Bulharsko 2012, díl pátý

Dominik měl v Sofii strávit jenom jeden den, a tak hned po příjezdu vyrazil s Turkama na obhlídku. Já jsem zůstal v hostelu a snažil se hodit do relaxu, což obnášelo pití kafe a sledování Tour de France.

Po večeři jsme byli domluvený s Dimitarem, že zajdeme někam na pivo. Doved nás do hospody s názvem Halbite, kde to halba (čteno na začátku s ch) je prej odvozený od německýho slova pro půllitr. Měli tam točený pivo, dokonce i tupláky. Tomu nešlo odolat. 🙂

Byl s náma i Moldovan Andrej, kterýmu jel někdy kolem půlnoci spoj domů, takže akce byla naštěstí ukončena v poměrně slušnou hodinu. Mj. jsme se dozvěděli, že Dimitar si chce pořídit miniprasátko a pojmenovat ho Lord Bacon. 😀 Což mi připomíná, že slanina se bulharsky řekne bekon.

Tyhlety slova jsou vůbec nejlepší. Člověk kouká na nějakej nápis nebo slovo, louská cyrilici a pak zjistí, že je to nějaký úplně normální slovo. Takhle mě doběhly např. slova фреш — freš, бижу — bižu, ер — er (air) nebo hlavně снек — snek (snack).

Bulharskou výhodou, kterou jsem zatim zapomněl zmínit je to, že kvůli tomu teplu choděj holky většinou v šatech. A jak ví Barney Stinson, sezóna letních šatů je nejlepší.

Tohle teda byl pátek. V sobotu ráno odjel Dominik autobusem do Čech, a protože já jsem měl letět až v pondělí ráno, zbejvaly mi plný dva dny na prozkoumání Sofie. Ale taky jsem by po tom seminářovym tejdnu pěkně utahanej, takže v sobotu ráno jsem se donutil vyjít až v poledne, když jsem měl ukrutnej hlad.

Chtěl jsem původně zavítat do nějakýho podniku z těch, co mi doporučili v hostelu. Protože se ale ten první, co jsem našel, tvářil moc nóbl a nebyl tam nikdo (kromě mě), pokračoval jsem v pátrání na vlastní pěst. Nevim, v kolik jedí Bulhaři, ale skoro nikde nikdo nebyl. Kdyby muj děda neměl oběd přesně v poledne, nejspíš by mu to nenávratně zkazilo den. Mně je to většinou úplně jedno, stává se mi, že se do dvanácti nestihnu ani nasnídat. Ale dneska jsem fakt chtěl už v poledne obědvat, protože hlad se hlásil vehementně o slovo.

Když už mě nohy skoro neunesly, našel nějakýho Mr. Pizzu. Vypadal sice děsně hogo fogo, ale hlad mě přemohl. Oproti očekáváním byly ceny celkem ok, pivo opět za dva lvy, pizza (údajně 850g) stála pod deset lvů (1 lev = 13 Kč).

Opět se ukázalo, že bulharskej servis je něco hroznýho. Matný vzpomínky mám na podobnej servis i v Čechách, ale v poslední době se číšníci většinou chovaj slušně, i když je samozřejmě pravda, že úslužnosti letušek asi nemůže konkurovat nikdo na světě. 🙂

No zkrátka na mojí objednávku mi číšník zmrdského vzhledu řek: ?Ňáma.? A tvářil se stylem ?a jako jdi do prdele?. Objednal jsem si teda jinou pizzu, donesli jí celkem rychle, chutnala mi, navíc maj v podniku wifinu, takže jsem byl o dost spokojenější.

Dojed jsem, dopil, nádobí odnesli… a nic. Čekám deset minut a furt nic. Ani se mě nezeptali, jestli chci něco dalšího. Prostě nulová komunikace. Nakonec jsem si musel mávnout a říct: ?Smetkata.?

Radim Smetka rád vypráví historku, jak přijel jeho táta do hotelu, představil se a oni mu vystavili účet. Smetka je totiž bulharsky (a maďarsky ve tvaru szmetka) účet, bulharština navíc přidává -ta na konec podstatnejch jmen v ženskym rodě jako určitej člen. Jak si samozřejmě pamatujete z první kapitoly těchto zápisků.

Protože jsem ztratil ty brejle v Bansku a neměl jsem co dělat, zkusil jsem si na netu vyhledat nějakej cykloshop a zkusit štěstí. Obchod jsem po určitym úsilí našel, avšak nikdo tam nebyl, přestože tvrdili, že maj otevříno od ponedělniku do saboty asi do šesti večer.

Zpátky na hostel, kouknout na časovku na TdF, sníst večeři a jít běhat.

Při běhu jsem si splet odbočku na kruháči, což byl velmi dobrej tah, protože jsem tak našel cyklostezku, po který se dalo perfektně běžet.

Vracim se z výklusu a asi 100 metrů před hostelem proti mně jde holka s perfektní postavou a sedá si na římsu… Má značně šlapkovský punčochy, aha… Běžim kolem, podívá se na mě ? a ve tváři má tak odporný chlapský rysy, že nemůže bejt pochyb o tom, že je to chlap. Nechutnost. Tak jsem se toho lek, že jsem se jenom o centimetry vyhnul tyči, co číhala uprostřed chodníku. Vystrašující.

Program na neděli byl taky jasnej. Free walking tour, Champs Élysées, večeře, běh, balení na letadlo.

Free walking tour, tj. prohlídková procházka po městě zadarmiko, slibovala ukázat turistům nejlepší památky i s výkladem. Jaksi jsem ale zazmatkoval při hledání justiční paláce a asi o kilometr jsem to přešel. Naštěstí jsem měl čas navíc.

Na procházku přišla i jiná Češka. Prej už na ní chtěla jít včera, ale přišla o hodinu pozdějc kvůli časovýmu posunu. LOL. Když jsem řek, že jsem z Prahy, tak mi řekla, že je od Brna — to si jako Moraváci myslej, že my cajzli známe z Moravy jenom Brno? 🙂

Prohlídka byla fakt zajímavá, náš průvodce Kiril byl zapálenej historik a bulharskej patriot. Jeho výklad se mi fakt líbil. A taky se mi líbilo, že na podstavec, kde dřív stával Lenin, umístili Bulhaři sochu Sofie a ne nějaký trapný kyvadlo jak my místo Fronty na maso.

Vim, že přesně tenhle typ prohlídek probíhá i po Praze. Několik mejch couchsurferů už na to šlo. Když jsem se divil, jak je možný, že je to zadarmo, vysvětlili mi couchsurfeři, že průvodci si na konci požádaj o příspěvky.

Rozjímal jsem, co je to za cenovou politiku, proč si prostě neřeknou nějakou normální cenu. Nevim, jestli se mi to podařilo rozlousknout, ale vymyslel jsem takovouhle teorii: Pokud průměrná bulharská mzda jsou čtyři lvi a prohlídka trvá něco pod tři hodiny, byla by mzda zaměstnance 12 lvů na prohlídku (od dalších nákladů abstrahujme). To by při skupince 10-15 lidí znamenalo vstupný jednoho lva na jednoho. Což je směšný, to je skoro nula.

Nahlídnuto z druhý strany, pokud by dali cenu vyšší, např. pět lvů, otevřeli by tim příležitost pro konkurenci, která by mohla lehce nasadit mnohem nižší ceny (viz výpočet výše). Nastavením ceny na nulu, se prostor pro konkurenci neotevírá. Tomu se dá konkurovat už jenom lepšíma službama, což se ale špatně inzeruje u služby, kterou každej člověk poptává jenom jednou za život.

Navíc ten psychologickej efekt je úplně jinej. Když někdo zaplatí vstupný (byť jeden lev), připadá si jak zákazník a neni tolik ochotnej platit na konci nějaký příspěvky. Když jde zadarmo a vidí to spíš jako dobrou vůli průvodce, otevře na konci procházky svoje srdce i svojí peněženku.

Před koncem túry se vytratili Rusáci…

A já jsem teda napjatě očekával, kdy si Kiril řekne o ty příspěvky. A ono furt nic. Nakonec se s nim začali loučit lidi a s podáním ruky mu dali i bankovky. Tak jsem je napodobil a dal jsem Kirilovi pět lvů. Myslim, že si takhle vydělá slušný peníze. (Záleží samozřejmě na tom, kolik od něj ještě zkasíruje nadřízenej.)

Dozvěděl jsem se mj., že se Bulhaři hádaj se Srbama o tom, jestli je vyšší katedrála Alexandra Něvskýho v Sofii nebo katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Bělehradě. A každej národ to prej bere za svojí národní hrdost, že zrovna ta jejich katedrála je vyšší. (Co naplat, křesťani.)

Po rozloučení se přítomný Singapuřani zeptali, kam maj jít na jídlo. Připojil jsem se k nim a za náma se nakonec ještě sešla další spousta lidí z naší prohlídky. Došli jsme společně do restaurace O!Šipka v ulici Šipka, poobědvali a rozloučili se. Singapuřany jsem nemoh nevyužít k tomu, abych zase prohodil pár slov čínsky. 🙂

Během prohlídky jsem si ještě dal vynikající sladoled ze stánku. Ženská to měla sice rozepsaný na kopečky, ale vedle toho měla napsanou i gramáž a než mi zmrzlinu dala, poctivě jí převážila, jestli mě nešidí, tak tam kus zmrzliny ještě bez dalšího převážení dohodila. Trochu rozdíl proti tomu, jak nabíraj zmrzlinu v Čechách, kde ty kleště umejvaj a otíraj o hranu, aby vám náhodou nedali ani gram navíc.

Zajímavá je místní centrální banka. Na boku má balkón, kterej prej slouží k tomu, aby z něj skočil a tim spáchal sebevraždu guvernér, když pod jeho velením centrální banka zbankrotuje. Podle našeho průvodce ale ještě jejich centrální banka nikdy nezkrachovala.

ORLY? A co třeba v roce 1999, kdy byla třitísíceprocentní inflace a z BGL se stal BGN (tzv. čtvrtej lev)? Nebo v roce 1962, kdy zase vzniknul třetí lev. Jeden by myslel, že ta jejich banka zkrachovala už třikrát. V současnosti je lev navázanej na euro ve stejnym poměru jako německá marka, což se jim nejspíš brzo opět vymstí. Ale holt, když si nějakej pronárod neumí udržet neinflační měnu… (Zatim se jim můžeme smát, dokud prezident Fischer nejmenuje guvernérem ČNB Tomáš Sedláčka nebo jinýho génia.)

(Jazyková vložka: Slovo lev je starý bulharský slovo pro lva. Moderní slovo pro lva je лъв, místo /e/ se vyslovuje /ə/, známé z angličtiny. Nechápu ale, jak se může slovo pro lva zastarat, když se používá každej den pro to platidlo.)

Dál už se nic zvláštního nestalo. Až na to, že jsem byl zpraven, že vzhledem k teroristickýmu útoku v Burgasu, mám bejt na letišti radši tři hodiny před odletem. To jsem splnil, ale to sofijský letišťátko je tak malinký, že tam by se k smrti unudil i mrtvej. Natož, když moje letadlo mělo víc než hodinu zpoždění. Aaaarrrrrgh!

Nakonec všechno dobře dopadlo a kolem poledne jsem byl doma. A to je vše, přátelé.

2 thoughts on “Bulharsko 2012, díl pátý”

  1. tohle mi nedošlo…
    “dokud prezident Fischer nejmenuje guvernérem ČNB Tomáš Sedláčka nebo jinýho génia.” Sedláček, Švejnar, Niedermayer…brrrr 😕

  2. Niedermayer aspoň rozumí ekonomii. Navíc můžeme živit naději, že se tam opět dostane libertariánskej agent typu Pavla Kysilky jako minule. 🙂

Comments are closed.