Dnes před polednem jsem si podal přihlášku na výměnný pobyt, mezi studenty obvykle zvaný Erasmus, i když v mém případě úplně tak o Erasmus nejde.

Protože vím, že vás nejvíc zajímá, kam jsem se přihlásil, řeknu to hned na začátku. Ale tím nekončete. Váže se k tomu zajímavý příběh, který odvyprávím hned záhy.

  1. Hong Kong University of Science and Technology, School of Business and Management (angličtina)
  2. Shandong Economic University (angličtina)
  3. Universität St. Gallen — Hochschule für Wirtschafts-, Rechts- und Sozialwissenschaften (HSG) (němčina)
  4. Wirtschaftsuniversität Wien (němčina)

Pokud vám připadá, že jsem se zbláznil, tak si vyslechněte celý příběh.

Můj prapůvodní seznam totiž vypadal takto:

  1. Austin, Texas (angličtina)
  2. něco v Kanadě nebo Nový Zéland (angličtina)
  3. Singapur (angličtina)
  4. St. Gallen, Švýcarsko (němčina)

Jenže! Oddělení zahraničních styků (OZS), které má celé tohle pod palcem, mi odmítlo sdělit, kam se hlásí kolik studentů a kde je tudíž jaká šance na výjezd. Jediné, co se mi povedlo vypáčit z doc. Chytila a Dr. Chalupníčka bylo, že hodně lidí chce do Ameriky, Anglie a na Zéland. Což mi nemuseli říkat, protože to je nabíledni.

Takže vyplnění toho seznamu, kam píšete školy v pořadí podle preference max. ve dvou jazycích, je spíš taková ruská ruleta. Znáte sice kapacitu, ale netušíte, kolik se tam hlásí lidí. Třeba Izrael má kapacitu 1, dvě irské školy 2 studenty. :-/

Přesto jsem byl ochoten první dvě místa mít jako taková rizikovější a další dvě místa jako pravděpodobnější. To jsem ještě nevěděl, kolik získám bodů v přijímacím řízení.

10 bodů je za účast v Buddy Systemu. To je systém, který se stará o studenty, kteří přijedou na výměnný pobyt na VŠE (ano, i takoví se najdou, dokonce i z USA 😛 ). Šéfové Buddy Systemu neustále brečí, že studentů se účastní málo a že z naší fakulty ještě méně.

Tak jsem se přihlásil. Zcela neskromně si myslím, že těžko někdo mohl nabídnout něco lepšího než já. Napsal jsem, že mluvím plynně anglicky a německy, určitě budu v Praze, až přijedou, protože tu bydlím, a v případě problémů s kolejí můžu pomoct s vlastním bytem. Ani svoji účast ve výměnném pobytu na gymplu jsem nezapomněl zmínit. Nic z toho nestačilo a nevzali mě. Proslýchá se totiž, že tohle je organizace spřízněná s rektorátem. A je veřejným tajemstvím, že rektorátu naše fakulta zrovna nevoní.

Takže jsem přišel o deset bodů.

Ale co je horší. Za prospěch se dává 70 bodů!!! Za tak pochybné a zavádějící kritérium se dává násobně víc než za cokoliv jiného!

Že jsem měl prospěchové stipendium, říkáte? No to jsem sice měl, ale s prospěchem těsně pod 1,5. A věřte nebo ne, to už je skoro dvacet bodů dole. A na mou duši, na psí uši, ukazovali nám, že jeden z loňských uchazečů měl průměr 1,00! To prostě na naší fakultě nejde, ani kdybyste se na hlavu stavěli. Kromě toho jsem si ve druháku nevedl zrovna nejlépe, co se prospěchu týče. Za celý druhák jsem měl průměr 2,31 a to s tím přece jenom trochu hne. Ještě nemám všechny známky za tenhle semestr, ale za prospěch dostanu něco mezi 35-40 body. Hm, super, co?

Takže Amerika, Kanada i Zéland odpadají.

Do Evropy jsem nechtěl. Studovat anglicky někde v Itálii, Švédsku nebo Francii mě neláká. A tři měsíce na naučení místního jazyka jsou dost málo.

A tak se mi logicky Singapur posunul na první místo. Na poslení místo jsem si chtěl dát nějakou naprostou tutovku. A tak jsem si tam dal Vídeň v němčině, která má kapacitu 13 míst. V němčině se tolik studentů nehlásí a Vídeň není snad zas tak špatná, i když jsem tam ještě nikdy nebyl 🙂 . Více o Vídni později.

Zbývalo zaplnit druhé místo. Do Jižní Koreje je nízká kapacita a místní jsou prý celkem prasata, psal Dr. Hawkins. Hlavně ale se dá do Koreje odjet na celý rok a udělat si tam MA (jo, za jeden rok). Bohužel, tuhle příležitost už jsem letos prošvih, ale tak třeba jindy.

Jak jsem říkal, do Izraele je jedno místo, v Číně prý nepotkáte Číňana — mi říkali. A tak jsem si vybral Hong Kong. Spolu se Singapurem dvě ekonomicky nejsvobodnější země na světě. Rakousko a zejména Švýcarsko na tom ostatně taky nejsou vůbec špatně.

Tak jsem se tedy rozhodl. Podal přihlášku přes ISIS, upravil životopis, přeložil ho do angličtiny a němčiny, jak po mně chtěli, našel jsem kopii certifikátu o zkoušce z Němčiny a jel jsem do školy podat přihlášku ještě ručně podepsanou.

Ouha! Něco se pokazilo…

Singapurská škola požaduje TOEFL, tedy certifikát z angličtiny. Který samozřejmě nemám. A který má být na přihlášce do půlky února. A který stojí pár tisíc. A který požadují jenom tři školy z těch asi 130, které má VŠE za partnery. No kurvadrát!

Když já do toho Singapuru tak chtěl. 🙁

Kdyby jim stačilo, že bych jim slíbil a při Hindlsovi odpřísáhl, že si TOEFL udělám, pokud mě vyberou, tak bych s tím neměl problém. Je fakt, že mě nenapadlo takhle explicitně se zeptat, ale vyrozuměl jsem, že to prostě musí být ještě před testem, co je v půlce února. Hm.

Já bych to sice ještě stihnul, termíny jsou, ale nechce se mi vyhazovat tisíce za něco, co mi pravděpodobně bude naprosto k ničemu, protože do Singapuru odjedou šprti s průměrem 1,00.

Tak jsem se zeptal, jestli si můžu prostudovat brožuru v kanclu OZS, a že si na místě vyberu jinou školu na druhé místo, protože na první se mi tím pádem posunul Hong Kong. Protože jsem měl kritéria celkem jasná, výběr se mi velmi rychle zúžil na dvě destinace. Na Jižní Koreu a Čínu. Korea měla méně míst a navíc to flusání (!), Čína může být přece jenom zajímavější. Tak jsem tam šoupnul Čínu, konkrétně provincii Šan-tung.

—-

Tak to bylo tedy k tomu, jak jsem si ten žebříček sestavil a nyní pár teplých slov ke každé destinaci.

1. Hong Kong
Ekonomicky nejsvobodnější země na světě. Založit podnik tu trvá pár hodin (ne měsíců jako v ČR), přerozděluje se údajně jenom 5 % HDP. Kam jinam by měl vyrazit libertarián než sem? Navíc spousta zahraničních studentů a cizinců obecně, výrazný britský i čínský vliv. Jenom s místním jazykem bych asi měl celkem problém.

2. Ťi-nan, Šan-tung, Čína
Pokud máte představu, že v Číně je hluboký a centrálně řízený komunismus, tak tuhle představu opusťte. V čínských provinciích jsou obrovské rozdíly. Šan-tung je jedna z nejsvobodnějších. Zřejmě tam nesmíte říkat moc nahlas, že Mao je zločinec, ale internet (s Googlem?) tam je běžná věc a koupíte cokoliv. Šan-tung má HDP na hlavu zhruba jako Ázerbajdžán. Ťi-nan je ale hlavní město, takže by na tom měl být výrazně lépe. A podle zpráv od studentů, co už tam byli, je tam těch Číňanů dost… akorát neumí anglicky 🙂

3. St. Gallen, Švýcarsko
Švýcarsko, země zaslíbená. Země, kde ještě hlas občanů něco znamená, jedna z mála posledních svobodných zemí v Evropě. Země bezcelního cukru a země bez spousty dalších bruselských píčovin. Na druhé straně je St. Gallen jenom 200 km od Mnichova. Ale hlavně máte Alpy hned za barákem. A zdokonalit se ve Schwyzertüütsch taky nemusí být tak špatné. A už žádná ostrá ß.

4. Vídeň, Rakousko
Jak už jsem psal, největší předností Vídně je kapacita. Ale opět Alpy nedaleko, navíc tam maj Prater a Hundertwasserhaus. Nedaleko jsou také známá města spousty neřestí. Totiž Brno a Bratislava. Všimli jste si někdy toho, že centra neřestí mají cosi společného? BRno, BRatislava, BRusel… to nemůže být náhoda. 🙂 A na Vídni musí být něco skvělého, snad je to tím duchem českých přistěhovalců — ale ve Vídni slavila Česká republika svoje první (1996) zlato na MS v hokeji a zatím i poslední (2005).

No a celý tento zápis byl k ničemu, protože mě nikam nevyberou.