Trenažér jedné revoluce

…aneb byl jsem v divadle. Nevěříte? Věřte.

Jo, říkáte si, co jsem asi tak moh dělat v divadle. Já si to říkám taky. Sice mi zakázali, abych o sobě říkal, že jsem křupan — ale na skutečnosti to nic nemění. Divadlo mě prostě nijak neláká. (Kromě Cimrmanů — ale o těch jindy.) Když někdo říká, že se diví, že studenti nechodí za 50 Kč na operu, tak já se divím, že tam vůbec nějací přijdou. Tady jsem byl sice zadarmo, ale předem jsem to nevěděl. 🙂

Představení se jmenovalo Osmdesátdevět — Trenažér jedné revoluce. Už je to dávno, co jsem v tom divadle byl. Chtěl jsem tenhle článek napsat hned, ale to byly zkoušky, pak na výročí revoluce, ale nakonec jsem to zase nestíhal. Dostal jsem se k tomu až teď.

Sice, jak povídám, nechodim do divadla, ale troufám si odhadovat, že takhle normální představení nevypadá. Hrálo se ve vymrzlém sklepě. Diváci seděli kolem stolu s bílým ubrusem, po kterém poskakovali herci. (Ne, nedělám si srandu.)

Hra byla jasná jak facka. Dva snoubenci (manželé?) aka Sprostí Občané, k nim Jitka Kariéristka a k tomu šašek. Děj se odehrával kolem revoluce a byl prostý a klišovitý.

Mladý pár chtěl žít poklidně ve zločinném režimu, chtěl žít normální život jako milióny stejných párů všude na světě. Ale bolševik všude strkal nos. Jitka z KSČ přesvědčila Slušnou Občanku, což bylo něco mezi její známou a kamarádkou, k tomu, aby vstoupila do strany. Ta pak přesvědčila manžílka podpantofláka, aby se taky politicky angažoval. Nedlouho nato vypukla revoluce. Dva slušní, ale světa žraloků neznalí, prostí občané byli odstrčeni, protože měli šmouhu politické angažovanosti. Jitka věděla, která bije, a tak se zase hned prosadila na teplé místečko. Jako nit vedla hrou věta: Na tom se přece shodneme.

Nelze popřít, že takové případy existovaly a existují. Jinak to přece ani nešlo. Jedině, kdyby všichni členové KSČ (jářku 1,5 miliónů lidí) mělo pouť = houpali by se, ale to by zase byli popraveni i ti slušní občané, kteří do toho byli zavlečeni skoro proti svojí vůli. A tak šlo při revoluci o nějakou optimalizaci těchto jevů. Nemůžu hodnotit revoluci ve státní správě nebo policii, neb o tom nevím nic. Avšak vím, že justice revolucí neprošla dodnes, ale naopak ekonomická transformace byla provedena právě tak, aby v ní měli komunisti co nejmenší výhody (což už dneska skoro nikdo neví, bohužel).

Hra byla zinscenována skvěle. Protože tam bylo málo diváků (tak možná dvacet), nemuseli herci přehrávat — což je něco, co mě na divadle úplně neskutečně sere — a atmosféra byla vynikající. I s minerálkou a kafíčkem pro každého.

V průběhu nastaly také dvě mezihry, kdy byly divákům rozdány zápisy z jednání Občanského fóra, které měli diváci číst podle rolí, na jejichž přidělení neměl žádný vliv. Vy si teď budete myslet, že jsem si to vymyslel, aby to bylo zajímavější. Ale přísahám vám, že při první mezihře jsem dostal úkol hrát Alexandra Vondru, tenkrát nedávno vězněného mladíka, dnes vlastizrádce… a při druhé mezihře jsem hrál Václava Klause, a samozřejmě jsem si neodpustil do té role vložit kus svého hereckého talentu, mmmm. Ale nehrajme si slovíčky.

Hra se mi líbila, nejvíc výkon šaška/vypravěče, který byl fakt vtipný. A zanechala na mě stopu. Musel jsem o tom pak notnou chvíli přemýšlet. Fakt bych si nepomyslel, že půjdu do divadla, bude mě to bavit a ještě to pochválim na blogu. Holt Brno — vesnice divů.

Když už jsem byl v té intelektuální extázi, povyprávěl jsem svoji oblíbenou historku o Immanuelu Kantovi — nemůžu přijít na to, jak jsem se k tomu tenkrát dostal –, pomluvil jsem Vladimíra Dlouhého, poučoval o rizikových prémiích atd. atp. Abych podtrhl absurdnost celého dne, jel jsem domů s ČD (!) a do postele se dostal v pět ráno! Pro vás možná běžná věc, ale pro mě fakt ne. I ostatní příběhy by se měly někdy v budoucnu dostat na tenhle blog, samozřejmě včetně napínavého příběhu o cestě vlakem, ale to zas až někdy příště.

Tak jako revoluce nejdou natrénovat a někdy končí špatně, stejně tak by to někdy chtělo i trenažér velkých rozhodnutí, která také občas končí špatně. Kdyby ti dva místo vstupu do KSČ radši odjeli na Svratku, nepokazili by si život. Kdyby člověk někdy nepřehlížel zjevné věci, taky by si leccos ulehčil.

A na tom se přece shodneme.

[audio:http://dings.mmister.com/tunes/sametova.mp3|titles=Sametová|artists=Žlutý pes]

10 thoughts on “Trenažér jedné revoluce”

  1. …az ted mi doslo, kdys tam byl a ze to bylo taktez v brne – nejak mi to uniklo 😀

  2. Šmankote, tolik komentářů… 🙂

    eli: Nebyla jsi na tom náhodou už dřív? Já měl pocit, že jsem tam byl na tvoje doporučení.

    r1: Já nevim. Je?

    Fiši: No přehrávání je, když máš zahrát rýmu, ale přitom zahraješ zápal plic. 😉 Nebo když má herec jemně vzdechnout a místo toho zařve “Heh” na celý divadlo. Dost iritující.

    eli: Vždyť je to tam napsaný, že to bylo v Brně, ne? ➡

  3. #13: Spíš bych čekal, že jako příklad dáš Joeyho, když měl životní příležitost hrát Al Pacinovo zadek.

  4. No jasně:) Daboval mu zadek a páč si byl moc dobře vědom toho, že je to jeho životní role, snažil se aby to zahrál co nejlíp…až dostal padáka za overacting 😆
    Je to myslim hned první sérka.

  5. To jo, že Joey hrál zadek, to si pamatuju, ale tu pointu jsem zapomněl. 🙂 BTW, myslim, že Radonátor je tady fanda Přátel, takže to měl vědět sám.

Comments are closed.