I ty nejroztodivnější cesty dojdou svých konců…

Dorazil jsem na šanghajský severní nádraží a jako správnej mazák jsem zamířil rovnou za nosem do metra. Tady se ukázalo, že nejsem až takovej mazák, protože jsem nevěděl, na jakym to nádraží vlastně jsem a na jakou stranu v tom metru mám jet. Stál jsem tam s mapou a čet si stanice, abych se zorientoval.

V tom ke mně přišel nějakej Číňan a jal se mi radit. Kdyby nezdržoval, tak už jsem dávno věděl, co a jak. Jenže on vůbec neposlouchal, na co se ho ptám a hned mi radil, kam mám jet. Aaaargh. Jako díky za ochotu, ale vyznat v šanghajskym metru se musí vyznat i Jan Žižka v závěru kariéry, jak je to všechno dobře označený.

Někdy v půl osmý jsem dorazil ke starejm známejm do Putua, tedy k paní Wangový a jejímu manžížálkovi. Fakt jsem se na ně po hangzhouském hororu hodně těšil. Paní domu dorazila z práce poměrně pozdě večer, ale i tak jsme pokecali a já jsem jí nahrál na disk spoustu český muziky, jak chtěla. 🙂 A taky byla zvědavá na mojí knihu, takže jsem tam nahrál i tu.

Ráno jsem vstával v 7, abych se stih probrat a byl na letišti včas. Podle toho, co jsem se dozvěděl v Jinanu, stačilo bejt na letišti půl hodiny před odletem. Naplánoval jsem to tak, abych tam měl víc než hodinu.

Jenže na autobus jsem musel čekat deset minut, pak jsem přesednul na metro, kde jsem musel po jedný stanici přestoupit. A nepočítal jsem, že ten přestup trvá tak dlouho. Šanghajský stanice jsou obrovský. Mám pocit, že kdyby v Šanghaji viděli, že Můstek, Muzeum a Hlavní nádraží jsou v Praze tři různý stanice, asi by je kleplo. 🙂

Přijdu na nástupiště a tam dva bílý ksichty — kluk a holka. Spousta báglů a hodlaj jet směrem k letišti, tak zkoušim otázku “Going home?” A oni že ne, že jedou do Sichuanu. Že jsou v Číně teprve tejden a že jsou z Izraele. Že jsou z Číny nadšený, ale že to flusání je odporný a že holka je vegetariánka a nemůže tu sehnat jídlo bez masa, že prej i v tzv. vegetariánskym jídle jsou krevety. No jo, takovýhle blbý náboženství je třeba trestat, takže za to maj u mě Číňani malé bezvýznamné plus. (Sorry, Anče.)

Jedeme směrem k letišti a najednou koukám, že jaksi LEDky u stanic před letištěm nesvítěj. Tak povídám, že timhle metrem se asi na letiště nedostanem. Izraelci nechápou, protože u nich ještě nevynalezli metro. Tak jsem jim to vysvětlil a povídám, že v Praze je to tak, že ten další vlak vždycky už jede až na konečnou, ale že v Šanghaji ta logika může bejt jiná.

Nevíme, co máme dělat, zpovídáme Číňana, co neumí anglicky a moc se toho nedozvídáme. Pak přistoupí bílej kravaťák a s nim nějakej Číňan. Tak se ptáme jich a to jsou zas rady a porady. Prej, že za tu další stanici už nic nejede, že si máme vzít taxík, že prej je levnej. Hm, no jasně, možná pro kravaťáky. 🙂

No, volám svojí hostitelce, ta taky neví. BTW, proč jde volat v metru za jízdy všude na světě (i.e. v Berlíně i v Šanghaji), ale v Praze to nejde?

Tak vystoupíme na konečný a čekáme, co se bude dít. Já teda až na letiště stejně nechtěl, protože jsem rozhodně chtěl jet maglevem. Bez toho bych nemoh opustit město. Jenže k výchozí stanici magleva jsou to ještě dvě zastávky, krucifix!

Ale všichni vylezou z metra a čekaj na další. Tak jsem se uklidnil, ale pohled na čas ukazoval, že asi nestihnu check-in, protože všichni svorně tvrdili, že tam musim bejt aspoň hodinu předem. Dojedeme o ty dvě stanice dál, Izraelci se nakonec taky rozhodnou pro maglev, o jehož existenci neměli ještě před čtvrt hodinou ani tušení, ale muj nadšenej výklad o nejlepšim vlaku na světě je přesvědčil, že to nemůžou vynechat. 🙂

Jízdenka stojí 40 euro yuanů a jede se něco málo přes 7 minut. Asi minutu z toho se jede maximální provozní rychlostí 431 km/h. Prej jde o vzdálenost 30 km. Maglev je zkratka pro magnetickou levitaci, takže vlak jede po magnetickym polštáři. A fakt to jede secakra rychle! V roce 2014 pojede maglev ze Šanghaje až do Hangzhou, to bude nejepesnější věc ve veřejný dopravě na světě. Bohužel je ta jízda tak krátká, že si to ani nestačim vychutnat. Částečně taky kvůli ukecaný americký babizně, co sedí naproti mně.

Maglev dojíždí na letiště v Pudongu v 10:07, letadlo letí v 11:15, takže pokud maj pravdu ostatní, mám míň než 8 minut na to, abych se dostal na check-in. A letiště bejvaj dost rozlehlý, obzvlášť letiště ve dvacetimiliónovejch městech.

Sprintuju na terminál č. 2. Běžim po těch běžících pásech i s 16 kilama na zádech, doběhnu tam někdy v 10:10 (bylo to naštěstí dost blízko, čínští inžinýři vědí, jak na to), ale nevim, kam mám jít. Ani nevim, s jakejma letim aerolinkama, protože to na mojí rezervaci neni napsaný. Ze zoufalství skočim k jedný přepážce s tim, že mi snad řeknou, kam mám jít. Řeknou, jděte hned vedle, tam jsou domácí lety. Dorazim tam v 10:12, ještě berou. 🙂 Ufff…

Zbytek už probíhá v pohodě, dokonce jsem získal místo u okna a mimo křídlo. Moje gate je až na úplnym konci týhle sekce letiště, takže jsem si ho krásně celý prošel. Maj tam všude koberce, to jsem zíral, čoveče.

Krátce před přistáním v Jinanu jsme proletěli smogem (asi se rozlejhá ve větší oblasti, ale letěli jsme nad nim), takže všechno při starym… No, ale když vylezu, tak zjišťuju, že je kosa jak blázen. V Šanghaji bylo 24 stupňů a jasno, v Jinanu je 15 stupňů a zataženo smogem. Já přiletěl v kraťasech, tričku s krátkym rukávem a slunečních brejlích. 😀 Tak jsem z báglu rychle vytáh bundu a nasedám do letištního autobusu.

Čínská stewardka nejdřív nechápe, kam chci a říká mi, že tady jsem v Jinanu. No neasi, tywoe! Já myslel, že jsem v Honolulu. Ale ten autobus snad může jet i do jinejch prdelí v okolí. Pak konečně pochopí, o co mi jde, a říká, že k Yuquan Simpson Hotelu jezdí až od šesti večer a že teď jedou na nádraží. ZOMFG! Já nevim, jak se odtamtaď dostat domů. Tak jí říkám, že potřebuju na Ekonomickou univerzitu, tváří se nechápavě. Tak zkoušim to samý čínsky, to už ví a povídá, že mám vystoupit na první zastávce. Rozkaz, šéfe.

Po půlhodině teda vystoupim a koukám, že nemám nejmenší ponětí, kde jsem. 🙂 Teda mám — jsem v Jinanu na ulici, jak by mi řekli na helpline Microsoftu. No ale tady už žádný strachy, tady to bude s taxíkářema jednoduchý. Vlez jsem k nějakýmu mladýmu uchu. Nevim, co s tim dělal, ale za jízdy mu to asi padesátkrát chcíplo. Vypláznul jsem posledních 21 yuanů za cestu a hodil bágly na postel.

I ty nejroztodivnější cesty dojdou svých konců, ale nevim, jestli to je dobře, nebo špatně. 🙂

Celkový zhodnocení bude v extra článku.