Krátký zápis o zápisech.

Jak všichni dobře víte, čínština používá znaky. Taky asi víte, že existuje něco jako tradiční a zjednodušená čínština – to víte hlavně proto, že vás s tim otravuje Windows nebo Internet Explorer (taky cejtíte tu nostalgii, když se řekne tohle slovo? :)).

Skutečnost je taková, že lidi neumí čínský slova zapsat ani přečíst. Navíc, co si budeme povídat, v textu psanym latinkou by najednou čínský znaky vypadaly celkem blbě, takže neni vhodný ani žádoucí zapisovat hlavní město Čínské lidové republiky jako 北京. Proto to chce nějakou romanizaci, tj. zápis do latinky.

První věc, co každýho napadne, je samozřejmě přepsat to podle toho, jak se to říká. Tady hned nastává problém, protože ten samej znak se jinak přečte v Pekingu, jinak v Šanghaji, jinak v Guangzhou a ještě zase úplně jinak v Japonsku. Pro přepis mandarínské[1] čínštiny se tedy používá pekingský dialekt. Tak taky vzniklo slovo Pej-ťing. Jenže Američan by si tohle slovo asi moc nepřečet. Proto Američani vyvinuli svoje standardy pro přepis. Jenže když se pak nějakej chlápek v každý zemi jmenuje jinak, dělá to bordel. Je ten prezident Hu Jintao nebo Chu Ťin-tchao? Koho z vás by napadlo, že je to ta samá osoba? A co tenhle Mao Zedong? 😉

A tak vznikl pinyin, oficiální přepis čínskejch znaků do latinky. Zájmy čínské vlády mohly být různé – jako třeba potírání dialektů, nicméně pinyin je dnes uznaným mezinárodním standardem pro transkripci. Celej svět se tomu přizpůsobil, ale Češi vzdorujou. Teda neznám českýho čínštináře, kterej by vzdoroval, ale novináři pořád přepisujou českym přepisem, kterej oproti pinyinu trpí celou řadou nevýhod.

Myslim, že je svatý právo Číňanů rozhodnout si o svojí řeči sami, nota bene, když pinyin sami používaj. Dokonce ho maj prej psát na všechny cedule pod čínský znaky, často ale místo toho píšou anglickej překlad, resp. quasi-překlad takže Er Huan Dong Lu neni East Second Ring Road, nýbrž Erhuan Dong Rd. 🙂

Jenom u zažitých českých výrazů jako Peking (Beijing; Peking je mimochodem starý přepis v angličtině), Konfucius (Kong (Fu) Zi), Čankajšek (Jiang Jeshi) nebo Hong Kong (Xiang Gang) ponechám tradiční českou verzi.

Zezačátku jsem nevěděl, jestli psát shandongský nebo shandonský. Nakonec jsem se přiklonil k první variantě, protože mám pocit, že je to něco jinýho než slova jako nymburský, norimberský, newyorský nebo edinburský.

Abych se vrátil k tradiční a zjednodušený čínštině. Ve vnitřní Číně, tj. všude kromě Hong Kongu, Macaa a Taiwanu, se používá zjednodušená. Oproti tradiční se uspořilo zhruba 20 % tahů.

Číňani si taky pořizujou (patrně si to sami vymejšlej) tzv. anglický jméno. Za ten půlrok jsem potkal Garyho, Alice (Ellis?), Roberta, Nemo, Erica, Rockyho, Angela, Lisu, Kevin (to je holka), Annu atp. Je to asi stejný jako když se mi otec vietnamský (asi) spolubydlící představil jako Dominik. 🙂

[1] Slovo mandarín je odvozený od portugalskýho slova pro úředníka, jde tedy o jazyk úředníků.

(Blogpost aktualizován podle verze z knihy.)