Čína mimo Čínu: Singapur II.

Minulé povídání jsme zakončili na předraženém singapurském drinku. V dnešním, posledním díle si budeme vyprávět o singapurském pralese a čajovém rituálu.

“Ráno” jsem se opět probudil pěkně pozdě. Došel jsem si na opět výbornou snídani a naplánoval si cestu po Southern Ridges, tedy Jižních hřebenech. Je to devítikilometrová procházka po zeleni, kterou plánovači zakázali zastavět dalšíma budovama. Značnou část cesty se jde po různejch mostech a visutejch chodnících s krásnejma výhledama, kde se potkávaj vejškový budovy s junglí.


Snídaně

Wikitravel varuje, že si máte na cestu vzít komfortní boty a deštník. A taky říká, že tam máte jít buď ráno, nebo pak až po pátý večír. Neměl jsem deštník ani komfortní boty a šel jsem tam v tom největšim slunečnim žáru. V Evropě se nikdy nespálim, tady jsem se dokázal spálit na procházce v lese. 😀

Scenérie z cesty ukazují fotky:


Chcete se posadit při čekání na autobus? Použijte vyřazené kabinky z lanovky 🙂


Visutý chodník, na němž se odehrává značná část pochodu

Cesta mě dehydrovala, tak jsem se zastavil na žejdlík:

Přesto jsem ale cestu dokončil jednak dost vyčerpanej a jednak spálenej. Na konci cesty jsem se octnul v rozestavěný čtvrti, kde to vypadalo, že široko daleko neni ani noha, natož otevřená restaurace. Nakonec mě musel zachránit Starbucks ve stanici metra. Díky tomu jsem se vzpamatoval a byl jsem schopnej dojet do Chinatownu, kterej mě teda moc nenadchnul. Ale pagoda velká:

A na tomhle hinduistickym chrámě jsou podle Wikitravel nonchalantní krávy:

Zvažoval jsem, že se najim v místnim hawker centru, což je prostě něco jako velký tržiště s nejrůznějšíma stánkama s jídlem. Zajímavostí je, že žádnej z prodejců jídla vám nedá ubrousky. Ty vám prodávají postižení, čimž jim tak nahrazujete sociální systém. Aspoň tak je to psáno v průvodci, bohužel mi to přišlo moc zalidněné, takže jsem nevyzkoušel.

Zašel jsem raději do čajovny Tea Chapter, kde mě učili, jak se správně pije čínský čaj. Čaje bylo moc, to bych pil asi tejden, takže zbytek jsem si vzal s sebou do Čech. Během popíjení čaje jsem se začetl do knihy Made in Čína, kterou jsem s sebou přivezl z Evropy a celé dva týdny cestování jsem ji ani neotevřel. Tak aspoň poslední večer. 🙂

Kniha je výborná, rozhodně doporučuju k četbě. Ale radši přeskočte ty předmluvy, jsou jednoznačně nejhorší částí knihy. Knihu sepsal Američan, který v Číně zprostředkovává komunikaci mezi americkým dovozcem a čínským výrobcem. Kdo Čínu nezná, bude na každé stránce šokován. My Čínou ošlehaní knihu čteme s pobaveným výrazem ve tváři a občasným pokrčením ramen. Předkladatel knihy napsal recenzi.

Poslední den už mi zbejvalo jenom nakoupit nějaký suvenýry pro rodinu a k tomu jsem pro sebe pořídil hůlky se znakem králíka (moje asijský znamení) + desatero hůlek z nějaký slitiny nebo čeho, který se daj dobře omejvat a neopotřebovávaj se. Akorát jsem je ještě nevyužil. :-/ Měl bych uspořádat nějakou sushi párty.

Zavítal jsem taky konečně do hinduistickýho chrámu, co jsem měl vedle baráku, jelikož jsem bydlel v Malej Indii. Člověk tam musí bos (a bez klobouku). Takže jednak musíte dávat pozor, abyste si nenatloukli nos, a jednak se musíte strachovat, kdo vám botky vezme. Rozhodně teda doporučuju nenavštěvovat hinduistickej chrám, pokud zrovna jdete v louboutinkách.

Snažil jsem se vyfotit všechny ty božstva, co maj na střeše, ale nevešlo se mi to do záběru, takže aspoň nějaký z nich (ten týpek s chobotem je fakt divnej):

Potom jsem zalez na poslední snídaničku/obídek do svojí oblíbený restaurace a k tomu jsem si objednal akýsi podozrivý drink s liči:

Všechny ty jídla byly fakt totálně výborný, takže legenda nelhala. Singapurský jídlo můžu než doporučit. Pak už jsem se jenom poflakoval po čtvrti s nadějí, že najdu něco zajímavýho před tim, než budu muset na letiště. Nic moc jsem nenašel. Tak jsem si koupil aspoň kokos, abych vypil ten jeho jus. Chtěl jsem si pochutnat i na jeho dužině, ale co čert nechtěl, vůbec jsem to nedokázal otevřít holejma rukama a ani za pomoci obrubníku. Zkoušel jsem pak použít drsnější metodu otevření kokosu narážením na ostrej sloupek plotu, ale pořád se to nedařilo a nechtěl jsem, aby mě zbičovali za úsvitu, takže jsem to nakonec vzdal.

A aspoň jsem vám vyfotil bezalkohoholovou zónu s kamerou:

Pak už jsem musel nasednout do Uberu, dojet na letiště a přes Guangzhou a Amsterdam-Schiphol (čte se /sxipol/, kde “x” se vyslovuje jako český “ch”, nečte se /šiphol/, jak tomu říkaj všichni) do Prahy. A večer zpátky do Bruselu do práce.

Uber tady měl zajímavou funkci, že jste mohli řidiče vypsychovat tim, že mu pustíte třeba Šmouly:

Článek o Singapuru na Kamemigrovat.cz je dobrým základním přehledem o tom, jak to na Singapuru vypadá a zda se tam vyplatí emigrovat.

Tady je můj rychlý (a nekvalitní) překlad (pdf) popisu singapurského zdravotního systému, který je pravděpodobně nejlepší na světě.

A to je vše, přátelé. Můj bezvadnej výlet do Asie 2016 (ještě jednou děkuju Marietě za společnost) je tímto za námi a já se můžu pustit do druhého, přepracovaného a doplněného vydání Kompletní slepice, které doplním a moje další dvě asijské cesty a k tomu přepíšu základní cesty z původního pobytu, aby více reflektovaly současnou Čínu a aby byly přístupnější širšímu publiku.

Pokud máte zájem na knize spolupracovat ať už v roli ilustrátora, editora, rešeršéra nebo pouze obecného kibice, určitě se mi ozvěte na mmister@gmail.com. Budu rád za jakoukoliv pomoc! 🙂

Těším se na vás při četbě knihy nebo mých dalších cestovatelských zápisků. Měl bych někdy napsat ten Izrael třeba. Díky za přízeň!