A co tam teda děláš?

Spousta z vás se mě ptá, co že teda v Catu dělám. Vždycky mě ta otázka zaskočí a nevim, co na ní mám přesně říct. Takže tady máte odpověď:

Já s Barneym máme pár shodnejch věcí: Oba jsme celej den v obleku, pracujeme v kanclu, pracujeme s Korejcema, pijem pivo s Číňanama a jsme neuvěřitelně awesome 24/7.

Ovšem je tu i pár rozdílů: Muj měsíční plat má Barney za hodinu (možná i míň), moje korejská kolegyně je z jihu a ne z KLDR, Barneyho Číňani jsou zábavnější a vůbec.

A teď trochu nudnější popis toho, co dělám:

Ráno přiběhnu do práce obvykle tak dvě minuty před devátou. Zapnu počítač, přezuju si boty a uvážu kravatu. Někde mezi těmahle činnostma si jdu udělat kafe, zkontroluju maily a čtu noční (pro vás dopolední) facebookovou a twitterovou tajmlajnu.

V 9:30 mám totiž schůzku se šéfem a předtim nemá smysl cokoliv začínat. Zaprvý neumim pracovat takhle rozkouskovaně a zadruhý by se mi na pracovnim počítači během tý půlhodiny snad ani nespustil Word. Někdy kolem půl desátý teda přijdu za Charliem a společně jdeme za Michaelem Tannerem, což je zlej neoliberál, kterej chce dětem a svobodnejm matkám vzít všechny peníze.

Na týhle schůzce se vždycky dojedná, co se bude dělat následující boží den. Vypadá to tak, že Michael Tanner mluví směrem k Charliemu a já jsem zticha. Pak vylezeme přede dveře a Charlie mi řekne, co z toho budu dělat já.

Vrátim se k počítači, dopiju kafe a dočtu tajmlajny. Obvykle už začnou taky chodit pracovní maily. Nejoblíbenější činností snad všech je spamovat ostatní lidi nesmyslama, abyste vůbec neměli v mailech přehled. A kromě toho je Outlook naprosto neuvěřitelnej bazmeg, jehož tvůrce zaslouží pověsit. Při jeho používání si připadám jak v roce 1995. Navíc celá tahle věc s Outlookem běží na vzdálenym serveru ve Virginii, takže je to pomalý jak kráva. Ranní nudu (a někdy i nudu v průběhu dne) v naší místnosti stážistů tak obvykle rozčísne pár milověcnejch českejch slůvek.

Když už se cejtim dostatečně aklimatizovanej na práci, pustim se do vypracování úkolů. Jednodenní úkoly obvykle spočívaj v tom, že mám něco najít, přečíst a stručně přetlumočit. Takhle jsem třeba přetlumočil report o fiskálním útesu nebo jsem hledal hloupý výroky o dluhový krizi, hned na začátku jsem zase zjišťoval, jak to bylo s bankrotem USA v 70. letech (USA nestihly včas navýšit dluhovej limit a na pár hodin nebyly schopný platit dluhopisy). Jsou i úkoly řekněme střednědobý jako je pročítání reportu o federálnim rozpočtu (nehotová verze).

Nevim, na co všechno Michael Tanner ty věci potřebuje, ale některý dává do svejch sloupků. Třeba tady použil ty citáty. Minule zas díky mejm zjištěním nepoužil nic o onom bankrotu. Což sice zahřeje u srdíčka, ale neexistencí něčeho se blbě chlubí. :)

No a pak máme dlouhodobej úkol, kterym je replikace týhle studie z roku 1995 s novejma datama. A do týhle práce bych nejradši kop. Zahrnuje to totiž chození stát po státě a hledání, v jaký výši tam přidělujou všechny ty příspěvky, co nás zajímaj. Ne, často to neni nikde centrálně a najít to na webech jednotlivejch států je v lepšim případě obtížný, v horšim to nikde k nalezení neni.

Tuhle část práce má každej stážista trochu jinou. Moje představa o tom, co dělaj ostatní, je spíš mlhavá.

Pokud je zrovna “váš” den (pro mě je to čtvrtek), musí se váš tým stážistů postarat o roznesení novin po baráku a někdo musí na hodinu nahradit strážnýho a recepční, protože maj hlad. Z práce recepční jsem byl pěkně nervózní, ale nakonec to šlo.

Ve 12 naše stážovní cimra zmlkne, protože všichni jdou na oběd. Některý lidi si doma udělaj třeba PB&J sandwich a jdou ho sníst do kuchyňky. Ale protože z čínskejch zápisků už víte, že já nerad vařim, asi tušíte, že já si jdu radši něco koupit. Zatim jsem vyzkoušel jenom tři místa. Potbelly s vynikajícíma sendvičema za 6,60, Mayur Kabab s výbornou čínskou kuchyní, kde si za 9 dolarů můžete narvat do krabičky, co se do ní vejde (docela dost) a pak místní diner obsluhovanej Hispáncema, kde je ke koupení všechno možný.

V průběhu dne se občas zjeví nesnědený jídlo z nějaký konference, takže se člověk může najíst zadara. Obzvlášť, když na tý konferenci pracuje, což čas od času každej stážista musí. Já jsem třeba už dvakrát rozlejval pití, ale jiný konferenční práce obnášej prodej knih, rozdávání jmenovek, nošení mikrofonu atp.

Konečně jsem si dokoupil veškerou nutnou výstroj, takže odteď budu polední pauzy realizovat taky v naší tělocvičně. Ještě jsem tam nebyl, takže o ní nic nevim.

Kromě konferencí taky musíme dělat mailing, tj. vkládat něco do obálek. To něco jsou pozvánky na akce, žádosti o sponzoring, chlubení naší skvělostí atp., což se potom rozešle na patřičný místa. Některý lidi mailing nemaj rádi, ale pro mě je to vítaný zpestření dne, kterej je jinak prodchnutej hloubáním nad federálním rozpočtem nebo hledáním příspěvků. U mailingu totiž člověk může dobře pokecat a vždycky s náma pracuje zaměstnanec Cata Tim, kterej je zábavnej. Člověk si akorát musí ohlídat, aby se nezavřel k mailingu na dvě až tři hodiny s lidma, který mu nesedí. Ale to neni těžký ohlídat.

Mezi tim všim musí člověk furt kontrolovat maily v Outlooku, protože jednak po něm někdo může něco vyžadovat, někdo jinej může shánět pomoc s něčim, co umíte, nebo se vyskytuje nějaká zajímavá nabídka (jídlo nebo peníze za nějakou službu atd.), popř. se domlouvá, kam se pujde večer na pivo. A taky se mezitim pije kafe, který se samo doplňuje v kuchyňce a je zadarmo. Při pobíhání po baráku může člověk narazit na některou z hvězd Cata a dát se s ní na chviličku do řeči.

V průměru tak dvakrát do tejdne máme seminář, tj. většinou přednášku nějakýho vysokýho hlavouna z Cata popř. nějakýho borce zvenčí. Pokud to zrovna neni téma, který jsem už slyšel stokrát, tak to bejvá fakt zajímavý. Zatim u mě vyhrává seminář o Deklaraci nezávislosti s Tomem Palmerem. Někdy bejvá promítání filmu s tématikou, která s Catem nějak souvisí — viděli jsme např. Životy těch druhých.

Práce končí v půl šestý. Pokud jste normální člověk, tak si přezujete boty, zvednete se a jdete. Ale některý šprťáčci se rádi předváděj a zůstávaj tam i po pracovní době. S blížícím se koncem pracovní doby se obvykle velmi uvolní atmosféra, lidi začnou kecat o všemožnejch tématech, takže pokud se potřebujete soustředit, jste ztracený. Naše řada stážistů je asi velenudná, ale v našem koutu obvykle tohle narušování pracovní morálky bereme celkem nelibě. Když někdo deset minut dělá srandu nebo diskutuje o Velmi Závažném Tématu, tak proti tomu nic nemám. Ale hodinu a půl trvající debata o nevěře odehrávající se přes celej náš kancl (debata, ne ta nevěra), to fakt neni nic pro mě.

Po práci se buď jde nebo nejde na drahý pivo. Snažíme se vybírat místa, kde maj aspoň chvíli malý pivo za dva tři dolary. Čas od času je taky nějaká akce spřízněný organizace, kde je raut a pití. No a pak už zbejvá jenom dopravit se domů do Marylandu metrem.

Jak vidíte, spousta toho, co děláme, je drobná kancelářská atp. práce, která neni nijak náročná a která je možná pro někoho podřadná a ponižující. Já ale musim říct, že za celej první měsíc jsem se u žádný práce necejtil nějak blbě nebo poníženě, dělal jsem všechny ty úkoly víceméně s radostí a víc nebo míň mě bavily. Rozhodně nevstávám ráno s pocitem “kurwa, zas ta zasaná práce”.

Je to daný jednak tim, že si myslim, že lidi z Cata fakt dělaj svojí práci dobře, takže rád pomůžu, a jednak tim, že se mi ještě nestalo, aby se k nám kdokoliv z nadřízenejch nebo vejš postavenejch lidí choval nějak hulvátsky. Naopak jsou všichni milý a aspoň navenek dávaj najevo, že nás tam maj rádi.

A to je asi tak všecko.