17. listopad

Den boje za demokracii a svobodu

Ještě nikdy jsem se na těchto stránkách nezabýval politikou. Ani při volbách, které jsem docela intenzivně prožíval. Dnes je to tedy poprvé. A je dobře, že napoprvé se zabývám něčím tak významným jako je 17. listopad 1989, nejvýznamnější den českých dějin. Vede mě k tomu několik důvodů. Jako ten hlavní bych pak uvedl znepokojenost nad tím, že někteří lidé vůbec netuší, o co jde, že ve školách se o tomto dni vůbec nehovoří a že se tento svátek netěší mezi obyvateli takové úctě, jakou by si zcela jistě zasloužil.

Nebudu zde rozebírat, jak se dostali komunisté k moci či snad jaké hrůzné činy jejich totalitní režim prováděl. To je věc historiků a jistě bych zde uvedl něco nepřesně. Budu se spíše zabývat pohledy a přístupem dnešních lidí.

Nehledě na to, že každému soudnému člověku musí být jasné, jak hrůzný bývalý režim byl, máme i zákon 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nejzávažnější sdělení je dle mého názoru v § 2, kde se praví:

(1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanův Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.

(2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.

Z odstavce jedna jasně vyplývá, že kdokoli, byť by to byl politik, nadřízený, učitel nebo kdokoli jiný, kdo obhajuje minulý režim dopouští se obhajoby zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu. Takovýto člověk má minimálně zavrženíhodný názor a sám je minimálně zavrženíhodný. Režim založený na komunistické ideologii:

a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,

(2) Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

Obhajovat takovýto režim je něco naprosto nechutného, mně naprosto cizího a naprosto neobhajitelného. Vždycky když slyším, jak někdo ve vší vážnosti volá po dobách minulých, jistotě práce nebo bydlení, běhá mi mráz po zádech. Chválit i jednotlivosti takto odporného režimu je zcela nemístné a nedobré. Na každém režimu je něco dobrého, ale je to zapříčeněno celou řadou nedobrých věcí, které ti chytráci nevidí.

Je navíc zřejmé, že by ti chytráci chtěli komunismus s dnešními výhodami, které si ale neuvědomují. Svoboda názorů, možnost vycestovat do zahraničí, vyšší životní úroveň, svobodná média, atd. atd. Takovéto názory ale nejčastěji říkají diváci Novy. (Nemám nic proti této televizi a vždy si klepu na čelo, když ji někdo kritizuje za slaboduché pořady, které ovšem vysílá, protože to společnost chce. Nemůžeme být chytřejší než populace, to nejde. Populaci nezměníme náhle tím, že zrušíme Novu.) Ti si ale neuvědomují, že jediné, co by mohli za komunistů sledovat je Nemocnice na kraji města, Táta pohraničník, Deset stupňů ke zlaté nebo Večerníček o požárnících. Škoda, že jsou lidé tak slepí.

Ten samý případ nastává při citování Vladimira Iljiče Lenina:”Učit se, učit se, učit se.” To nejenže mi běhá mráz po zádech, to se celý třesu. Citovat masového vraha, který zcela protiprávně masy lidí vraždil a zavíral do gulagů je opět čin nechutný, neobhajitelný, odporný a zavrženíhodný. Je velká škoda, že není činem protizákonným. Za trestný čin se považuje pouze propagace extrémní pravice, nikoliv extrémní levice. Proč je zakázáno mít na tričku, čepici nebo řetízku obrázek Adolfa Hitlera a zároveň vidíme nemálo lidí s předměty propagujícími neméně odporného diktátora jako byl Ernest Che Guevara? Proč není trestné provolávat slávu zločinnému, nelegitimnímu a zavrženíhodnému režimu a KSČ, zato je trestné provolávat slávu fašismu a NSDAP? Jedná se o stejně zločinné režimy, takže jejich propagace by měla být trestána stejnou měrou.

V sobotu 15.11.2003 vyšla v MF Dnes speciální příloha o 17. listopadu, ve které byla anketa mezi dnes čtrnáctiletými dětmi (které byly v době revoluce na světě teprve několik dní). Asi dvě nebo tři děti věděly velice přesně, o co jde. Většina potom věděla, že to má co do činění s Václavem Havlem a komunisty. Co mě ale zarazilo, bylo zjištění, že asi čtyři děti neměly nejmenší potuchy, co se slaví, proč se to slaví a co se událo.

Těžko můžeme prstem ukazovat pouze na rodiny. Pokud se o tom v rodinách nemluví, mělo by se o tom mluvit ve školách. Revoluce se v páté třídě proletí letem světem, moc se nevysvětluje a děti tohoto věku z toho ještě nemají moc rozum. Poté ale musí čekat až na konec deváté třídy a některým (jako třeba mojí třídě) se vůbec nepoštěstí dojít v dějinách až tak blízko současnosti. Poté musejí žáčci čekat až do čtvrtého ročníku. Jenže dějepis není na všech středních školách. Zjistíme tak, že současné děti nevědí o nejvýznamnějších dnech českých dějin skoro nic, některé dokonce vůbec nic. Zato však vědí, jak vypadá přerývaný rým, neboť to se zkouší neustále. To je dle mého názoru obrovská chyba a obrovský dluh vůči demonstrantům, disidentům a zakladatelům Občanského fóra.

17. listopadu 1989 mi byly 2 roky, 4 měsíce a 17 dní. Tento den jsem společně s mamkou a taťkou trávil na oslavě narozenin mého dědy. 29. prosince jsem byl u babičky, aby si mohli moji rodičové vyslechnout pozdrav na dobrou noc od nového pana prezidenta, Václava Havla, a svojí přítomností tak demonstrovat svůj názor a podpořit snahy revolucionářů. Samozřejmě, že si nepamatuji, co jsem v tu chvíli dělal já, před chvílí jsem se na to zeptal.

V žádném případě bych ale disidenty okolo Václava Havla nebo Občanské fórum z Laterny magiky dnes nehaněl z toho, že to měli amatérsky připravené. Jak sami říkají, netušili, že se to stane tak rychle a navíc tady 40 let nikdo žádnou politiku nedělal. O tom, že nikdo nevěděl, že to praskne tak rychle, vypovídá Saša Vondra, když říká: “10. listopadu jsem se vracel z Pankráce a šel jsem k Petru Uhlovi, kam jsme se chodili nahlásit, když nás propustili, aby o tom mohl napsat do zahraničního tisku. Ptal jsem se ho, na jak dlouho to vidí. Řekl mi, že ještě tak rok.” Jeden z tehdejších studentů, Pavel Žáček, pak říká, že se nejvíce obával toho, že přijde malý počet lidí. “15. listopadu jsme byli na malé ekologické demonstraci, ani tam nikdo nevěděl, že za dva dny bude taková demonstrace. Moje obavy se naštěstí nepotvrdily.”

Dalším sporným bodem pak je zákaz působení komunistické strany. Na tom se nemohou shodnout ani samotní revolucionáři, ani dnešní politici. Václav Klaus, Vladimír Železný a jim názorově blízcí říkají, že nebylo možno zakázat stranu, která měla jeden a půl miliónu členů, že by se ti členové přes noc pouze přelili do jiné strany a že revoluci jsme dělali i pro ně. Tedy, aby nebyl zakazován jiný politický názor. Navíc říkají, že si všichni mysleli, že KSČM se razantně distancuje od své minulosti, což bohužel neudělala.

Proti nim pak stojí Saša Vondra a jemu názorově blízcí, kteří říkají, že strana s označením komunistická měla být zakázána stejně tak jako je zakázána např. fašistická. Sice připouští, že členové by se pouze přelili, ale ta strana by nebyla tak úzce názvově spojena s minulostí a bylo by to jakési gesto říkající “tento režim byl nelegální, nikdo ho nesmí propagovat”. Já jsem spíše na straně pana prezidenta, tedy stranu nezakázat.

Po revoluci se rozšířil jeden politický názor, totiž antikomunismus. Václav Klaus k tomu řekl toto: “Já jsem vždycky antikomunismus jako takový považoval za slabou nedostačující doktrínu, slabý nedostačující pohled. Vždycky jsem se mračil na ty lidi, kteří neměli už ve svém zásobníku názorů nic jiného, než právě tuto věc.” S tímto názorem beze zbytku souhlasím a taktéž se mračím na lidi, kteří nemají jiný názor, než ten, že komunismus byl špatný. To je jistě pravda, ale chybí tomu, aby ti lidé jiný politický proud nebo názor podporovali. Nekomunismus zastávám také, antikomunismus ale ne. A právě antikomunisté nedokážou tento názor Václava Klause přenést přes srdce a označují ho za komunistu nebo říkají, že se otevírá komunismu více než by bylo zdrávo. Já ale myslím, že tento názor je v naprostém pořádku a že chytrý člověk je nekomunista, ne však antikomunista.

Poslední věc, nad kterou se pozastavím je postoj dnešní KSČM, která stále volá po revoluci, po znárodnění soukromého majetku, socialismu, atd. Nejvíce mě dopaluje obhajování zločinů minulého režimu, což je odporná věc. A také jejich názor na Václava Havla. Tvrdí o něm, že to nebyl jejich prezident a že jednal protiústavně a říkají vůbec podobné nesmysly. Těžko můžeme chtít po někom, byť je to v duchu Ústavy, aby jednal s někým, kdo ho poslal do vězení za názor. Rozhodně ale nejednání s komunisty proti Ústavě není, aspoň tedy dle toho, jak jí rozumím já.

A naopak Gustáv Husák nikdy nebyl mým prezidentem. Je sice směšné, že to říká člověk, kterému bylo dva a půl roku, když byl zvolen Václav Havel, ale jde spíš o ten dnešní postoj. Tedy občanem Gustáva Husáka jsem nikdy nebyl, naopak jsem hrdý na to, že jsem mohl být občanem Václava Havla a mohu být občanem Václava Klause.