Tři restaurace, tři příběhy.
Rok 2009, restaurace v severních Čechách. Objednal jsem si ovocné knedlíky z běžného menu hlavních jídel. Jaké bylo moje překvapení, když mi na obrovském talíři donesli čtyři knedlíky o velikosti ping-pongového míčku ukryté ve spoustě šlehačky.
V jídelním lístku nebyla uvedena gramáž, avšak podle zařazení mezi hlavní jídla se dalo jednoznačně odvodit, že porce bude obědová, nikoliv zákusková.
—
Rok 2011, centrum Prahy. Na ceduli před restaurací je napsáno “pivo 35”. Tímto pivem za 35 Kč se myslí malý (!!!) Staropramen, tedy 0,3 litru.
V kontextu českých restaurací se slovem pivo jednoznačně myslí pivo půllitrové. V tomto standardizovaném množství se pivo v českých zemích pije po staletí. Nejsme ve Spojených státech!
—
Rok 2011, centrum Prahy. Na jídelním lístku stojí Kozel 0,5 l … 37 Kč. Touto položkou se však myslí pivo v láhvi! No, kde to jsme?
V českých zemích se v restauracích pivo podává točené a je-li tomu jinak, pak je to náležitě uvedeno v jídelním lístku. Opět nejsme v USA ani v Číně, abychom pili pivo z láhve.
—
Přestože se domnívám, že chování všech tří provozovatelů je vysloveně sprosté a silně žalovatelné, ani jednou mi situace nedovolovala, abych se proti jejich jednání důrazně ohradil. Zbylo mi tak pouze již nikdy se neúčastnit jejich podvodného businessu a stravovat se jinde.
Žádné vládní agentury jako je obchodní nebo potravinářská inspekce jsem ke svému řešení nepotřeboval. Jejich existence mě stála peníze a jak jde vidět, před podvodným jednáním mě nedokázaly ochránit.
Podnikatelů, kteří si svých zákazníků váží, je naštěstí stále dostatek. Příznačné je, že oba zmiňované pražské podniky zely po dobu mojí návštěvy prázdnotou…