Na začátku druhého dne v Šanghaji jsme měli na programu místo, které laskavý čtenář zná už z mojí knižní prvotiny, popř. z tohoto blogového zápisku. Šli jsme po nanjingské ulici pěšky k chrámu Jing’an. Cestou jsme se ale stavili na kafíčko a dezertíky a pak nás ještě Čočík pozval na západní zmrzlinu.
Chrám klidu a pohody, kterému my čínštináři prostě nemůžeme říct jinak než 静安寺 /jing’an si/. Ten apostrof se tam píše, abyste věděli, že ty slabiky jsou rozdělený zrovna takhle a ne třeba jin’gan. Stejně tak se píše Xi’an, abyste to nevyslovovali jako jednu slabiku. Ale třeba Beijing se nemusí psát Bei’jing, protože žádný jiný slabiky – beij’ing – z toho složit nejdou. Ale to jste věděli.
Chrám byl stejnej, jak jsem si ho pamatoval, včetně zásadního nedostatku toaletního papíru. Házení mincí do kašny bylo těžší, než jsem si pamatoval. Ale nakonec jsem tam ten jeden yuan nějak dopravil. Chrám postavili v roce 247 na jinym místě, ale v roce 1216 ho přemístili na současný místo. To asi musela bejt celkem fuška, kurde.
Málo se to ví, ale iPad vynalezli staří Tibeťané
Z chrámu jsme zamířili do Pudongu, kde ze země až do oblak rostou mrakodrapy tak vysoké, že vás z toho bolí za krkem. Někdo nám poradil… rád bych přiznal, kdo to byl, ale po tý době už si to nepamatuju… že máme vyjet do baru v 94. patře Shangai World Financial Centera. Což jsme udělali. Kdo chce robit srandu v hotelu, tady má ideální příležitost:
V baru jsme poseděli a vypili dva páry drinků. Před 25 lety tady byla jenom bažina a pár chatrčí. No a dneska tu máte takovýhle výhledy:
A na billboardu tam měli Brada Pitta, kterýmu – nemůžu si pomoct – udělali čínský oči. Posuďte sami:
Večer se nám konečně povedlo domluvit se s Kenli na tom, kde se sejdem. Kenli, dcera autora Podivuhodných dobrodružství Jonathana Gullibla (pdf v Comic Sans!) a významná celosvětová libertariánská aktivistka, se kterou už jsem se potkal v Praze, ve Vídni a teď v Šanghaji (t. č. v Chile) zrovna totiž pořádala v Šanghaji libertariánský seminář (jehož pravidelným řečníkem je Walter Block).
Dojeli jsme na místo určení a samozřejmě jsme zabloudili (moje vina), ale nakonec jsme se našli a Kenli nás zavedla do baru, který měl teprve v nejbližší době otevírat a teď byl v testovacím režimu. Dali jsme si další drinky a nestihli jsme poslední metro, protože na týhle lince poslední metro jelo někdy v deset.
Bohužel mám obavy, že jsem po tolika drincích slíbil, že za Kenli přijedu i do Chile. Ale víte, jak daleko to je do Chile? A jaká je tam kosa? No, uvidíme, uvidíme. :) Ale kdyby vás zajímalo, jak vypadá člověk po střídmé konzumaci šanghajského alkoholu, tak takhle:
A zejtra vyrážíme vlakem do Hangzhou!