Peking, den čtvrtý — čínský poslední

All good things must come to an end, no?

Poslední den jsem měl na plánu návštěvu kláštera Yonghe, což je jeden z největších lamaistických klášterů na světě. Měl strategickou pozici jenom dvě zastávky metra od mýho bydliště.

V Číně jsem už navštívil mnohé buddhistické kláštery, tento byl však první lamaistický. Nevim sice, jakej je v tom rozdíl, neb jsem nevzdělaný křupanský ateista, ale ten chrám mi přece jenom připadal trochu jinej. A je fakt obrovskej, to se ani nedá vypovědět.

Ve vstupence se dostává CDčko, dokonce i v tý mojí studentský. A pokud jste buddhista nebo prostě nadšenec do náboženství, můžete tam strávit fakt drahnou dobu. To já jsem si to poctivě prošel (kromě výstavek soch), nafotil a klidně jsem spočinul, ale zas mě na takovýhle věci moc neužije, takže jsem asi po hodině šel. (Byl jsem tam hodinu a mám pocit, že jsem to jenom prolít. V jinejch klášterech jsem byl půl hodiny a znal jsem tam už každej šutrák.)

Navíc tam zas bylo tolik Němců jak v Yuyuanu. :) To ale nemělo bejt dnešní poslední blízký setkání německýho druhu. Dočkejte však času.

—

Tentokrát jsem už neudělal tu chybu jako včera a před odjezdem jsem se informoval na internetu, že pokud se mi bude chtít jít do Letního palastu, tak kam teda mám tim metrem jet.

Byla to pěkná štreka, protože palast se nachází až na konci jedný z linek. Jestli jsem to ještě nepsal, tak všechny linky pekingskýho metra kromě dvou byly postavený v letech 2008-2010, ty dvě jsou ze 70. let. Takže jestli si kupujete ne úplně nejnovější informace, tak se o metru dozvíte leda velký srdcový.

Letní UNESCO palác je zase obrovskej a člověk by si v něm dokázal užívat spousty hodin. Já ale chtěl bejt jednak nejpozdějc v pět doma a jednak jsem zase začínal bejt celkem utahanej. Kunmingský jezero, který je uvnitř, bylo zamrzlý a půjčovaly tam brusle (a srandovní sedátka na bruslích). Chvilku jsem přemejšlel, že bych si zabruslil, ale pak jsem se na to vykašlal.

Byl jsem tam celkem dlouho, ale zase jsem to jenom tak prolít. A to my ještě spoustu času ušetřilo, že jsem suchou nohou přešel Kunmingský jezero — jako prorok. Zajímavý bylo, že led na něm (na jezeře, ne na prorokovi) byl dost nekvalitní. Samý praskliny a spousty drobnejch i velkejch nerovností. Bruslit na tom musí bejt pěkně o držku (a o vazy v koleni).

Nakonec jsem vylez a dal jsem si na dlouhou dobu svuj poslední hamburger zvanej Juwuba, teď už tomu zas budu moct říkat Big Mac.

Cestou zpátky v metru jsem seděl naproti mladý mamince (Michal se zase bude smát, když napíšu MILF.), která učila svýho syna znaky. Vždycky našla nějakej znak v mobilu, nastavila dlaň a synátor psal. Pak ještě četli nápis na ceduli v metru. Měl jsem se k ní přihlásit na kurs.

—

Dojel jsem zpátky. Tim ale den nebyl zdaleka u konce…

V bytě byla Silvia (znáte z minula) a její kamarádka Danielle ze Skotska. Náhoda tomu chtěla, že Danielle dneska letěla s Emirates do Glasgow (do Kláskova), takže jsme samozřejmě měli až do Dubaje společnou cestu.

Srsly, jaká je pravděpodobnost, že ve dvacetimiliónovym městě potkáte sedm hodin před odletem člověka, co letí v letadle s váma? Na jinejch blozíscích by se tomu říkalo osud, ale my tomu budeme říkat počet pravděpodobnosti. :)

Danielle pobyla v Číně taktéž půl roku, během kterýho absolvovala operaci slepýho střeva. To navíc v oblasti, kde místní nemluví pekingskym dialektem (tedy mandarínským = putonghua), nýbrž minnanhua. Říkala, že měla přidělenou starou sestřičku a nedokázaly se na ničem domluvit, přestože Danielle čínsky umí, ale jenom putonghua samozřejmě.

Chvilku jsme pokecali, Danielle se pak jela sbalit na hostel a domluvili jsme se, že se potkáme na letišti…

Mezitim dorazil couchsurfer Egypťan, kterej neměl klíč, a tak se musel domlouvat se mnou, jak dorazí, protože já klíč zdědil od Guiziho. Egypťan si s sebou přived dreadatýho černocha a Číňanku s nabarvenejma vlasama. Prej je poznal v hostelu.

Ukázalo se, že dreadáč je negerskej Kanaďan a že nabarvená Číňanka vůbec neni Číňanka, ale Němka z Hannoveru. :mrgreen: Potom, co jsem pronesl pár vět v jazyce německém, se zeptala anglicky: “Ty teda umíš trochu německy.” Se skromností sobě vlastní jsem řek, že mluvim plynně německy. Hned její první otázce jsem nerozuměl a musel jsem odpovědět “Was?” — to abych potvrdil svuj jazykovej skillz, co jsem deklamoval v předchozí větě.

Ukázalo se, že jede domů za dva tejdny a poslední půlrok trávila v Hangzhou. Jak vždycky říkám svým klientům, když nevíte, jak něco říct, neváhejte a improvizujte. Proto když jsem chtěl mluvit o Západním jezeře a nemoh jsem si vzpomenout, jak se řekne německy jezero (protože se mi na mysl pořád draly anglický slovíčka), radši jsem řek 西湖 a ještě jsem se u toho tvářil, jak jsem borec, že mluvim čínsky. Inu, takhle se dělá z nouze ctnost. :cool:

Pak jsem si samozřejmě vzpomněl na der See a na to, že studentům dělá obtíže pochopit, že moře se řekne das Meer a pouze ta dvě konkrétní moře u Spolkové respubliky Německo se nazývají die See. Možná to není gramatické pravidlo, ale já jsem die See v jiné souvislosti nikdá neslyšel.

Naházel jsem věci do báglu, odnes jsem kufr šest poschodí dolu, vrátil se pro bágl a byl čas říct Tschüss, bis bald, goodbye, byebye, baibai a jiné pozdravy na rozloučenou a vydat se do metra.

Ještě jsem se musel vrátit pro svuj ručník, kterej jsem nechal schnout na zábradlí. :)

—

V sedm večer pekingského času jsem tedy vyrazil. Cestou do metra se mi nějak přitížilo — to se mi porouchalo kolečko na kufru. Ale už jsem byl skoro v metru a tam už se mi ten kufr moh klidně rozpadnout. Tam už to prostě nějak zvládnu.

Došel jsem k security checku (v metru!) a byl dost malej. Tak jsem se snažil naznačit, že muj kufr se tam nevejde. Pracovníci ho tam ale dostali. Když tim projela i moje krosna, tak mi ukazovali zahnutej ukazovák (něco jako se čínsky ukazuje číslo devět). WTF? Pracovnice mi to ukázala na monitoru. Hm, takže moje kudla se jim nelíbí.

Kudlu jsem měl samozřejmě na samym dně krosny, takže jsem celej její obsah musel vyházet na zem. Cesta do metra se zhruba 40 kilama bagáže mě celkem zmohla, takže jsem byl zpocenej jak vrata od chlíva… a nadával jsem jak špaček. Česky. Kokotů bylo tak na tři metry ode zdi.

A říkal jsem si, že jestli mi vezmou ten nůž, kterej se mnou procestoval svět a kterej mám fakt rád, protože je skvělej, tak ho do nich snad zapíchnu. Trvali na tom, že mi ho fakt vezmou. Sice jsem se jim snažil říct, že jsem s tim prošel security checky v Šanghaji, v Guangzhou a dokonce i v Pekingu a ať jdou teda do prdele, ale samozřejmě mi nerozuměli ani hovno. To je prostě jak v Praze. Tam taky policajti a DPP nemluví anglicky snad za zásady. Čuramedáni.

Po příhodách s jinanskejma taxíkářema už jsem se samozřejmě doučil užitečné fráze “jdi do prdele” a “ojeď svoji matku”. Zbejvalo promyslet, kterou z nich použiju.

Když ale přivolali policajta, rozhod jsem se radši nepoužít ani jednu. Přece jenom je lepší trávit noc v letadle než ve vězení.

Ten zkurvenej policajt mě ale tak vytočil, že jsem ho do tý prdele nakonec poslal. Nějakej cestující v metru se ujal tlumočení a je mi ho celkem líto, že schytal celou mojí nasranost právě on, když chtěl jenom pomoct… asi si teď myslí, že jsem pěknej kokot, ale prostě to se nedalo v klidu unést.

Nechápu, čemu vadí moje kudla na dně krosny. To jako odteď teroristy odpalujou metra kudlou? Sám ten policajt mi řek, že jestli tu kudlu chci, mám jet autobusem. No to si snad děláš kozy, ty vole, ne?! Takže v autobuse kudla (nebo terorista nevadí), ale v metru jo?

Snažil jsem se tlumočníkovi vnutit myšlenku, že jsem s tou kudlou prošel security checky všude možně, dokonce i v Pekingu, ale nakolik jsem rozuměl tomu, co říkal policajtovi, tak neřek Šanghaj, Guangzhou ani Peking. No tak to je teda pomocník jak hovno. Furt mi opakoval, že můžu jít do autobusu. Jak kdybych snad byl retard a nepochopil to na první pokus — s tim mě ty Číňani úplně serou, to dělaj furt, že se chovaj k lidem jak k mentálům.

A taky nejsou zvyklý si dupnout. Nejenom proti vládě atd., ale ani v restauraci nebo bance. Z toho jsem vytočenej já, že si všechno nechaj líbit… a oni jsou vytočený ze mě, že si píčoviny nechci nechat líbit.

Po několika marnejch pokusech, a když už jsem si naskládal všechny věci zpátky do krosny, jsem prostě hodil tornu na svý záda, chytil kufr, dal se na cestu a na pozdrav jsem pokynul rukou a zvolal “去死吧”. Tedy poslal jsem ho do prdele. “Ojeď svoji matku” mi přišlo už moc riskantní a taky moc náročný na výslovnost. // A protože vim, že si myslíte, že mi nerozuměl, tak vám příkládám důkaz: Číňani, co šli kolem mě, si mojí rozlučkovou frázi opakovali a smáli se. // Kupodivu mě nezatknul, a tak jsem se moh svézt jednu stanici metrem a pak airport expressem až na Terminál 3. Avšak už bez nože. :(

Chodím po světě bez nože, to prý se nemože…

—

Přišel jsem na check-in a stalo se, co jsem očekával. Moje zavazadla, přestože jsem toho z nich dost vyndal, a dle svého skromného názoru, jsem tam toho tolik nepřidal, vážily 36 kilo, tj. šest kilo přes limit. Paní byla pěkná a sympatická, snažil jsem se jí ukecat, že jsem hubenej a že ostatní cestující váží dohromady i se zavazadlama mnohem víc než já, ale byla neoblomná. Každý kilo přes limit koštuje 500 yuanů, ale můžu si šest kilo naskládat do příručního zavazadla a pak to bude OK.

No to jsem snad kokot. Neni tomu letadlu náhodou jedno, kde ty kila jsou? Celková hmotnost snad bude furt stejná, ne? Takže jsem si vzal bundu na sebe, něco naskládal do příručního zavazadla a najednou bylo vše v pořádku. Absurdní až na půdu. Na dalšim převážení vážily moje zavazadla nepředpisových 31,1 kg, ale to už mi prošlo. Příruční zavazadlo vážilo odhadem (opět nepředpisových) 10 kg, ale protože to nikdo nevážil, bylo to OK.

Moh jsem se rozčílit jako Johan Bruyneel v létě na Twitteru: To be a race commisar [sic], you don’t need brains but only know the rules! Their motto: ‘c’est le reglement!’

Celá věc je o to komičtější, že když projdete security checkem, můžete si nakoupit třeba další tunu věcí a nikomu to nevadí, třeba v Dubaji jsem na to měl k dispozici šest hodin a celej terminál. Nemluvě o tom, že mnohem bezpečnější a pro zaměstnance Emirates pohodlnější je, když jsou ty kila v zavazadlovym prostoru.

To mi ho fakt vyndej.

Pak jsem se setkal s Danielle, bez který bych asi nestih letadlo, protože se muselo přes imigrační a pak jet ke gejtu vlakem, což jsem samozřejmě nevěděl, takže nebejt jí, přišel bych asi pozdě. Ale že by se to obtěžovali na check-inu říct? Ufff…

Cesta do Dubaje proběhla v pohodě, pustil jsem si film Freakonomics a chvilku jsem se prospal. V Dubaji jsem půlku času strávil s Danielle, zbytek jsem přežil poměrně bez úhony. Cestou do Vídně jsem měl celou trojsedačku sám pro sebe a pustil jsem si Social Network a prní půlku starýho Wall Streetu, víc jsem nestih. Jídlo a služby Emirates opět perfektní. V letadle z Pekingu měla službu letuška Laura (Němka?), která měla službu i v mym zářijovym letadle do Pekingu.

Z Vídně mě potom ještě čekala šestihodinová cesta domů, kam jsem dorazil v 11 hodin večer středoevropskýho času, tj. v šest ráno pekingskýho. Celkem cesta i se všema přestávkama zabrala 35 hodin.

Tož vitaj dom!