Shift happens!

Nejsem tu dost dlouho na to, abych sepsal nějakej učenej elaborát. Navíc, abyste pochopili mojí situaci, v jídle se absolutně nevyznám. Nevim, z jakejch surovin a jakym způsobem se dělá jaký jídlo, je mi fuk, jestli jsou knedlíky na páře nebo v hrnci, a vařit pět hodin jídlo, který se sní za 15 minut považuju za vrchol neefektivity. Za jednu z největších dobrot považuju mraženou pizzu ohřátou čtyři minuty v mikrovlnce.

Ani v němčině ani v angličtině jsem se nikdy nebyl schopnej naučit názvy jídel. Když vidim nějaký slovo, tak přemejšlim — hmm, znamená to telecí, vepřový nebo spíš hovězí? A jakej je vůbec rozdíl mezi telecim a hovězim?

Mám rád svoje jídla a ty jsem schopnej jíst prakticky pořád dokola, nemám moc rád experimenty (většina experimentů mi chutná jako něco mezi hospodou na chebskym nádrží a školní jídelnou) a jídla, co miluje lid prostý — sůl této země –, tak ty většinou nemůžu ani cejtit. Tim myslim třeba kuře a hlavně svíčkovou, tu podtrhávám třikrát! (Ale fakt, hnusnější jídlo aby pohledal.) Naopak mlíková polívka je imho delicattesse. Když je jídlo na první pohled tlustý nebo mastný, dělá se mi špatně předem, a prošpikovaný maso vůbec nejsem schopnej pozřít. Nemám rád houby a ryby, ale když neni zbytí, celkem bez problémů je snim, ne však smaženici!

Nikdy jsem nebyl v čínský restauraci. Oprava: Byl jsem tam jednou (v Sokolově) a byl to tak otřesnej zážitek, že jsem to dalších několik let sveřepě odmítal zkusit znova.

Rohlík považuju za nejgeniálnější českej vynález, daleko lepší než kontaktní čočky, opejkání buřtů nebo večerní sprchu.

No a s takovouhle výbavou jsem se vypravil do střední Asie… Continue reading “Čínský jídlo”

3. září to bylo přesně 20 tejdnů, na který jsem podle původního plánu měl opustit ČR. Teď už je to jenom 19. To už nezní tak depresivně, což? :)

První tejden se nes ve znamení toho, že jsem dvakrát prospal půl dne a vstával jsem až ve tři odpoledne. Pak se taky nes ve znamení tvrdýho naražení na čínskou kůltůru. Nikdo tady neumí anglicky ani slovo (a klidně si myslete, že to je nadsázka).

Byl jsem na dvou přednáškách. Obě byly tak moc začátečnický, že se mi chtělo až brečet. Navíc ještě jsou lavice dělaný pro čínský prcky, takže normální člověk pod ně nestrčí kolena (stoly v hospodě dtto) a přednášky maj 2,5 h, slovy: dvě a půl hodiny! Z toho jedna přednáška navíc byla čínsky.

Absolvoval jsem několik pokusů dorozumět se s místními indiány anglicky, avšak tato snaha se nesetkala s úspěchem. Na Twitteru by se řeklo #epicfail. Continue reading “Week 1”

Okamžitě potom, co přijedete do Číny, nestihnete vycházet z úžasu. Jediná věc tu neni jako v Evropě. Člověk je připravenej na značný rozdíly, ale taková obrovská rozdílnost ve všem je nepředstavitelná.

Nebe neni modrý. Je žluto-šedý, když je málo smogu, a je šedý, když je ho hodně. Viditelnost je o hodně nižší i než v těch nejzakouřenějších místech, kde jste kdy byli (včetně komína).

Důsledkem permanentně zatažený oblohy je, že v noci je tu stejná teplota jako přes den. Až se za nějakejch deset patnáct let ten vzduch pročistí, bude tady přes den vedro k nepřežití.

Studená voda je označená zeleně. Continue reading “Jinej svět”

Praha
Odjel jsem do Číny. A bylo to legen… počkejte si na to…

Vstal jsem v 5:00 a v 6:05 jsem vyrazil na cestu z bytu na Kamýku. Mezitim jsem asi vypil svoje poslední kafe na hodně dlouhou dobu. V pořádku jsem se dostal na Florenc, kde jsem zalez k McDonaldovi na jídlo a na záchod.

Při výlezu z metra k autobusu se mi urvalo ucho u kufru. Nice. Řidič sice držkoval, že za dvě zavazadla mám platit, ale nic jsem platit nemusel. A jel s tim autobusem jako kokot. Byl jsem ale tak utahanej, že jsem skoro celou cestu prospal, přestože to na “dejedničce” skákalo jak blázen. Probudil jsem se až těsně před Brnem. V Brně jsme byli v 9:45 a měli jsme půlhodinovou pauzu. To bylo akorát, abych si došel na záchod do KFC. :)

Nikdy bych si nemyslel, že z Brna do Vídně se jede tři hodiny. Ale stáli jsme na pumpě, stáli jsme na hranici a průjezd Vídní taky není to pravý ořechový. Myslel jsem si, že když mi letadlo letí v 15:30 a já jedu v 7:30 z Prahy, že teda budu mít ve Vídni spoustu času. Prd a švestky. Continue reading “Cesta”

…ale už se mi toho stalo tolik, že jsem úplně vyřízenej.

Večer jsem se nemoh dostat domů, protože mi žádnej spoj nejel tři čtvrtě hodiny! Na Pavláku se hádali asi tři metry ode mě bezdomovci a jeden černoch, kterej byl podle nich střídavě Martin Tankwei a Rey Koranteng. :D

Ráno mi spolubydlící připravil krásnou odjezdovou atmošku, když celou hodinu, co jsem se chystal na odchod z bytu, zasvětil zvracení. :)

Na Florenci mi ruplo ucho u kufru. Yay!

Ve Studentovi jsem si sed na špatný místo, což jsem zjistil až v Brně… nikdo to nereklamoval a na mym správnym místě spokojeně seděl nějakej Američan.

Řidič s tim autobusem jel jako kdyby to ukrad, ale já spal skoro celou cestu do Brna jako špalek. A přitom já v autobuse normálně nemůžu usnout.

Myslel jsem, že ve Vídni budu mít zbytečný čtyři hodiny, ale nakonec jsem se bál, abych to stihnul. Cesta z Brna do Vídně trvá dýl, než jsem myslel. :) A vede kolem brněnskýho moře (Nový Mlejny).

Při check-inu se ukázalo, že moje zavazadla vážej 29 kilo. Uff, jsem přesnař.

Poslední dny mám hroznou žízeň. Naštěstí ceny na letišti ve Schwechatu (tak se to tu fakt jmenuje!) nejsou nějak přemrštěný. Weizen za 4,20 €. A stejně mám tolik eur, že je ani nezvládnu utratit, tak co, viď. :)

A Markéta psala, že se jí v Číně začíná líbit. To jsem zvědavej…

Spustil jsem Google Earth a zapnul mřížku…

Nejvýchodněji jsem v životě byl sice v Budapešti, ale to se nepočítá, protože to jsem byl malej prcek a nepamatuju si to. Takže nejvýchodněji jsem byl v Brumově-Bylnici, což je 18 východní délky (longitude). Myslel jsem si, že moje nejvýchodnější místo bylo v Chorvatsku, ale tam jsem se pohyboval bezpečně do 17. stupně. Vzhledem k tomu, že Praha je na 14. stupni, jde vidět, že na východ moc nejezdim. Mám totiž za to, že všechno na východ od Vltavy je krajně podezřelý. ;)

Asi nikoho nepřekvapí, že Ťi-nan je mnohem východněji. Konkrétně o celých 100 stupňů, takže se rozkládá na 117. stupni v.d.

Oproti tomu nejzápadněji jsem byl v Londýně, což je samozřejmě 0. stupeň. Je to dokonce ještě o kousek (24 minut) západněji než španělské městečko Peñiscola.

Nejseverněji jsem byl v Berlíně (to je asi o jeden stupeň severněji než Londýn), tedy na 52. stupni severní šířky (latitude). Nejjižněji jsem byl na 38. stupni severní šířky v Reggiu di Calabria.

Ťi-nan se však nachází ještě o dva stupně jižněji a tak se kromě nejvýchodnějšího bodu stane na čas i nejjižnějším bodem, který jsem navštívil. Aspoň dokaď se nezajedu podívat do Šanghaje nebo ještě níž. Moře v dosahu Ťi-nanu (200-300 km) se nachází na 35.-37. stupni. To abych si vzal plavky. ;)

Pro zajímavost: Sokolovský světoběžník Vujo se právě pohybuje kolem rovníku. Sledujte jeho blog »

Pro zajímavost 2: Dubaj, kde strávim krásnejch 5 hodin, se nachází na 25. stupni s.š., ale tam mi budou plavky k ničemu, protože nemám vízum. :(

No a když už jsem zmínil i tu nadmořskou výšku (altitude), tak nepočítaje letadlo, byl jsem asi nejvýš někde v rakouských Alpách na Stubai, kde psali na hospodě, že je ve třech tisících metrech nad mořem.

Pozorný čtenář si zajisté taky povšiml, že jsem ještě nevystrčil čumák z Evropy. Od dob, co ČR vstoupila do EU jsem vlastně nevystrčil čumák ani z Unie!

A co vy — kde jste byli nejdál? (Vujo nehraje.)