V minulém díle jste viděli: Cestu taxíkem na Velkou čínskou zeď a následnou cestu vlakem do Šanghaje. Mezi díly je sice trochu delší pauza, ale říkal jsem si, že bych to měl před dalšími cestami už konečně dopsat. Tak snad to nějak stihnu. Endžojte.

A tak jsme přijeli do největšího města na světě – do zmodernizované Šanghaje. Vlak přijel dost večer a pak jsme absolvovali ještě pěkně dlouhou cestu metrem prakticky z konečný stanice až na Lidový náměstí. Suverénně jsem zamířil do hostelu, kde jsem pobejval před čtyřma rokama.

Jenže ty kujóni maj nově tři pobočky a já jsem se omylem ubytoval v pobočce, co se sice jmenovala Lidový náměstí, ale od Lidovýho náměstí byla dál než tahle pobočka, do který jsem zamířil. No tak jsme museli přes ceeeelý to náměstí někdy o půlnoci zase šmrdolit s kuframa.

Naše pobočka hostelu byla sice horší než ta, kde jsem byl před čtyřma rokama, ale furt dobrá. Nicméně u vchodu to strašně smrdělo a vypadalo to nevábně. To nebyl zrovna dobrej první dojem. Pokoj taky byl horší než v tý druhý pobočce, ale co se dalo dělat, že jo. Šanghaj je pěkný město, tak nemá smysl se zatěžovat nářkama na hostel.

Další den jsme měli naplánovaný setkání s Čočíkem, českým emigrantem do Šanghaje a známou osobností na herní a letecké scéně. Na úvod nás vzal do japonský restaurace. Jako obvykle, opraski řeknou víc, než co já dokážu napsat:

DSCN6136_resize

DSCN6139_resize

DSCN6135_resize

Z restaurace jsme museli vysprintovat, protože Čočík se zrovna stěhoval a musel se sejít s majitelem novýho bytu či kýho výra. Nejdřív jsme jeli za paní Čočíkovou, kde jsme se setkali i s realitní makléřkou. Makléřka byla pěkná Číňanka, ale mě ani Šárku nepozdravila. Což mi přišlo teda dost drzý.

Protože se pořád čekalo na majitele, šli jsme s Čočíkovejma na zmrzlinu. Nakonec jsme se dočkali a mohli jsme jít obhlídnout novej byt. Majitel přišel v teplákách a následující asi dvě hodiny se dohadovaly podmínky bydlení a nastěhování. Asi teda, nerozuměl jsem jim, takže se možná bavili o Čína hledá superstar nebo něco.

Celkem jsem nechápal, o čem se můžou dohadovat tak dlouho a mám pocit, že v Čechách by to tak dlouho trvat nikdy nemohlo. Aspoň jsem tam ale našel euroskeptickou žárovku:

DSC04608_resize

Na večer si na mě Čočík připravil úplně speciální věc, prej z politickejch důvodů. Vzal nás do severokorejský restaurace. To byl zážitek, co se nedá popsat ani slovama, ani fotkama, ani videem, ničim. Něco tak bizarního jsem ještě neviděl. Bylo to něco jako zkombinovat Michala Davida, Marii Pujmanovou, Hello Kitty a korejský jídlo.

Hlavním bodem večerního programu totiž je to, že servírky si vezmou nástroje a mikrofony a začnou hrát a zpívat písně oslavující čučche, velkého Kima a bůhvíco. K tomu se na obrazovkách vedle nich promítá severokorejská krajina. Zíral jsem na to jak péro z gauče. Prej jsou ty holky všechny severokorejský špionky.

Ty servírky navíc nekompromisně trvaj na tom, že obsluhovat budou ony. Takže když jsem si dolejval pivo sám, vytrhly mi vždycky flašku z ruky a nalily to za mě. A to se zcela přísnym výrazem. V KLDR holt patří přísnost i na zákazníky.

Severokorejská oslavná muzika:

Severokorejský proviant:

DSCN6155_resize

Večer jsme šli ještě obdivovat Pudong za tmy přes řeku.

DSC04624_resize