Kdo by si ještě troufnul obhajovat Facebook? Vždyť nás skrz něj přece sleduje CIA, Bilderberg a Vesmírní lidé. Lidem způsobuje ADHD a noční počůrávání. Je to tyran a lidi se na něj vrací jenom proto, že trpí stockholmskym syndromem. A vůbec je to jenom pro lidi, co se neumí s lidma bavit normálně.

Tak aspoň zní běžná filipika proti Facebooku a dalším moderním způsobům komunikace, které ztotožníme v tomto článku s pojmem Facebook.

Zrovna jsem to zase poslouchal… “Já mám radši realitu než Facebook.” Propánakrále! Facebook je realita. To přece nejni žádnej Matrix, ze kterýho vás odpojej, když zavoláte z telefonní budky, že už vás to neba. Na Facebooku — a to vás možná překvapí — jsou stejný lidi jako tam venku, když otevřete dveře. Akorát lepší.

Nebejt blogů, ICQ, Facebooku a Twitteru, nikdy bych nepotkal naprostou většinu lidí, se kterejma jsem rád v kontaktu. Tyhle služby totiž umožňujou geniálně zaměřit pozornost na společný zájmy a potřeby, kdežto svět bez internetu vám umožňuje zaměřit pozornost leda na lidi se společnym geografickym výskytem.

Tak např.: Nikdy bych se nenastěhoval do současnýho bytu ani do toho minulýho. Nikdy bych nenašel svojí učitelku španělštiny. Nikdy bych nenašel korektorku svojí knihy. Nikdy bych nezjistil, co/kdo je to Ron Paul nebo Petr Mach. Nikdy bych nezjistil, který lidi z těch, co potkávám na chodbách VŠE, jsou vlastně férový kluci. Nikdy bych nepoznal skoro nikoho z lidí, který přišli na muj sraz euroSEPTIKu nebo na můj homecoming po roce v Číně. Nikdy bych nepoznal spoustu zajímavejch a sympatickejch lidí ze všech možnejch oborů. (A pokud bych je náhodou potkal, asi bych si toho vůbec nevšim.)

Facebook apod. mi umožnil odpoutat se od tradičních médií a získat informace, co bych jinak nikdy nezjistil, a názory, o kterejch bych si snad ani nemyslel, že můžou existovat. Občas se mi stane, že mi někdo neznámej pochválí muj článek, kterej čet — bez internetu a jeho sociálních kontaktů by nikdo nemoh ani tušit, že existuju, natož, že píšu tak vynikající články. 😎

Samozřejmě rádi s lidma mluvíme osobně, dokonce i my internetový krysy. Proto se my, co jsme se potkali na internetech, scházíme, pokud to jde. Domluvíme se na Facebooku, sejdeme se, pohádáme a pak se o tom hádáme ještě další tejden. Na blozích, Twitteru a na Facebooku.

Pokud jsme mluvili o společnejch zájmech, který převážej nad společnou polohou na planetě, je nutný zmínit samozřejmě to, že ne všichni lidi žijou v jednom městě. Je zajímavý, kolik lidí, co nemůžou Facebooku přijít na jméno, si to nejspíš neuvědomuje. Nebo nechápu, jak můžou plknout takovou blbost.

Jednou jsem v Německu strávil rok, jednou šest tejdnů, pak jsem zase strávil pět měsíců v Číně nebo šest tejdnů v USA. Nejenom, že bych bez Facebooku za tu dobu absolutně ztratil se všema lidma kontakt. Bez Facebooku bych nejzajímavější zážitky z těch cest ani nezažil!

Nedávno zavítala do Prahy jedna kamarádka. Rád si s ní povídám. Ale nebejt Facebooku, nikdy bysme se ani nesešli. Narodila se totiž na Havaji a s lidma z Havaje já moc do kontaktu nepřijdu, abych se přiznal.

Samozřejmě se bez Facebooku dá přežít. Stejně jako se dá přežít bez telefonu nebo bez mluvení. Ale něco to stojí — něčeho se musíte vzdát. A pokud někdo tvrdí, že ne, lže si do vlastní do kapsy.

Ironií osudu mě k napsání tohodle článku vyprovokovala věta “Já jsem nepoznala nikoho na Facebooku.” od holky, se kterou se znám právě a jedině díky Facebooku. Slovy Jona Stewarta: Nezapomínáš — já nevim — na někoho? 🙂