Čína mimo Čínu: Taiwan – příjezd

Po semestru v čínské provincii Shandong a drobném cestování po Číně mezi zářím 2010 a lednem 2011 (vyšlo jako kniha a ebook pod názvem Kompletní slepice) a po dvoutýdenní dovolené v červenci 2014 jsem v únoru 2016 odletěl na krátkou dovolenou do zemí kolem Číny, kam jsem vždycky chtěl, ale do té doby to nevycházelo. Kamarádka Marieta (of Check Czech Fashion fame) byla na výměnnej semestr v Hong Kongu, takže se spojilo příjemné s užitečným.

Na programu cesty tak byl Taiwan, Hong Kong a Singapur s tim, že nejdřív se sejdeme v Taipei, potom se přesuneme do Hong Kongu a završíme Singapurem. Marieta nakonec na Singapur neletěla, takže tam už jsem se spálil sám.

Zatimco minulou čínskou dovolenou jsem končil těsně před nástupem do Evropského parlamentu, na tuhle jsem odjížděl zase těsně před podáním výpovědi. Plus ça change, jak říkáme v Bruselu. Nicméně pořád jsem byl zaměstnanej a pořád jsem měl povinnosti, v kalendáři jsem si našel dva volnější tejdny. Zkomplikoval jsem si to ale ještě tim, že jsem na jeden z těch tejdnů měl dlouho předem domluvenou přednášku v Paralelní polis, kterou se mi nechtělo odříkat.

V úterý 9. února večer jsem tedy odpřednášel o Evropské unii v Polis a ve čtvrtek v sedm ráno už jsem letěl do Paříže, pak do Guangzhou a pak do Taipeie. Dvanáctihodinový let z Paříže do Guangzhou s China Southern Airlines nebyl tak strašnej, jak jsem se obával.

V Guangzhou na imigračním mi zatrnulo, když mi osoba za přepážkou listovala pasem a povídá: “Kde máte vízum?” Destinace na tenhle trip jsem si totiž vybral podle toho, že do nich Češi víza nepotřebujou. Tak jí povídám: “Já jsem tu ale jenom na transferu.” A paní: “No ale vízum do Taiwanu.” – “Tam vízum nepotřebuju.” Chvíli ťukala něco do počítače, zjistila, že mám pravdu, a vypustila mě do guangzhouskýho letiště, kde už jsem předtím třikrát byl, takže jsem si připadal jako doma. :)

Bohužel za security už neni moc o co stát a ráno v půl sedmý, kdy jsme přistáli, bylo navíc skoro všechno zavřený. Na přestup jsem měl pět hodin, který jsem strávil střídavě v kavárně, která otevřená byla, a bloumáním po letišti. Taky jsem prověřil, že díky europarlamentní VPN můžu přelstít čínský komunisty a dostat se na západní internety. Z legrace jsem pustil Uber, abych zkusil, jestli v Číně funguje. A to, co jsem viděl, mě překvapilo:

Lidový Uber? Internety nám říkají, že to byla služba Uberu, kde si taxikář nebral vůbec žádnou provizi a zákazník platil jenom náklady, tedy zejména asi benzín a amortizaci. Nevim, jestli business model této služby spočívá v dýškách nebo co…? Každopádně Uber prodal svoji čínskou větev firmě Didi Chuxing.

Letištní mňamka + ledový kafe

Po nějakých čtyřech hodinách zevlování nadešel čas přijít ke gejtu a zařadit se do fronty. Jak je mým dobrým zvykem, chtěl jsem vlézt do fronty až na konci. Zvedám se… a ups, kde mám peněženku? Do uzavření gejtu bylo tak dvacet minut a peněženka nikde. Snažil jsem se rozvinout svuj klid a prošel jsem si ještě dvakrát příruční zavazadlo a všechny kapsy. Nic. Jediný, co jsem měl, byl pas. Neměl jsem ani korunu a ani jednu platební kartu. Což znamenalo, že sice nezůstanu viset v Guangzhou na letišti, ale bude pro mě muset přijet Marieta na letiště, která s tim samozřejmě nepočítá, bude mi asi muset pujčit peníze a vůbec teda bude začátek tripu vyložená radost.

Dosprintoval jsem přes terminál do kavárny, jestli tam ta peněženka náhodou neni. Nic, obsluha ji prej neviděl, na stole, u stolu ani pod stolem taky nebyla. To už začínalo bejt fakt dramatický. Jediný další místo, kde jsem se za celou dobu čekání uvelebil, byl záchod. Tak jsem dosprintoval na něj. Moje kabinka byla zamčená, ale ta hned vedle nebyla.

Nebyl čas přemýšlet, kdo je kdo. Dvě dávky… pardon, to jsem se nechal unést. Nebyl čas vyčkávat na to, až někdo vyleze z tý kabinky. V sousední kabince jsem stoupnul na záchod, hodil očko přes zídku, jestli tam náhodou nějaká dobrá duše peněženku nestřeží. Co myslíte? Byla tam! A v kabince nikdo. Asi se nějak sama zamknula, jak jsem odcházel (čínská výroba holt). Peněženku jsem vylovil a spokojeně se vracel ke gejtu, kde jsem ještě na pohodu stihnul boarding.

Asi se ptáte, jak může někdo nechat peněženku na záchodě. To bylo totiž tim, že jsem chodil po tom letišti ověnčenej báglem, foťákem, svetrem, pasem a palubní vstupenkou a bůhvíčim, do toho tři měny v peněžence, člověk myslí na časovej posun a je hrozně utahanej. No a byla tam taková pěkná římsa, na kterou jsem dal bůhvíproč tu peněženku.  A pak posbíral všechny ty ostatní pokémony, ale na peněženku jsem zapomněl jak na smrt.

Když někam cestuju, tak si vždycky dávám aspoň některý platební karty někam bokem. Ale až na místě. Tato zkušenost ukazuje, že je prosíravé dělat to ještě před odletem. No nic, krise zažehnána a můžeme si užívat Taipei. Na letišti jsem si obstaral taiwanský dolary a pětidenní SIM kartu. “Kolik je na tom dat?” – “Pět dní.” – “No já vim, ale kolik gigabajtů?” – “Unlimited,” řekla mi prodavačka tónem, jako kdybych spad z višně, že se ptám na datovej limit.

Do centra Taipeie jsem přijel autobusem krátce po poledni, Marieta mě vyzvedla na nádraží a vzala na oběd, kterej stál celkem asi dvacet korun. Byl jsem šíleně utahanej a chtěl jsem jít spát, ale nakonec jsem se nechal ukecat do nějaký taipeiský aktivity. O tom ale až v dalším díle.

“Taiwan” v tradiční a zjednodušené čínštině

Abych tenhle zápis uzavřel na trochu intelektuálnější notu, řekneme si první informaci o Taiwanu. Čínská republika (Republic of China, zkratka ROC), což je politický útvar, který má jurisdikci nad Taiwanem, byl založen Kuomintangem v roce 1912 po pádu dynastie Qing (Čching), avšak na ostrov Taiwan utekl až v roce 1949 po čínské občanské válce. Čínská republika, stejně jako Čínská lidová republika (velká Čína), tvrdí, že vládne jak Taiwanu, tak celé pevninské Číně a Tibetu. Čínská republika (Taiwan) navíc tvrdí, že vládne Mongolsku. True story. Důležité je poznamenat, že pevninská Čína nikdy celý Taiwan neovládala, takže její tvrzení, že jí historicky patří, je asi stejně důvěryhodné, jako že Taiwanu patří Mongolsko.

Bizarností je, že taiwanský kalendář začíná rokem 1912, takže teď tam mají rok 106. Když tedy uvidíte někoho s taiwanskou občankou, kde má rok narození 85, tak to není 1985 (pro Radima moc stará), nýbrž 1996 (pro Radima akorát).

Další moudra příště.