Bulharsko 2012, díl první

V bulharském městě Bansko se koná seminář s názvem Europe & Liberty, kam jsme se s Dominikem přihlásili, protože nám ho nabídli jako náhradu za seminář v německym Gummersbachu, kam jsme se hlásili původně.

Seminář probíhá od 14. do 20. července. Ukázalo se, že jsem vůbec neměl představu o tom, jak daleko to do Bulharska je… třicet hodin ve vlaku mě poněkud vyděsilo, takže jsem se rozhod koupit si letenku. Nejlevnějc to vycházelo tak, že jsem dorazil už 13. a odletim 23., takže si užiju čtyři dny navíc v Sofii. Navíc jsem dostal slevu za účast v soutěži o Pelikán-blogera, která mi podle pravidel ale měla už propadnout už někdy v dubnu. 🙂 Dominik se radši rozhod pro napínavou cestu autobusem.

Balení jsem nechal až na den odletu. Jedinym zádrhelem se stal sportovní ručník, kterej jsem prostě nedokázal najít. Což je škoda, protože je to vynikající věc pro cestování. Mám ho sice už asi sto let, ale jeho kouzlo jsem objevil až loni při USA Tripu. Je hrozně skladnej a hubenej, takže nezabírá vůbec žádný místo.

Z Ruzyně jsem odlítal jenom jednou — kdysi na gymplu do Londýna. Byl jsem tam dost brzo, což je trochu problém kvůli místním cenám, ale naštěstí v řetězcích jako Costa Coffee, McDonald nebo Subway jsou ceny standardní i na letišti. Takže jsem si dal kafe v McCafé a nějakej zlevněnej sendvič ze Subwaye. #omnomnom

Letěli jsme jakymsi poloprázdnym prskoletem, ale všechno probíhalo, jak mělo. V letadle servírovali pivo značky Zagorka s podtitulem chuť Bulharska. Jak můžete vidět na fotce, cestu jsem zasvětil pečlivýmu studiu bulgarského ezyka. To je věc, to vám teda povim. Samozřejmě nejvíc člověka zaujme ta cyrilice (běžně, avšak nesprávně, zvaná azbuka), ale i ostatní věci jsou v bulharštině dost divný. Třeba určitej člen se dává na konec slova, takže oko je oko, ale konkrétní oko už je okoto. Osobně mi ale nejkomičtější připadá, že Bulhaři ve svym jazyce zrušili všechny pády kromě nominativu a vokativu, tj. v češtině první a pátej pád. Navíc na wiki píšou, že oslovovat ženskou v pátym pádě je urážka. No nic, víc zážitků s bulharštinou bude následovat v dalších dílech. 😉

Zarezervoval jsem si postel v zařízení jménem Hostel Mostel za 7 € na noc. Nabízeli i možnost objednat si vyzvednutí na letišti za 10 eur, čehož jsem rád využil. Taxikář neuměl anglicky, takže za celou cestu jsme si řekli jenom to, že jsem z Čech a pak na křižovatce naznačoval, že je velký vedro a říkal u toho žego.

Hostel je perfektní, kafe zadara v neomezenym množství, příjemná atmosféra, uprostřed města… jedinou nevýhodu má, že je takovej skrytej, takže se blbě hledá. 🙂

Odpoledne jsem proved inspekční cestu po městě. Při tý příležitosti jsem si vybral peníze u nějaký banky s japonskym názvem. Ulice Sofie vypadaj zajímavě. U spousty věcí mi připadá, jako kdyby je postavil ještě Alexandr Makedonskej. Chodníky nejsou zrovna rovný a opravený, jezdí tu tramvaje starý tak tisíc let a autobusy Ikarus ještě starší. Domy jsou zvenčí oblepený klimatizacema, ale jinak vypadaj přesně tak, jak já si představuju československý 70. léta… A pak najednou jak facka mezi nima stojí pěknej upravenej barák. Nakonec se vždycky ukáže, že je to buď banka nebo McDonald nebo nějaká západní módní značka.


Katedrála Alexandra Něvskejch

Je sice pravda, že je tady mnohem víc teplo a zřejmě i mnohem míň srážek než u nás ve střední Evropě, takže tu neni takový přirozený puzení věci uchovávat v dobrym stavu, protože vám nezačne hned kapat za límec a ani se nebroníte po kotníky v břečce (tak čast). A taky je pravda, že Bulharsko má zhruba dvakrát mižší HDP na hlavu než Česko.

Na druhý straně je zase zhruba dvakrát produktivnější než Čína, a přesto mě to tady překvapilo víc než tam. Nejsem si jistej, jestli je možný veškerý překvapení přičíst jenom různejm očekáváním.

U večeře v hostelu (špagety) jsem kecal s dvouma Norkama a jednim otravnym Američanem. Od deseti večer se konal pub crawl, před kterym jsem si ještě šel zaběhat, abych konečně shodil ty tuky.

Pub crawl začínal v jakymsi hostelovym baru hned vedle. V tom “baru” nebylo vůbec žádný vybavení ani žádný deokrace, jenom pár bedýnek na sezení — ohne Scheiß. Zato tam hrála muzika na plný koule, takže konverzace s Norkama byla dost namáhává. Obzvlášť, když se do toho motal další otravnej Američan, kterej vyprávěl svoje hlavně o tom, jak si zlomil tu kterou kost. Ani jsem nevěděl, že lidi maj tolik kostí.

Nakonec se ukázalo, že nejlepší to bylo venku na cigárku. Bulhaři totiž letos chytře zavedli zákaz kouření v restauracích s odkazem na to, že to chce Evropská unie. Což — jak víme — je nesmysl, ale aspoň budou Bulhaři o to víc nesnášet EU.

Ani v dalšim baru, do kterýho jsme se přesunuli, neměli točený pivo. Zřejmě to Bulhaři ještě nevymysleli nebo co. I tady byl dost kravál, a tak jsem šel radši celkem brzo spát.

Je libo bustu Lenina nebo Stalina?