Několik libertariánů oznámilo na Facebooku a na Twitteru, že ukončí svoje členství nebo příznivectví u Svobodných ke konci ledna, kdy jim vyprší členské/příznivecké příspěvky.

Komentoval jsem to už ve svém projevu na sněmu Svobodných (vyžaduje přihlášení):

“V poslední době jsem zaznamenal několik případů, kdy nám lidi přestávají důvěřovat nebo dokonce odcházejí ze strany, protože se jim nelíbí něco, co strana udělala. Ale podle mě to nedává logiku. Pokud chceme něco změnit na straně, tak bychom se naopak měli stát členy té strany anebo kandidovat do funkcí, protože pokud z té strany odejdeme nebo ji přestaneme volit, tak se určitě nezmění.

Pokud by existovala strana, se kterou souhlasím na sto procent, tak bych nemusel být člen – to přece nemá smysl. Mohl bych si ušetřit čas, peníze, všechno možné. Ale tím, že jsem člen strany, tak se můžu podílet na jejím chodu. Takže bych poprosil všechny a apeloval bych na ně, aby se stali členy nebo aby kandidovali do funkcí právě, pokud se jim něco nelíbí na Svobodných.”

Ano, někteří členové Svobodných mají názory odlišné od těch mých natolik, že si s nimi nepřeju být moc spojován. Ale jaká je alternativa? Odejít a vyklidit jim pole? To ani náhodou.

Když jsme v roce 2009 zakládali Svobodné, čekal jsem, že strana bude mnohem méně libertariánská, než je. Čekal jsem větší ústupky konzervativcům i tzv. umírněnosti. Když jsme pak na republikovém výboru projednávali historicky první návrh programu Svobodných, byl jsem nadšen, jak moc liberální ten návrh byl. Nečekal jsem to, a přesto jsem se stal členem strany.

Důvody jsou v podstatě dva: I levicovější program Svobodných by pořád šel správným směrem. Pouze členstvím ve straně mám možnost ho ovlivňovat (viz výše).

Dnes je hospodářská politika nalevo od Keynese, omezování svobod obyvatel a utahování šroubů je na postupu – a to i přes občasná drobná vítězství. Takže stojí za to prosazovat liberálnější politiku jak v ekonomice, tak v oblasti osobních svobod.

V UKIPu jsou mezi členy také “Red Ukippers”. Tedy členové, kteří sice chtějí vystoupit z EU, ale nesouhlasí s rovnou daní a jinými pravicovými body jejich programu. Ve naší straně o žádných “Red Svodobných” nevím, ale nemůžu vyloučit, že existují. Proč by u nás nemohl být někdo, kdo souhlasí třeba s vystoupení z EU a lidovým vetem, ale chce progresivní zdanění?

Stejně jako jsou u nás lidi (mně samozřejmě mnohem bližší), kteří si přejí ještě libertariánštější program. Hypotetičtí rudí Svobodní i reální anarchosvobodní se rozcházejí se schváleným programem a jsou ve straně, aby ovlivnili její program svým směrem. Mezitím ale Svobodným pomáhají dosáhnout toho, na čem se programově shodli; a to prací v kampaních, osvětou mezi svými známými i finančními příspěvky.

Když se po loňských volbách do PSP naše členská základna zdvojnásobila, bylo jasné, že (absolutní) počet členů, se kterými my libertariáni nesouhlasíme, naroste. Bylo taktéž jasné, že více lidí se spolu bude více hádat, jinak to ani nejde. Neméně jasné ovšem je, že když je nás víc, nebudeme se bát vlka nic a můžeme skutečně něco prosadit.

Dostali jsme Petra Macha do europarlamentu. Je to málo? Možná, ale UKIP měl po šesti letech také pouze tři europoslance. A sami si odpovězte na otázku, kolik libertariánů se v europarlamentu kromě Petra Macha nachází. Pár poslanců UKIPu, Daniel Hannan, Richard Sulík a pak už nikdo. O tento téměř ojedinělý libertariánský úspěch se zasloužili naši členové, příznivci a voliči. Měli bychom jim poděkovat a pracovat na znásobení těchto výsledků, ne je v tom nechat plavat.

Svobodní jsou politická strana. Jako v každé jiné straně u nich bude názorové pnutí a boje o moc. Na rozdíl od jiných stran se ale názorové pnutí i boj o moc odehrává v otevřených volbách všech členů, v případě pozice na volebním lístku dokonce v otevřených primárkách všech členů i příznivců. Zákulisní boje a korupce u nás nemají svoje místo, protože několikatisícový dav se špatně uplácí.

Svobodní nejsou think-tank. Nemusíme tolik dbát o ideovou čistotu. Členové Cato Institutu mají zákaz vyjadřovat se k věcem, ve kterých nehájí libertariánská stanoviska. (Ano, jsou tam lidé, kteří jsou např. libertariáni, co se dopravy týče, ale ne už, co se týče drog.) To není v politické straně možné a snad ani žádoucí. Já také mluvím jinak pro Svobodné a pro čisté libertariány – např. už výběrem argumentů. Libertariánům není třeba vysvětlovat některé věci, které mají na rozdíl od Svobodných načtené. A naopak. Není to pokrytectví. Člověk může být jednou nohou v politické straně a jednou nohou v think-tanku.

Pokud chceme svobodnější společnost, obě cesty jsou důležité. Think-tank mění náladu a názory společnosti. Ale jedině politická strana může mít právní sílu zákony skutečně změnit a společnost liberalizovat.

Chtělo by se mi požádat vás o podporu, abyste mě nenechávali proti konzervám a umírněným socialistům o samotě. Ale pravděpodobně máte tisíc důvodů, proč mě nemáte rádi. Avšak máme ve Svobodných i předsedu LvMI a vysokoškolského učitele ekonomie Dominika Stroukala, nebo zastupitele města Chrudim a uvážlivého politologa Pepu Kálese. Oba mají na to, aby v politice hodně dokázali. Potřebují moji i vaši podporu. Stejně tak náš europoslanec Petr Mach; sám nic nedokáže.

Prosazujme liberalismus ve Svobodných a české politice, bojujme proti jiným názorovým proudům uvnitř i vně strany a zasazujme se o to, jak mají Svobodní vystupovat na veřejnosti. Proto neházejme flintu do žita s prvním konfliktem, kterých bude ještě mraky.

Jak říkal Edmund Burke: “Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou nic dělat.” Proto zůstaňme u Svobodných.