111 statečných

Včera se odehrálo v britském parlamentu zajímavé hlasování. Cameronova vláda už dříve prosadila zákon, že se na půdě parlamentu projedná to, co si občané vyžádá aspoň 100 tisíc občanů v elektronické petici. Nebylo žádným překvapením, že referendum o vystoupení z EU přišlo hned jako druhé (osobně bych to čekal ještě dříve).

Ve westminsterském parlamentu se nacházejí tři strany. Konzervativci pod vedením Davida Camerona, což je věrolomná partaj podobná (post)topolánkovské ODS. Cameron Bývalý předseda Konzervativců (a dnešní ministr práce) Iain Duncan Smith s Topolánkem ostatně podepsali Pražskou výzvu, kde se zavázali uspořádat referendum o euroústavě. Výzvu, se kterou si leda vytřeli.

Pak tam máme Labouristy pod novým vedením Eda Milibanda. Takovou stranu ani nemáme, je to taková horší ČSSD.

No a pak máme Liberální demokraty pod vedením Nicka euroClegga. Strana se zvláštním jménem. Těžko nazávat liberálem někoho, kdo chce všechno zakázat. Těžko nazývat demokratem někoho, kdo chce všechnu moc odevzdat nevoleným pantátům do Brusele. Podobní téhle partě jsou bursíkovci. Český volič naštěstí rychle pochopil, co je to za odporný spolek a už je nevolí.

Všechny tři strany tyto strany slibovaly v kampani referendum ohledně Evropské unie. A když přišlo na řadu schválení referenda, které podporovali, nařídili straničtí bossové všech stran tzv. three-line-whip, tedy nejpřísnější stranickou disciplínu — povinnou účast a povinné hlasování, jak chce předseda. Nikoliv pro podporu tohoto referenda, právě naopak: Evropskou unii si rozvracet nedáme.

Debatu v parlamentu jsem sledoval. Byla tam spousta skvělých vystoupení, spousta poslanců se přihlásila k tomu, že hlasovali pro vystoupení z EHS už v roce 1975. Nádherné projevy. (V šedesátimiliónové Británii žije pouze osm miliónů lidí, kteří tenkrát hlasovali pro setrvání, mimochodem. Nikdo, komu je méně než 54 let neměl nikdy šanci hlasovat o tom, zda si Britové budou vládnout sami, nebo jim bude vládnout eurohujeriát.)

Sem tam se odehrál i názorový střet, který bylo zajímavé poslouchat. V této souvislosti mě příjemně překvapilo, že i na Slovensku (debata k eurovalu) se občas i věcně diskutovalo. V pražské Sněmovní ulici věc nevídaná. Jinak ta debata ze strany těch proti, byla tradičně argumentačně poměrně zoufalá. Spletli si to s debatou o vystoupení (šlo pouze o to, zda mají rozhodovat voliči, či nikoliv), a tak se tedy mělo debatovat o vhodnosti nebo nevhodnosti referenda — ne o tom, zda je členství pro Británii výhodné, či nikoliv. To je debata, až pro kampaň před případným referendem.

Tradiční blbé názory o volném trhu, nutnosti exportu, záchraně hořícího domu souseda atd. atd. Nic z toho není pravda, čtěte Macha, tam to všechno je. S Nigelem Faragem diskutoval nějaký zmrdský eurohujer v televizi. Z jeho strany to byla takový zoufalost, že jsem se divil, že mu Nigel jednu pořádnou nemacknul. Prej: “A jakou v tom referendu položíme otázku?” No jakou asi, ty vole! Měl bych jeden tip: “Chcete, aby Spojené království Velké Británie a Severního Irska zůstalo nadále členem Evropské unie?”

(Abych byl fér, tak podotknu, že jsem zaregistroval i rare creature — poslankyni, která tvrdila, že podle ní jasně výhody EU převažují nad drobnými nevýhodami, ale že členství v EU je rozhodnutí lidí, a proto bude hlasovat pro referendum.)

Osobně jsem byl velmi potěšen vystoupeními Marka Recklesse (fakt se tak jmenuje) a Douglase Carswella. Jedna euroskeptická labouristická poslankyně měla taky vynikající projev, kde vychválila projev Williama Haguea z doby, kdy se projednával Lisabon, ale že nechápe, proč najednou otočil o 180 stupňů.

William Hague, dříve velký euroskeptik a předseda Konzervativců, je dnes ministr zahraničí a eurohujer. Hannanův první zákon politiky je neúprosný. Jednou vás zachvátí ohavná síla EU, a pak už není cesty zpět. Jsou skutečně chlebíčky a recepce v Bruseli tak silnou odměnou, že se z euroskeptiků stávají eurohujeři? Dan Hannan říká, že politikům v Bruseli připadá, že když jsou europrezidenti hodní na ně, že budou hodní i na jejich voliče. Václav Klaus říká podobnou věc — politici se v Bruseli skamarádí s europrezidenty a nechtějí je zarmoutit. Podle mě jde o nedostatečná vysvětlení, ale žádné lepší zatím nikdo nepřinesl. A koneckonců, někdo, kdo se jmenuje jako jedno z hlavních euroměst, asi nemůže být euroskeptik. 🙂

Zkrátka a dobře, bylo nařízeno hlasovat proti referendu.

Našlo se však 81 konzervativců (a 30 zřejmě socanů), kteří se rozhodli hlasovat po svém, tak jak jim velí jejich svědomí a tak, jak chtějí jejich voliči už ve druhé generaci. Samozřejmě to bylo málo, vždyť proti nim hlasovalo 483 eurohujerů. Ale je to první vlaštovka. Jak poznamenal jeden z poslanců — je to začátek kampaně, která snad vyvrcholí odchodem Velké Británie z Evropské unie.

Nejlepší bylo, že pro referendum hlasovali také (aspoň) dva poslanci, které platí vláda, tzv. frontbenchers (jsou to našimi výrazy zřejmě náměstci nebo poradci ministrů). Což samozřejmě znamenalo jejich rezignaci, protože na hlasování byl uvalena nejpřísnější disciplína, jak jsme si řekli výše. Všech 111 statečných poslanců si zaslouží náš RESTECP!

Ostatně soudím, že Brusel musí být zničena.

8 thoughts on “111 statečných”

  1. Škoda, že málokdo se baví o věcech konkrétně. Zcela konkrétní výhody zcela konkrétní nevýhody členství v EU. Dovolím si uvést některé ty výhody (předpokládám, že nevýhody jsou zde zdůrazněny dostatečně).
    Takže co by znamenalo vystoupení ČR z EU? 1) zdvojnásobení cen letenek do zemí EU (přestalo by se na nás vztahovat liberalizační nařízení a vrátili bysme se ke starým doustranným smlouvám, které omezují přístup na trasy pro letecké společnosti 2) Škodovka by musela mít pro každý nový typ vozidla homologační schválení v každé jednotlivé zemi EU (nyní jí stačí jedno) 3) zavedení cel, v zemědělství atp. i kvót (cla a kvóty by se začaly řídit Dohodou o WTO a tam je ta liberalizace podstatně menší, poslední vyjednávací kolo v Dauhá skončilo poměrně velkým neúspěchem) 4) Omezení pracovního uplatnění v zahraničí 5) našly by se další podobné příklady, avšak nechci tím tvrdit, že výhody členství v EU nyní převažují nad nevýhodami – akorát mi jde o to, aby se s těmito věcmi počítalo při úvahách o vystoupení. Bylo by složité vyjednat s EU rozumnou smlouvu o těchto věcech.

  2. 1) O tom jsem ještě nikdy neslyšel. Proč by to tak mělo být? Můžete na něco odkázat?

    2) Nejspíše to není pravda, protože my máme smluvně vyjednané nejenom členství v EU, ale také v Evropském hospodářském prostoru, ve kterém zůstaneme i po vystoupení z EU.

    3) To zcela určitě není pravda, viz EHP.

    4) Kým a proč?

    5) Obávám se, že nenašly. Na spoustu těchto námitek odpovídá členství ve WTO, EHP nebo EFTA.

  3. No členem EHP sice jsme, ovšem my nejsme tak bohatá země, abysme si mohli dovolit platit Unii ty částky co Norové, Švýcaři (Islanďané to po devalvaci islandské koruny to nezvládají). Respektive – nemáme tak silné specifické národní zájmy, jako Norsko (třeba suroviny), Švýcarsko (třeba bankovní tajemství), aby se nám to finančně vyplatilo. Zadarmo vám bohužel nikdo přístup na trh (ať už pracovní nebo zbožový) neumožní. Ale podotýkám, že to platilo až dosud – situace se může každým měsícem měnit a třeba opravdu nastane okamžik, kdy se nám to začne vyplácet. Stát se to rozhodně může.
    Ad 1) – volnou konkurenci na trasách v rámci EU založilo nařízení 2408/92, teď je tuším nějaké nové, ale principy zůstávají stejné: nahradit nutnost dvoustranných leteckých smluv mezi státy. Například s Ruskem nám pořád platí dvoustranná smlouva asi 40 let stará, která nám umožňuje určit jen jednu leteckou společnost pro lety do Ruska, proto tam mají ČSA stále monopol a cena za osobokilometr je na trase do Moskvy dvojnásobná oproti ceně do Paříže. Vystoupíme-li z EU, budeme muset uzavřít speciální smlouvu s EU, a to nebude jednoduché – pokud nezvládneme zaplatit částky za to, aby se na nás nadále mohlo vztahovat toto liberalizační nařízení, tak budeme nemilosrdně nuceni obnovit původní dvoustranné smlouvy s jednotlivými státy EU o letectví. Podobně je tomu bohužel i na silnici.

  4. Ale taky bych zmínil ještě jednu věc – Dohoda o EHP velmi otrocky přebírá skoro veškeré směrnice a nařízení EU. Dohoda o EHP je plná odkazů na tyhle předpisy, takže oni je ve výsledku musí plnit i ti Švýcaři a Norové… Existuje jakýsi Smíšený výbor EU-Norsko, Švýcarsko, který prakticky nedělá nic jiného než že promítá odkazy na unijní směrnice do této Dohody o EHP.
    Ale samozřejmě že existuje spousta věcí, kterých bysme se vystoupením z EU zbavili, to jsou ty různé programy a další neužitečné finanční toky. Těch bysme se samozřejmě v rámci EHP účastnit nemuseli. Je to na hraně. Já osobně tyhle programy velmi nesnáším, Unie má být soubor určitých pravidel, a ne zdroj peněz, který tam nejdříve musíme sami nalejt.
    Ale ještě jednu věc si dovolím říct: mnohokrát EU schytává kritiku za byrokracii nesprávně a za osatní organizace. Ono totiž plno norem nemá vůbec původ v EU, nýbrž v úplně jiných organizacích – krásně je to vidět na tom letectví, kde nám vlastně většina administrativy pramení z Mezinárodní organizace pro civilní letectví (IATA), a nikoli “z Bruselu”. Nevím přesně, jak je to v dalších oborech, ale letecké normy vycházejí z Chicagské úmluvy a jejích nesčetných novelizací a příloh. Unie tu dělá jenom to, že tyhle technické a administrativní věci musí přebírat. Kritika za byrokracii by tu správně měla mířit především na IATA.

  5. I pokud vstoupíme do EFTA pouze my, počet jejích obyvatel se skoro zdvojnásobí. 🙂 Když s námi půjde i Británie, bude EFTA spolek, který už bude mít nějakou vyjednávací pozici. Nemůžeme vědět dopředu, jaké výpalné by pro nás EU stanovila. Ale Švýcarům se to pořád bohatě vyplácí.

    To o těch letadlech je zmrdovina, budu si o tom s někym muset promluvit. Jak to má ale třeba Norsko, Švýcarsko, USA, Čína?

    Já jsem v zásadě pro to, aby existovalo jakési evropské sdružení, které by řešilo třeba právě takové věci. Ale k tomu nepotřebujeme Komisi ani Van Hadruye. Nigel o tom ostatně mluví v tom videu, na které jsem odkazoval v tomhle článku: http://youtu.be/s4qUrmgZ5N8

    To já samozřejmě vim, že i EHP se řídí těmi jejich nesmysly. Rozebírá to mj. Mach v tý knize. 🙂 Zaprvé, spoustu nesmyslů přijímat nemusí vůbec a zadruhý třeba lichtenštejnskej kníže mi říkal, že oni nepřijímaj nic, co se jim zásadně nelíbí. A zatim je nevykopli. 🙂

  6. Už z toho trochu blbnu – samozřejmě tam nemělo být “IATA”, ale “ICAO”. To je zkratka té organizace, která nám do civilního letectví přináší neuvěřitelné množství předpisů, norem a obligatorních postupů a přitom ji nikdy nikdo veřejně nekritizoval, protože tato organizace je v závětří – ve výsledku to za ni neustále schytává ta Evropská unie , kdykoli vyjde nějaké letecké nařízení. IATA je soukromé sdružení aerolinek. I ta ovšem může vydávat rezoluce, které pak v praxi dost ovlivňují směřování ICAO.

  7. A o jakou legitimitu se to ICAO opírá? Spolek zahrádkářů může vydávat předpisy, jaké chce, ale nikdo na to nebude brát zřetel.

Comments are closed.