Krátký zápis o tom, jak Petr Mach spadl z pozice nadějného seriózního liberálního politika do pozice politické mrtvoly bez budoucnosti a bez respektu. Jenom za poslední týden se mě totiž na můj popis situace zeptalo asi deset lidí, z toho pět přímo na jedné eurobesídce. Mám o Svobodných rozepsané delší pojednání, takže dnes jenom stručně.
Svobodní dosáhli svého vrcholu ve sněmovních volbách na podzim 2013, kdy získali 2,46 % a přes 120 tisíc hlasů. Byla to v mnohém dobrovolnická kampaň s neuvěřitelnou pozitivní energií. Byl jsem její drobnou součástí a makali jsme jako blázni dennodenně minimálně na full-time. Strana táhla za jeden provaz a bylo jasně vidět a cítit, že se jí na pevné jádro konečně podařilo nabalit další voliče. Nechybělo hodně a stačilo to na kritickou masu.
Někteří smutnili, že jsme se ani teď do Sněmovny nedostali, já osobně jsem to bral jako úspěch a v Marině v Holešovicích jsem si odbyl dvanáctihodinovku. :) Strana dostala dvanáct míčů ze státního rozpočtu za hlasy, což nám umožnilo udělat drahou kampaň do eurovoleb.
Přestože jsem se na zasedání republikového výboru hlásil s totožným návrhem (a jistě nás takových bylo více), zůstane v historických análech navždy zapsáno, že návrh na navýšení rozpočtu kampaně podal Mirek Červenka.
I v předchozí kampani do Sněmovny jsme pod vedením Petra Pořízka vedli profesionální kampaň, nakolik to bylo možné. Bohužel peníze byly velmi omezené, PPO s nimi svedl učiněný zázrak. Jelikož jsem těsně před volbami dokončil školu, musel jsem těsně po volbách naklusat do práce. Proto jsem do kampaně v eurovolbách nebyl zapojen až tolik. Navštívil jsem po práci a o víkendech pár mítinků, ale hlavně jsem se v práci i mimo práci dál věnoval kampani na Facebooku a Twitteru. Pamatuju si, že oproti kampani před půlrokem bylo neskutečně frustrující, jak to nikoho nezajímalo. Zapojení voličů bylo nebe a dudy. Efektivita vydaných prostředků a vydaného úsilí v přetavení na hlasy se vůbec nedala srovnat.
Přesto jsme asi něco udělali dobře, když jsme oproti sněmovním volbám utrpěli nejmenší ztrátu hlasů a s 80 tisíci hlasy se dostali do Evropského parlamentu. Ostatní strany kromě Pirátů vydali mnohem, mnohonásobně, více peněz, ale poztrácely hlasů mnohem více (v absolutních i relativních číslech).
Bohužel už při této kampani se ukazovaly věci, které nebyly úplně ideální a ukazovaly na to, co se Petru Machovi později stalo zřejmě osudným. Bohužel jsme tomu buď nevěnovali dostatek pozornosti, nebo jsme ho neuměli dostatečně varovat.
Pamatuju si tyto věci:
- Jako jednu z prvních věcí z kampaně jsme měli přípravnou schůzku v Brně. Ta byla naplánována na dvě hodiny, Petr Mach na ní byl naštěstí jenom hodinu. Nešlo o to, že on sám by její průběh nějak narušoval, avšak jeho nevzdělaný, ale o to agresivnější doprovod, nás nenechal prodiskutovat jedinou věc bez nesmyslných připomínek. Když po hodině odešli, všem se nám ulevilo a mohli jsme ve zbytku doby probrat, co jsme potřebovali.
- Aféra z 1. května je památná, ale bohužel jsem měl službu v práci, takže jsem nebyl na místě přítomen osobně. Očitá svědectví se liší, nevím tudíž, co přesně se stalo. Faktem je, že výsledkem bylo, že Petr Mach tři týdny před volbami zrušil několik naplánovaných mítinků. A Vítek Jedlička byl dán na index.
- Byli jsme poprvé pozváni k Václavu Moravcovi, řekli byste, že to bude pečlivě naplánovaná akce. Petr Mach tam zazářil se skečem s řepkou. Bylo to skvělé, povedlo se to a možná nás tohle posunulo do Evropského parlamentu. Ale vím, že jsme na sebe koukali a nikdo z nás, co jsme dělali na kampani, o tom neměl dopředu ani tušení. Nepromyšlené věci většinou končí spektakulárně špatně. A i dobré věci je dobré mít předem připravené např. pro sociální sítě, aby se mohly v pravou chvíli vypustit. Holt týmová práce.
Po úspěšných volbách Petr Mach nejdřív souhlasil bez jakýchkoliv námitek s tím, že Vítek Jedlička bude jedním z klíčových členů týmu. Přidal jsem ho tedy do Basecampu „tým MEP“, odkud byl zase velmi rychle vaporizován. Tak jsem se zeptal, zda s ním PM počítá. Prý ne. Měl jsem z toho morální dilema, zda teda nemám taky skončit. Byl jsem přesvědčen, že by byl pro dobro týmu a dobro strany prospěšnější než já (a myslím si to dodnes). Nakonec jsem nic neudělal; asi proto, že jsem slaboch. Jedle to naštěstí bral v pohodě.
Naše spolupráce se zadrhávala hned od začátku. Byly to drobnosti, jako když mě PM obvinil z toho, že jsem zadal třídění jeho e-mailů někomu cizímu, což samozřejmě nebyla pravda, a odmítal si se mnou takovou absurdní blbost vyříkat. Ale když se na tyto věci podíváme zpětně, vidíme, že z toho není možné poskládat fungující tým.
To nemohlo vést k ničemu jinému než k tomu, že o rok později jsme byli připraveni na to, že pokud bude vyhozen Pepa Káles, kterého jsme považovali za esenciálního člena týmu, který nikdy nepochybil, bylo nás několik (přesný počet mojí paměti uniká) připravených podat výpověď. A to bych dodržel, ne jako výše u Jedle, protože jsem to Pepovi slíbil. Jsem sice slaboch, ale ne krysa. Pepa nakonec šibenici unikl, ale je jasné, že tohle nezadělalo na zrovna dělnou atmosféru.
Do toho se ještě přidalo zamítnutí několikaměsíční práce pražské kanceláře z důvodu, že tomu nerozuměl František Matějka (který v té chvíli ještě ani nebyl místopředseda strany), bezdůvodné vyhození nové asistentky, která prošla dlouhým výběrovým řízením a zaučila se (ještě před odpoledním vyhazovem jsme ale dostali dopolední zákaz kamarádit se s ní – už jste někdy byli v pracovním kolektivu, kde vám šéf zakázal kamarádit se s kolegy?!), zcela nesmyslné vyhození analytického dříče Davida Bartase, který navíc pracoval za almužnu a kterému ani neřekli, že ho vyhodili, a zákaz bruselským asistentům, aby asistovali u plenárního zasedání – nejdůležitější činnosti europoslance.
To poslední pro mě osobně byla poslední kapka. Psal se listopad 2015 a po více než roce plném frustrací, kdy jsem se snažil Petra přesvědčit, že má zefektivnit práci svého týmu v Bruselu (a mluvím např. o samozřejmých a bezrozporných věcech jako najmout člověka na fotky a grafiku na sociální sítě – peněz v rozpočtu jsme měli na padesát takových), mi došlo, že tohle nemá smysl. Upřímně řečeno to bylo, jako kdybych dostal pěstí do žaludku. Projektu Svobodných a projektu Petra Macha v europarlamentu jsem věřil, ale bylo mi jasné, že tohle je konec – aspoň, co se mojí účasti týče. Petrovi jsem to hned ten den oznámil, že se cítím být příliš mladý na to, abych dělal sekretářku (v tu chvíli už na mě zbylo jenom vyřizování mailů, copy-pastování z webu EP na web PM a vyřizování dotací z klubového rozpočtu) a že pokud nebudu dělat i nějakou politickou činnost, končím.
Petr Mach na to zareagoval stejně jako na všechny moje jiné návrhy na změnu fungování týmu – popovídáme si o tom příště. Dalších pár měsíců jsem mluvil snad s každým kromě pánaboha. Mluvil jsem s ostatními asistenty a s místopředsedy strany (kromě Matějky, tomu bych nevěřil ani s pohlídáním svého psa), několikrát jsem předložil svoje výtky znovu i Petrovi v různých formách. Nic nepomohlo, a když byl zrovna v Bruselu Petr a Radim Smetka, který stejně jako všichni ostatní, se kterými jsem o tom mluvil, souhlasili s mými námitkami (a k tomu měli spoustu dalších, co se týkalo kanceláře v Praze – věřím, že pro „Pražáky“ to mohlo být i ještě více frustrující, ale do toho tolik nevidím), a navrhl jsem, abychom šli na pivo, odpověděl na to Petr, že musí odpovídat na e-maily. To je samozřejmě činnost, která musí mít přednost před pohovorem s frustrovaným zaměstnancem, který pracuje 800 km daleko.
I z uvedeného stručného výpisu je snad jasné, že Petr Mach má vůči svým kolegům empatické schopnosti na úrovni Josifa Stalina. V březnu 2016 jsem tedy podal výpověď. (Úplně vynechávám historku o tom, jak mi v prosinci 2015 na sněmu vrazil Petr Mach kudlu do zad a choval se jako kretén.)
V tu chvíli jsme se nicméně rozcházeli v dobrém. Důvodem mého odchodu byla frustrace z Petra jakožto nejneschopnějšího manažera na světě. Důvodem nebyly jeho politické názory, i když i tam začalo leccos prosakovat (ale na to si musíte počkat do knížky).
Všechno se změnilo na konci června 2016, kdy Petr napsal tento homofobní slint:
Což jsem okomentoval tímto tweetem:
Poznamenávám, že to není tweet do pléna, ale reakce ve vláknu. Některý z Petrových přisluhovačů mě okamžitě napráskal, tak jako na mě práskali celé dva roky předtím. Vím, že to je pravda, protože mi o tom Petr několikrát sám říkal, takže to nemusíte popírat.
Po tomto tweetu nařídil kanceláři, aby mě smazala ze všech pracovních týmů, mně napsal nesmyslný mail a přestal se mnou mluvit.
A zbytek už jsem sledoval zvenčí jako vy. Avšak s tím humorem, že se mě pražská kancelář i nadále ptala, jestli je PM v Bruselu, protože neměli, jak jinak to zjistit.
Někdy na začátku roku 2016 začal Petrův tailspin z liberála do okamurovce a z čestného člověka do podvodníka a lháře. Ale proč? Moje vysvětlení:
V létě 2015 s běsnící migrační krizí si Petr Hampl, do té doby v podstatě spící člen strany, myslel, že konečně objevil svoji niku poté, co se předtím snažil nejdřív štvát proti byrokratům a pak proti elitám. Myslel si, že štvaní proti ostatním rasám bude vejvar. A do toho někdo pustil do strany zpátky Františka Matějku, který se od prvního dne choval jako ozajstný kokot a navíc kopíroval hamplovskou politiku. To povzbudilo další členy strany k tomu, že je v pořádku dát průchod svým homofobním, islamofobním a dalším neliberálním choutkám.
Lidi už jsou takoví. Za Havla jsou havlisti, za Klause klausisti, za Trumpa trumpovci. Dokud jsme tón strany udávali my liberálové a každému neliberálovi bylo jasně ukázáno, že ve Svobodných pro něj není místo, papouškovala anonymní masa členů Bastiata. Když ale najednou zjistili, že neliberálové nejsou vyštváni, ale jsou hlazeni po hlavince, začali papouškovat je. A to byl konec Svobodných. Naléhal jsem tehdy na Petra Macha, abychom uspořádali ideový seminář, kde se pokusíme najít společného jmenovatele, kterého budeme jako strana hájit. Byl jsem totiž toho názoru, že většina lidí se nechá přesvědčit minimálně k tomu, aby neříkali, že máme uprchlíky střílet.
Avšak přístup Petra Macha nic neřešit a nechat všechno vyhnít, se opět vyplatil. Spor tak vyhnil do podoby, kdy hamplo-matějkovské křídlo získalo dost příznivců na to, aby dokázali ochromit činnost a aby odpudili dost liberálů. Liberál těžko najde kompromis s někým, kdo říká, že se má zabít miliarda muslimů. Zabít jenom půl miliardy není přijatelný kompromis. Vnitrostranická debata se tedy zvrhla v žumpu neomarxistů proti fašistům, abych použil vnitrostranické lingo.
Podhoubí tedy bylo vytvořené pro to, aby Petr nejdřív v europarlamentu odmítl liberalizaci turistických víz pro lidi ze Spojených arabských emirátů, i přes předchozí mnohé proklamace, že se svobodným turismem nemáme vůbec žádný problém. A později k tomu, aby napsal sem tam nějaký –dáma promine – sranec na Facebook. Najednou viděl, že tam má spoustu souhlasných komentářů a spoustu lajků. Tihle protimuslimští fanatici jsou totiž jako církev. Jsou všude, kde se jejich téma řeší. V číslech na Facebooku to vypadá možná impresivně, ale v populaci jich zase tolik není. A nakolik v ní jsou, budou volit Babiše nebo Okamuru. Na což jsem upozorňoval hned od začátku. Naproti tomu odejdou liberální voliči a členové. Na což jsem opět upozorňoval hned od začátku.
Míjelo se to účinkem. Míjelo se to účinkem i proto (především proto?), že jediní dva lidé, jejichž rady Petr poslouchal, jsou dvě dámy bez vzdělání, rozhledu, zvídavosti, ale zato s arogancí, že rozumí „normálním lidem“, že rozumí politice a politickému marketingu. Člověk by brečel, když si uvědomí, do čeho vložil tolik práce. Aaaargh!
Po nekonečné sérii čím dále dementnějších facebookových statusů a článků na webu a se straníky bojujícími zcela nesmiřitelnou občanskou válku si najednou v prosinci 2016 Petr Mach uvědomil, že František Matějka, kterého předtím hladil po hlavince, mu nevyhovuje a komicky rezignoval na pozici předsedy.
Ani následná volba předsedy, kde většina tehdejších a předchozích místopředsedů volila jiné kandidáty a kde nějakých 130 hlasů dostal člověk, který vnitřně (byť ne formálně) rezignoval na členství, a proto se neštítil solit neliberální křídlo zcela nediplomatickými výroky, řečeno mírně. (Ano, to jsem byl já.)
Petr Mach se nepoučil, odehnal v podstatě všechny zbývající liberální členy i voliče a zamířil si to k ostudnému volebnímu výsledku. Ani se neobtěžoval věnovat kampani, kterou pak korunoval svojí netaktickou a zpackanou rezignací z Evropského parlamentu. O kvalifikaci dvou výše zmíněných rádkyň PM vypovídá, že když jsem před volbami upozorňoval na to, že to bude průser, což jsem dokládal zcela evidentními fakty, odbývaly mě, že to je moje přání a ne fakta. No, chytrému napověz, hloupého nech radit europoslancovi.
Jeho nafejkované martial arts videjko, na které cvičil dva dny v tělocvičně krav maga, snad ani neumím komentovat. Je to nízká lež a zcela nepřijatelné rozdmýchávání nepřátelské atmosféry vůči politickým názorům, které je nepřijatelné od jakéhokoliv politika, natož od někoho, kdo si říká liberál. O pomluvách kolegů a bývalých kolegů raději nemluvě.
Když pak po projetých volbách nejprve správně uznal, že dál předseda nebude, protože to líp neumí, a že bude jenom v republikovém výboru, a o týden později si to rozmyslel a kandidoval na místopředsedu, o další týden později na předsedu (půl hodiny před uzávěrkou přihlášek s tím, že mu píší stovky lidí – škoda, že pro něj tyto stovky zapomněly pak ve volbě hlasovat), a dostal ve volbě předsedy míň hlasů než já, nekandidoval pak ani na místopředsedu ani do republikového výboru, čímž ze sebe udělal absolutního klauna. Uraženě pak doporučoval volit např. člověka, co chce vybombardovat Mekku, s tím, že jde člověka se zdravými názory (slova PM).
Petrovi to ale nestačilo a správně vycítil, že nové předsednictvo jsou spíše lidé, co patří do vedení skautského oddílu než do vedení politické strany, kteří s ním nepůjdou do procesního sporu a nepostaví se kokotskému nápadu z důvodu, že je kokotský a škodlivý, ale nechají o něm hlasovat. Donutil tedy předsednictvo vyhlásit primárky do eurovoleb, na které nebylo připraveno a nenašlo dobrého kandidáta.
V této volbě už se Petr Mach opíral výhradně o absolutní sběř. Ani jeden jediný bývalý nebo současný místopředseda strany mu nedal hlas. A pak oslavoval svoje vítězství s lidmi, kteří si říkají Svobodní Plus. Čtěte s kyblíkem.
Nakonec ale Petrovi došlo, že kdyby byl lídr, sice by mohl na kampaň kašlat ještě víc než minule, ale pořád by ho někdo s něčím otravoval, a navíc by se od něj čekalo, že použije některé prostředky, co naspořil z mandátu europoslance, a tak radši rezignoval. Čímž snad uzavřel svoji politickou kariéru.
—
Vím, že to nebylo úplně nejstručnější, ale snažil jsem se to zkrátit, jak jsem uměl, abych ale nevynechal nic zásadního.
Petru Machovi jsem věřil, že i přes svoji koženost (kterou máme společnou a která se do politiky moc nehodí) dokáže na české scéně etablovat malou, ale zásadovou stranu, která třeba něco ovlivní. Namísto toho se mu zcela změnila osobnost (znal jsem ho léta, jednou jsme spolu byli i na dovolené). Ukázalo se, že řídit efektivně politickou stranu i europoslanecký tým je zcela nad jeho schopnosti; ukázalo se, že odlišit dobře míněné rady schopných a inteligentních lidí od rad neschopných přísavek je nad jeho schopnosti; ukázalo se, že neumí odolat zpěvu facebookových protiimigračních sirén; a bohužel se ukázalo, že když mu jde do úzkých, lže a podvádí.
Pro mě osobně je to smutný příběh. Když si čtu jeho staré články nebo koukám na jeho staré projevy, připadá mi to neskutečné. Jak říká klasik: Někdy mi to připadá, jako by to bylo včera; někdy mi to připadá jako vzpomínka jiného člověka.
Do politického důchodu přeju Petru Machovi, aby se zbavil pocitu křivdy z nás, co jsme to s ním mysleli dobře, a aby našel klid v duši. Je mladý a byla by škoda ztratit takhle talentovaného člověka navždy…
