Moc dobře jsem se v hostelu nevyspal, předevšim kvůli klimatizaci. Musim se přiznat, že nechápu tu logiku. Kvůli tomu, aby někomu nebylo v noci horko, pustí klimatizaci, která dělá takovej strašnej kravál? Proboha proč? Navíc v noci ani takový vedro venku nebylo, pokojová teplota.

Ráno mi navíc zazvonily všechny budíky. To je známka špatnýho návštěvníka hostelu a nedělá se to. Měl jsem si je včas vypnout. Tohle bylo v 7 ráno, od devíti byla snídaně. Kafe/čaj a k tomu palačinky s čokoládou a sirupem. Vynikající věc, i když to prej na tý fotce nevypadá dobře.

Rozhod jsem se jít podívat na Star Island. Je to uměle vybudovanej ostrov, kterej je nedaleko a na kterym bydlí pracháči jako Shaq. Chtěl jsem ale nejdřív projít jih Miami Beach, kterej se jmenuje South Pointe Park. Je to tam nádherný, fotky opět řeknou víc než tisíc slov.

Strávil bych tam snad celý mládí, kdyby to tam tak nehicovalo a kdybysme ve dvě nehráli hokej, kterej jsem chtěl stihnout. Na pláži tam nějaká modelka zrovna podstupovala nějaký focení, tak jsem jí taky vyfotil. Reakce na Facebooku byly dvojí. Holky záviděly tý holce, chlapi mi tvrdili, že jsem se schovával v křoví a jsem úchyl. 🙂

Vydal jsem se směrem na Star Island, kam se jde po mostě, co spojuje Miami s Miami Beach. Na začátku ostrova je vrátnej, kterej se vás zeptá, co chcete, a zaznamená si vás do notýsku. Na ostrově je jedna silnice do oválu, kolem který jsou všechny ty palasty. Bohužel jsou za vysokejma zdma, takže si je moc neužijete. Šance, že byste viděli Shaqa grilovat nebo tak, se v podstatě blíží nule. Ale turistů tam jezdí hodně. Co bude určitě zajímat bakuninovce: Ten ostrov neni soukromej, patří městu.

Už jsem měl žízeň jako trám a taky jsem potřeboval na záchod. Plánoval jsem to pustit někde u cesty, ale zase jsem nechtěl riskovat pokutu. Vydržel jsem to až do Miami Beach, kde jsem urychleně zalez do nákupního centra, kde jsem vyřešil jak malou potřebu, tak nákup ručníku a pití v TJ Maxx. Posléze se sice ukázalo, že to je hodně malej ručník, ale co už.

Stejně nechápu, jak jsem si moh zapomenout základní výbavu každýho stopaře.

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou “ztratil”. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: “Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.” (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).

Jelikož už byly asi dvě hodiny odpoledne a já měl od rána jenom čtyři ty palačinky, měl jsem hlad jako Zdeněk Škromach. Přes ulici od TJ Maxxe byl Burger King. Tam se mi teda ani za nic nechtělo, protože pokaždý, když jsem se k tomu nechal zviklat, ukázalo se, že mi jejich burgery ani trochu nechutnaj. Ale co, rozhod jsem se zkusit štěstí. Objednal jsem si dva dolarový burgery a přišel tomu na kloub. On mi nechutná jenom whopper, ostatní burgery jsou dobrý. Takže odteď můžu chodit do Burger Kinga.

Došel jsem si odfrknout na hostel. Chtěl jsem při tý příležitosti sledovat hokej proti Švédům, ale v hostelu byly ty internety tak pomalý, že se to kousalo takovym způsobem, že jsem v podstatě jenom přerušovaně slyšel komentář. Ještě že tak, letos hrajem otřesně.

Po hokeji jsem opět zavítal na pláž a dočet jsem Velkou stagnaci. Je to zajímavá kniha, kurde.

Pak jsem dostal nápad, že se pujdu proběhnout po pláži. Plán měl několik problémů. Neměl jsem běžecký boty, neměl jsem běžecký trenky a neměl jsem běžecký triko. Ale co bych to byl za škouta, kdybych si s tim neporadil. Poběžim naboso, v kraťaso-plavkách a bez trika jako správnej miamskej sexan.

Běh po pláži se mi fakt líbil, nahoře je písek i dost udusanej, takže to dobře odsejpalo. Jako chápete, písek neodsejpal, takže ten běh dobře odsejpal. Běžim, běžim a najednou mě něco píchá na pravym palci (u nohy). Asi se mi tam zarazil nějakej kamínek, na otočce vyndám. Za chvíli i na levym palci a je to horší a horší. Zastavuju, abych to překontroloval… mám na obou palcích obrovský puchejře. No tak to je fajn, ale teď jsem docela dost daleko od hostelu a nemám tady nic než mobil, sluchátka, kartu od pokoje a trenky.

Na otočce jsem teda přesedlal na chodník a takovym poloběhem-polochůzí jsem se dostal zpátky k hostelu. Jak to dělaj ostatní lidi, že nemaj tyhle puchejře?

Přišel jsem na hostel a chtěl si to odoperovat, ale neměl jsem nůžky ani nic podobnýho. Chtěl jsem teda získat nůž z kuchyně nebo nůžky na recepci, ale oba plány selhaly. Nůž kvůli bezpečnostním kamerám a nůžky kvůli tomu, že recepční byl bůhví kde. Nějak to teda musim zvládnout sám. Pak jsem si vzpomněl, že mám v báglu špendlíky z Velký kunratický nebo z nějakýho takovýho závodu.

Rozpíchání puchejřů teda mohlo proběhnout. Myslel jsem, že byly tak černý kvůli špíně, ale ty puchejře byly ve skutečnosti totálně krvavý. Wow, to jsem ještě neměl. Vyoperoval jsem, nazul čistý fusekle a bylo. Dal bych si tam možná náplast, ale neměl jsem. Sice jsem trochu riskoval, protože nejsem pojištěnej, ale risk je zisk, myslim že.

(Pokud se mi chystáte napsat, že vám pančelka říkala, že puchejř nikdy nesmíte propichovat, tak si to nechte od cesty. Za život jsem měl na nohou víc puchejřů než celá vaše rodina dohromady a vim zcela přesně, co a jak je vzhledem k puchejřům nejlepší.)

Večer jsem ještě šel vyfotit nějaký noční fotky a k tomu jsem si koupil v CVS zmrzlinu a taky krém (sprej) na opalování. Sedim si takhle v South Pointe Parku, žeru zmrzlinu a foťák mám zapnutej na stativu. Jde kolem policajt a něco chce. Myslel jsem, že zas otravuje kvůli konzumaci alkoholu, tak mu povídám, že to je zmrzlina. A on, že to ví, ale že ten přístav se nesmí pozorovat (surveil). Tak mu říkám, že jsem si udělal jenom jednu fotku a že nic nesurveiluju.

Nechápu, nechápu, nechápu! Všichi vědí o tom přístavu všechno. Fotek je na internetu nepočítaně, na Google mapách jsou detailní letecký záběry, ale někdo s ministativem je hned podezřelej ze špionáže. Tak hlavně, že má policie v hlavnim městě krádeží co důležitýho na práci, že jo. Pomáhat a chránit.