Některá témata jsou věčná jako Fidel Castro. A vrací se pořád dokola. Já sám jsem o tom na blogu psal už snad desetkrát, ale v poslední době mě napadlo podívat se na to z širší perspektivy. Jestli náhodou není komentování na webu ze stejného těsta jako komentování na ulici, v hospodě a kdekoliv jinde. Domnívám se, že je.

Češi jsou prostě poraděnka. Nikdo se jich na nic neptá, ale oni přesto poradí. A zadarmo. Když jejich rad nevyužijete, ještě se cítí ukřivdění. (Samozřejmě, že takoví nejsou všichni. A je možné, že takoví jsou i jinde, netvrdím ani tak, ani onak, neb o tom nic nevím.)

Nijak se netajím tím, že mi tohle poraděnkovství pěkně leze krkem, ať už jsem příjemcem rad já, nebo jsem nucen poslouchat Rady & Porady® pro někoho jiného.

Čím míň toho poraděnko ví, tím houževnatěji a “zasvěceněji” radí. Upozornění, že je úplně mimo, bere jako pobídku k dalším radám. Poraděnko si myslí, že dostal od Prozřetelnosti mandát postavit všechny do latě. Inteligentní člověk pochybuje, poraděnko nikdy. Poraděnko má Jasno. Když to má rohy, je to čert. Když to má ostny, je to ostnatej drát. Když to má bílý křídla, je to husa. Nechci moc fušovat do psychologie, ale připadá mi to jako typický projev předsudků tohoto typu.

A přitom to nestojí ani tolik intelektuálního úsilí. Rohy nemá jenom čert, ale i třeba horské kolo 🙂 , příklady k dalším si jistě domyslí laskavý čtenář sám.

To máte tak. Někdo napíše článek, který se třeba opírá o jeho celoživotní studium a navíc u sepsání toho článku strávil několik hodin. Přijde k tomu kolemjdoucí komentátor a podá v komentářích výpověď, že autor je naprostý imbecil. Často u několika článků. Vysvětlit takovému chytrákovi, že blogeři si nezřizují komentáře pod články za tím účelem, aby si v nich četli nadávky na sebe, rady do života nebo jiné trolloviny, je nad pochopení takových pablbů (ověřeno mnohokráte).

Když jim komentář smažete, začnou kvičet jako podsvinčata před porážkou a mezi kvičením se ozývá slovo cenzura. Takovým chytrákům obvykle posílám odkaz na tento článek Murrayho Rothbarda, což obvykle nepomáhá, protože: “Nebudu číst tak dlouhej článek, pyčowoe.” Tak hlavní argumenty většinou napíšu sám. Nepomůže ani to.

Proto se ukázalo, že nejlepší je komentáře mazat beze slova. Jenže to někdy nelibě nesou ostatní komentátoři, začnu se ptát… a jste tam, kde jste byli. 🙂 Zkrátka, diskuse na internetu jsou jako závod na paralympiádě.

Poraděnko se někdy (třeba zásluhou zákazu komentování) přemění na Tichého šmíráka. Slušnému člověku stačí říct, aby vám do oken nekoukal, proti neslušnému vás neochrání ani vysoký plot. A nenaděláte s tím nic. Někteří blogeři se proto radši úchylí k zaheslování celého blogu…

Tím se sice zbavíte Tichých šmíráků i Poraděnků, ale zase k vám už nikdy nepřijde nový návštěvník. A máloco tak zahřeje blogerské srdéčko jako nový stálý čtenář, který rád čte vaše články.

Už jsem kolikrát koketoval s myšlenkou, že blog zruším (což jsem i udělal) nebo zahesluju (což jsem udělal jenom na Mezinárodní den zaheslovaných blogů). Některé články jsem na gymplu radši zahesloval, ale možná už je zase můžu odheslovat. Už jsou neškodný.

Ale nepíšu o osobních věcech (a když náhodou aspoň trochu ano, pak zakazuju komentáře preventivně). Ani ne tak kvůli sobě (nedělá mi většinou problémy poslat Poraděnka do prdele), ale kvůli tomu, že osobní články se ex definitione musí týkat i jiných lidí, kterým už to může být celkem nepříjemné.

Po osobních článcích jdou totiž Poraděnkové jako slepice po flusu. Poraděnko ze zápisu na blogu přesně pozná, jak se věci mají, kdo jste, jací jste a ještě vám vyhotoví psychologický profil; na počkání. Neváhají vám poradit cokoliv, včetně toho, jak jste se měli nejlíp narodit.

Skvěle to vystihl Vladimír Renčín…

Poraděnkové

Není na tyhle lidi nějaký sprej?

Disclaimer: Ačkoliv vím, že je to zbytečné, považuji za nutné zdůraznit, že článek je napsán podle desetiletých zkušeností s blogováním, ne podle jedné kauzy.