Možná se divíte, co to má tenhle seriál za divnej název. Hamburk v minulosti býval hanzovním městem, německy Hansestadt — Němci totiž rádi vlastní přívlastky spojují s vlastním slovem a podstatná jména píšou s velkym písmenem na začátku, což jste asi věděli. Co to je hanza a hanzovní liga, je velice zajímavá story, o který mluvil letos Greg Rehmke na semináři v Bansku, a vy si o ní můžete přečíst třeba tady.

Hamburk byl vždycky taky významnej přístav a je na svojí historii patřičně pyšnej, takže určitě stojí za návštěvu už jenom z toho důvodu. Hamburk je samozřejmě pyšnej i na svojí současnost, pořád je to jedno z největších a nejbohatších německejch měst a po Rotterdamu druhej největší přístav v Evropě. A pořád je svobodným městem, tedy oficiálně Svobodné a hanzovní město Hamburk, který samo o sobě konstituuje jednu z 16 spolkovejch zemích.

Jak nikdy nemůžu zapomenout zmínit, oficiálně název Bavorska taky zní Svobodný stát Bavorsko. Škoda, že naši krajotvůrci se tím neinspirovali, mohli jsme mít třeba Lidově demokratickou republiku Střední Čechy.

Auta z Hamburku maj pořád na SPZce nápis HH jako Hansestadt Hamburg, přestože největší německá města mají jinak na SPZkách jenom jedno písmeno.

Jel jsem teda autobusem na Borgweg, kde jsem se měl setkat se studentkou místní univerzity Jitkou a její sestrou Martinou. Nějak jsem špatně pochopil návěstidlo v autobuse a vystoupil jsem asi o zastávku dřív. Po chvíli rozmejšlení jsem zkušeně vyrazil ve stopách autobusu a Jitku našel.

Nejdřív proběhlo ubytování na koleji, která je samozřejmě mnohem lepší pro život než pražský koleje, ale taky lepší než moje kolej v Rosenheimu, kde jsem místo pokoje měl jenom takovou nudli, kde jsem se skoro ani nemoh otočit. 🙂 Na koleji zrovna probíhala katastrofa, kdy se ve společný kuchyni ucpal odpad, a tak dřezy vytejkaly na podlahu. Lahůdka.

My jsme odešli do víru velkoměsta. Nejdřív přes takovou místní Stromovku do věže planetária, odkud se dalo hanzovní město pěkně observovat. Na nebesích to vypadalo na ženění čertů, což vytvořilo zajímavou atmosféru. Potom jsme vypili víno a snědli šunku a zahájili přesun do Hafen-City.

Nicméně vzhledem k tomu, že autobusová zastávka stála hned vedle Turka, nešlo odolat a museli jsme si dát döner kebab.

V Hafen-City jsme zamířili do obřího muzea miniatur. Jsou tam zmenšený modely všeho možnýho a mezitim jezdí vlaky, auta, přistávaj a odlítaj tam letadla, zpívá DJ Bobo, jsou tam protestanti, hoří les, lítaj ptáci atd. atd. Je to úžasný. U každý z těch miniatur by člověk strávil klidně hodinu.

Pak už se nám chtělo spinkat, ale bydleli jsme pěkně daleko. Než jsme stačili najít nějakej rozumnej spoj, bylo po půlnoci. Zajímavý taky bylo, že v Hafen-City, uměle vytvořený městský části, se kromě nás nepohybovala ani noha — evidentně tam nikdo nevidí a je tam totální mrtvo. Mrtvý kalhoty, jak říkaj Němci.

Nakonec jsme potkali dvě osoby, takže naše průvodkyně Jitka šla zjistit co a jak. Týpek mluvil perfektně německy, ale přemejšlel jsem, co to má za divnej přízvuk. Nebyl jsem si jistej, jestli je zahraniční nebo německej. Fakt mluvil perfektně. Když pak promluvila Jitka se sestrou, opáčil na to: “Du willst mir jetzt nicht sagen, dass ihr Tschechen seid.” Zbytek rozhovoru se odehrávaal v češtině. Podle svejch slov půlku Hafen-City postavil vlastníma rukama, protože pracoval jako pokladač podlah.

Pořád jsme počítali s tim, že pojedeme městskou hromadnou dopravou, ale když nám zastavil afghánskej taxíkář, neodolali jsme. Ta cena teda nebyla žádná láce (17 ojro), ale nevzal nás na taxametr, takže normálně by to možná stálo i víc. Ffffuuuuu.

Přespal jsem ve společenský místnosti (ne úplně uklizený), ráno připravila hostitelka perfektní snídani a zase jsme se dali na cestu do města. Na další dvě noci jsem se přesouval do hostelu, takže jsme to vzali přes něj a já si tam nechal kufr.

Přes obchod Braun nás průvodkyně provedla na Jungfernstieg, což je ulice, která se jmenuje podle toho, že se tam každou neděli promenádovaly neprovdaný šlechtičny.

Hned vedle je krásná řeka Alster, přítok Labe samozřejmě, která dala vzniknout slovu Alsterwasser, tedy místnímu názvu pro Radler.

Mimochodem, existuje taková legenda, že slavná věta Johna Fištěralda Kennedyho “Ich bin ein Berliner.” ve skutečnosti znamená “Jsem kobliha.”, protože např. tady v Hamburku se kobliha fakt řekne Berliner a protože — podle autora týhle legendy — tam JFK správně neměl říct člen. Pravda ale je, že ho tam říct měl, takže legenda neříká pravdu.

Došli jsme zpátky k Labi, kde jsme se chtěli zúčasnit okružní plavby po přístavu. Ta ale byla až za nějakou tu hoďku, proto jsme šli na oběd a cestou se stavěli ve starym tunelu pod Labem, kterej pořád funguje.

Oběd byl vynikající a levnej. V polednim menu pizza za čtyři eura, to je zadarmo. K tomu jsem si nevzal levný polední pití, ale poručil jsem si Cola-Weizen, tj. mix Coca-Coly a kvasnicovýho piva, kterej je fakt dobrej (ještě lepší než Radler). No ale v Hamburku to neumí uvařit, takže jsem si to musel domíchat sám.

Zarazilo mě, že Martina si každej nákup hned zapisuje do mobilu. Pochválil jsem to, že v účetnictví musí bejt pořádek. Dostalo se mi odpovědi, že je auditor, takže neni divu. 🙂 Udělejte si pořádek v účetnictví, auditoři už po vás jdou — a cestou si zapisujou veškerou útratu.

Venca jede lodí, tou lodí výletní… přístavní plavba byla perfektní. K tomu ani neni co víc vypovědět. Společnej čas jsme zakončili opět u Alsteru kafem, zmrzlinou a cheesecakem.