My Bavoráci si rádi myslíme, že jsme ty nejlepší z Němců. Ostatně spousta statistik nám dává za pravdu. V Německu jsem strávil moře času (škola, práce, výlety, návštěvy příbuzenstva…), v jedný chvíli svýho života jsem mluvil skoro perfektně německy, vim toho dost o německym životě, kultuře atp. a na rozdíl od spousty lidí nepovažuju Němce ani za válečný štváče, ani za prasata a nesouhlasim s tim, že Němky jsou ošklivý. Přesto musim ale férově uznat, že Německo, který já jsem poznal, je skoro výhradně Bavorsko — zato ale důkladně.

Jo, byl jsem třikrát na výletě v Berlíně (z toho jednou jsem strávil pár hodin v Postupimi (Braniborsko)), několikrát jsem byl na krátkym výletě v Sasku (aby ne, když jsem ze Sudet) a půlmaratón v Ulmu probíhá i Neu-Ulmem, přičemž jedna z těchhle obcí je v Badensku-Württembersku, ale já si nikdy nepamatuju která.

Teoreticky by se teda dalo říct, že jsem už byl v pěti spolkovejch zemích ze šestnácti, doopravdy ale můžeme počítat jenom tři. Proto nadešel čas k nápravě. A jaká lepší příležitost k nápravě může existovat než město, kde se zrovna ve stejnym okamžiku nachází dvě dlouho neviděný kámošky, navíc město důležitý z hlediska historie i současnosti a město, o kterym Němci (Bavoráci) povídaj, že mluví spisovnou němčinou.

Moje cesta do Hamburku visela ve vzduchu už poměrně dlouho, ale sladit program nebylo úplně nejlehčí. Jednou z kamarádek totiž byla Caroline, kterou si laskavý čtenář může pamatovat z xiamenských zápisků. Ta přijela na léto do Němec, čehož samozřejmě využila i k návštěvě dalších evropskejch zemí.

Když jsem dostal signál, že můžu přijet, bleskově jsem ověřil, že i Jitka (ta je z Čech :)) má čas a moh jsem vyrazit. Automaticky jsem si koupil lístek u Student Agency, což jsem moh vykonat během pěti minut hezky z klidu a tepla domova. Vůbec mě nenapadlo, že vlak může jet poloviční dobu a o pětinu levnějc. Vlak! Kdo takový zařízení používá v 21. století? Já tim ani neumim jezdit.

Ale co, nedávno jsem se dozvěděl, že některý lidi používaj složenky. Na rozdíl od vlaku jsem myslel, že složenky už ani neexistujou. To si prosim nedělám srandu.

Autobus do Hamburku odjíždí v 11 večer z Prahy. Do Berlína mu to přes Drážďany a Lipsko trvá 5 hodin, dalších 8 hodin objíždí každou prdel v Německu (Magdeburg, Hannover, Brémy atp.), až nakonec dorazí do Hamburku. Výhodou je, že v Berlíně půlka autobusu vystoupí, takže pak člověk může chrnět na dvojsedačce.

Naštěstí ale vedle mě neseděla žádná tlustá ufuněná cikánka, nýbrž nějaká mladá Turkyně. Takže bych vedle ní snad přežil i těch plnejch třináct hodin.

Do Hamburku jsem teda dorazil ve čtvrtek odpoledne, ne úplně svěží. S Jitkou jsem se měl potkat až večer v sedum, tak jsem psal Caroline, jestli náhodou nemá volný odpoledne. Prej že se sejdem ve tři a přijde i její kluk. Zprávou “好的.” /hao de/ jsem to považoval za vyřízený. Bohužel ale používá v Německu nějakej mobil z doby kamenný, kterej neumí čínský znaky zobrazit. Proto jsem to musel poslat ještě jednou v pinyinu. Mezitim jsem našel nějakou kavárnu s wifinou, kde jsem dopsal zápis z bulharský adventury.

Němci všude (bohužel i v Bavorsku) zatim vzdorujou internetu, jak to nejvíc jde. Najít wifinu je často nadlidskej úkol. Ani Starbucks mi žádnou neukazoval. Nicméně Balzac Coffee se tvářilo jako kavárna z roku 2012 a ne z roku 1996. Koupil jsem si kafe, sednu si ke stolu… a za wifinu na jednu hodinu musíte zaplatit jedno euro. No tak to jako nasrat. Ne že by mi bylo tolik líto toho eura, ale tyhle principy někdy z hloubi 90. let se mi hnusí. Takže jsem poslední díl bulharskejch zápisků napsal offline. Aspoň něco. 🙂

Je hezký vidět, že zatimco se během mýho vysokoškolskýho studia Praha docela výrazně zinternetizovala (ale nejenom Praha, samolepky o free wifině jest možno vidět i v Sudetech), tak v Německu je pořád všechno při starym. Ještě nikdy v životě se mi nikde v Německu nepovedlo zadarmo připojit. Pokud teda chcete tejden bez internetu, nemusíte do africkýho pralesa, stačí přejet česko-německou hranici.

Kousek jsem se prošel po městě a už byl čas setkat se s Caroline (ve skutečnosti Qiyang) a jejim klukem. Vzhledem k tomu, že jí jsem viděl před rokem a půl všehovšudy asi na dvě hodiny a o něm jsem nevěděl nic, byl jsem trochu nervózní. Když mi ale říkala, že její kluk je Němec, potkali se v Xiamenu a bydlí u jeho rodičů, čekal jsem někoho klidně mladšího než je ona, typicky studenta čínštiny z Xiamenský univerzity.

Když na setkání přišel značně šedivej minimálně čtyřicetiletej pán, lek jsem se tak, že jsem málem spadnul přes plot do Labe.

Bydlení u rodičů se vysvětlilo celkem prozaicky. Roland prej už žije deset let v Číně a teď přijeli na tři měsíce do Německa na takovou polopracovní dovolenou. Takže si evidentně nechtěl shánět jiný ubytování, když moh bydlet u rodičů.

Podnikli jsme krátkou cestu lodí, prošli se kolem místní Copacabany, kde dřív měli domy kapitáni lodí, dali si pivo na břehu a pak mi ukázali cestu na Borgweg, kde maj dočasně vyřazený metro, ale kde jsem se měl potkat s Jitkou.

A ani jsem nepokecal německy, jak jsem se těšil, protože Qiyang se líp cejtila v angličtině — oni dva se mezi sebou se baví čínsky. Tímto jazykem toho příliš mnoho neumím, jak dobře víte z mých zápisků. Nicméně na přivítanou jsem si neodpustil 好久不见 /haojiu bujian/, což vešlo do angličtiny ve známost jako long time no see.

Vylovil jsem z tašky chipsy s nivovou příchutí. Qiyang hodně chutnaly. Říkala, že má ráda věci se sejrovoou příchutí, ale ne sejra samotnej. Jak víme, Asiatům sejr moc nejede.

Den ještě sice nekončí, ale připadá mi logičtější udělat předěl už tady…