V komentáři pod minulým článkem mě upozornil Petr Mach na české území v Hamburku. Rozhodně doporučuju k četbě.

Přišel jsem do hostelu a po dvou dnech strádání jsem se konečně moh připojit na internet. Takže jsem samozřejmě doháněl všechny resty. Navíc jsem byl fakt utahanej, takže se mi ani nic jinýho nechtělo podnikat.

Večer jsem se ale přece jenom přemoh a vyrazil jsem na krátkej výklus po Hamburku. Samozřejmě jsem se neinformoval o počasí, takže po dvou minutách běhu přišel slejvák jako kráva. Přečkal jsem ho v jednom výklenku.

Sice se vám v Hamburku několikrát denně stane, že začne dost hustě pršet, ale výhoda je, že to rychle přejde. Možná to neni obecný pravidlo, ale bylo to tak celý čtyři dny, co jsem tu pobyl.

Takže po krátký pauze jsem moh v běhu po cyklostezce pokračovat. Samozřejmě je celý město protkaný cyklostezkama tak jako v Berlíně. Půlka chodníku prostě patří cyklistům a běda vám, aby se tam octnul třeba váš palec. Hned budete v maléru. Jeden cyklista na mě zařval ACHTUNG takovym způsobem, že jsem leknutím nadskočil snad tři metry. (Tenhle nápis hned před trestnim soudem je pak vrchol.)

Jinak jsou ale chodníky v Hamburku pěkně upravený, čistý a hladký — je to ideální město pro kufr na kolečkách.

Přiběhnu a obrovskej černoch u mě na pokoji se mě okamžitě dost špatnou angličtinou ptá, jestli může jít zejtra běhat se mnou. What? Poprvý jsem tě viděl před pěti sekundama a určitě s tebou hned pujdu běhat.

V sobotu ráno jsem si nedal snídani, protože za ní chtěli dalších pět euro. Pak jsem zjistil, že to byla chyba a dát jsem si jí měl. Místo toho jsem v poledne došel na autobusový nádraží do podniku Wurst & Durst (Buřt & Žízeň, kdyby někdo náhodou nevěděl), protože jsem zase trefil přesně čas velkýho slejváku a nikam jinam se mi jít nechtělo.

Ještě že jsem si koupil permici na místní MHD (třídenní stála nějakejch 18 €), protože za dnešek jsem toho projezdil fakt dost. Furt tam a zpátky, mám pocit, že jsem projezdil a prochodil celej Hamburk.

Jako první jsem se vydal do Michelu, jak místní říkají katedrále sv. Michala. (Obdobně jako Vídeňáci říkaj Steffl kostelu sv. Štěpána. Proč my neříkáme katedrále sv. Víta třeba Víťa?) Hned nad vchodem vás víta křesťanský milosrdenství. Vlezu do Michelu, a tam svatba.

Část kostela sice uzavřeli, ale v části jsme mohli sedět a obřad pozorovat. Nechápu proč, ale zakázali nám focení, takže moje dokumentace je dost chabá. Chtěl jsem ten obřad vidět celej, takže jsem to vydržel, ale než se ten farář vykecal (a vyzpíval), málem jsem tam vyseděl důlek v lavici. Bohužel jsem ani neslyšel, co pořádně říká, protože sice používal na ozvučení důmyslnou techniku, ale ostatní hosti kolem mě furt něco kecali.

Od Michelu jsem se vypravil k soše Bismarcka, jenž hledí na moře.

Prošel jsem si taky ten starej tunel pod Labem. Byl kratší než jsem myslel, to bylo dobrý. Horší bylo, že na druhý straně chcíp pes. Tak jsem se zase poslušně vrátil na Landungsbrücken.

Tento den se taky v Hamburku konala nějaká teplá párty, kde se jako vždy daly potkat nejdivnější lidi světa.

Ještě jsem si prošel pár míst, koupil si opět dönera k večeři, z něhož mi dost popadalo na zem a na boty a jel jsem načerpat trochu sil do hostelu. Nejdřív jsem si ale šel zase zaběhat. 🙂

V ceně ubytování byl voucher na dvě malý španělský piva celkem asi za tři eura. Tak jsem toho využil, piva vyžahnul a vypravil se na (nechvalně) proslulou Reeperbahn, což je taková místní Stodolní + Perlovka ve čtvrti St. Pauli. Je jasný, že takovou kulturní štaci jsem si nemoh nechat ujít.

Čekal jsem leccos, ale to, co jsem viděl, mi vzalo dech. Tam byla hlava na hlavě. Samozřejmě všude kolem pivo v nejrůznějších nádobách včetně korejtka na veřejnejch záchodcích. Každej třetí barák na sobě nes nápis gay video cinema nebo něco podobnýho. Všechny baráky zářily se svejma neonama, dokonce i policajti. Musim říct, že mi tam nebylo úplně příjemně. Asi jsem byl moc střízlivej.

Když už jsem tu byl, musel jsem si dát nějakej alkohol. Protože jít na Reeperbahn a nic si nedat, to by byla svatokrádež. Stejně jako jet do Londýna a nedat si fish & chips, jet do Ameriky a nejít na baseball, jet do Brna a nenadávat na Pražáky… no, snad chápete.

Hledal jsem, kde koupit alkoholický nápoj v přijatelné ceně. Všude byla cena za pivo přes čtyři eura, což se mi zrovna nechtělo dát. Nakonec jsem ale našel supermarket, zakoupil plechovku piva a pokračoval dál ve fotodokumentační činnosti.

Dorazil jsem na takový náměstíčko, kde jsem si fotil sochu nějakýho básníka nebo co to bylo za týpka. V levý ruce jsem měl plechovku s pivem, v pravý ruce foťák na ministativu a přes rameno turistickou taštičku… jdu z náměstí ven, usmívá se na mě nějaká ženská a jde ke mně.

Jako správnej socially awkward penguin jsem se děsil toho, co přijde. Ta ženská mě chytila kolem pasu takovym způsobem, že jsme na sebe mluvili ze vzdálenosti asi deseti centimetrů. A prej, jestli si nechci trochu užít (Spaß haben), 60 euro za 45 minut.

Tak povídám, že nemám peníze, což byla jednak dobrá výmluva a jednak pravda. A ona se mě ptá, jestli jsem z Hamburku. Musim se přiznat, že mi to zalichotilo, ale paní by se možná měla odebrat k ušnímu. Muj přízvuk už nejni, co bejval. A rozhodně jsem nikdy neměl hamburskej přízvuk. 🙂 Tak povídám, že z Hamburku nejsem. “A kdo jede do Hamburku bez peněz?” Tahle chytrá otázka mě teda mírně zaskočila. Ale odpověděl jsem, že Češi. :mrgreen: Zeptala se mě ještě, kdy jedu domů, tak jsem řek, že zejtra, což jí konečně přesvědčilo tom, že ze mě peníze nedostane a byl jsem propuštěn.

Fakt jsem nečekal, že nejlíp si v Hamburku německy pokecám s kurvou, ale život cestovatele holt píše takové příběhy. (O peněženku jsem strach neměl, protože jsem jí měl v zapnutý kapse a navíc tohle evidentně nebyla zlodějka.)

Vrátil jsem se na hostel, kde jsem se ještě dorazil koktejlem, na kterej jsme dostali voucher. Brou noc.

Byl domluvenej s Caroline a jejím Němcem, že v neděli ráno zajdem na místní rybí trh. Údajně lidi, co paří v noci na Reeperbahn, zajdou ráno sem na Fischmarkt, kde si daj vyprošťováky a nacpou do sebe Fischbrötchen a další pochutiny. V budově starý rybí burzy taky zrovna nějaká kapela hrála Auf der Reeperbahn nachts um halb eins, v trochu modernějším střihu, než se tradičně hraje.

Rybí trh je obrovskej. Ale naprostá většina sortimentu nejsou ryby, nýbrž kabelky, peněženky, šátky, kytky, zvířata (živý), ovoce atp. Ale i těch ryb je tam strašná spousta. A prej je to všechno hrozně levný.

Potom jsme se sešli s Jíťou na brunch, kterej jsme změnili na kafe a poslední procházku po hamburskejch lokalitách. K obědu jsme si opět dali dönera. Tomu, kdo vynalez tuhle geniální věc by měli dát Nobelovku za mír. True story.

Poslední štací, kterou jsem navštívil, byl Beatles-Platz, protože Hamburg je místo, kde nejlepší orchestr všech dob poprvé prorazil.

Pak už jenom cesta Studetem zpátky do Prahy.

Komepletní fotogalerie »