Nadáváte na Dopravní podnik hl. m. Prahy? Děkujte nebesům, že nejste ve Washingtonu, protože ze všech měst, která jsem dosud navštívil, je veřejná doprava nejhorší právě ve Washingtonu.

Letmo jsem se o tom zmiňoval v zápiscích ze svojí poslední návštěvy USA, teď se to pokusím dát dohromday v nějakém logičtějším celku.

Washingtonské metro sahá i poměrně hluboko do Virginie a Marylandu. Já sám bydlím dvě stanice za hranicemi DC. Za první měsíc jsem projezdil nějakých 130–140 dolarů, tj. 2600–2800 Kč. To je asi desetkrát víc, než co mě stojí cestování v Praze.

A to se navíc domnívám, že jsem spíše na spodní hranici měsíčních útrat. Sice nebydlím úplně blízko svojí práce, ale to bydlí málokdo. V MHD strávím pouze 15 minut (to se mi v Praze poštěstilo jenom tehdá, když jsem bydlel U Tanku). A v naprosté většině dní použiju metro jenom dvakrát za den na stejné trase. Utratit měsíčně 200 dolarů za metro tak asi nebude žádný pozoruhodný výkon.

Půvab je v tom, že není možné koupit si jakoukoliv lítačku. Prostě musíte platit každé jednotlivé jízdné. Sice k tomu máte kartičku, takže nemusíte furt vytahovat drobáky, ale pěkně to leze do peněz. Cena nárůstá s délkou ujeté trasy, ale dost divným způsobem. Lidi ze stanice hned za mnou platí za dojezd ke Catu asi o třetinu víc, přitom jsou ty stanice docela u sebe. (Ve skutečnosti lítačky existujou, ale jsou naprosto k ničemu.)

Navíc je den rozdělenej na špičku, která je kdykoliv, když lidi používaj MHD — tj. ráno do 9:30 a odpoledne od tří do sedmi — a na zbytek dne, kdy metrem samozřejmě nikdo nejezdí, protože jsou všichni v práci nebo ve škole. Ve špičce je metro mnohem dražší než mimo špičku.

Automat na lístky si navíc poroučí jedině pětidolarovky, takže pokud je nemáte, jste namydlený. Za papírovej lístek vám navíc napočítá jakou pokutu, která je jeden dolar. Proto první věc, kterou jako turista musíte udělat, je koupit si magnetickou kartu SmarTrip. Pak už nemusíte složitě hledat, kolik máte zaplatit a nemusíte platit tu pokutu. Navíc pokud byste náhodou zaplatili špatně, musíte na výstupu správnou cenu doplatit, takže se opět musíte potýkat s automatem, kterej si poroučí, jaký bankovky vezme a jaký ne. Po příjezdu do Washingtonu jsem takhle v jedenáct večer trčel v liduprázdnym metru před turniketem kvůli deseti centům.

Nedosti tomu, že je tak drahý, je to metro taky pěkně na hovno. Máte tam křesílka, že si hovíte jak pan král. Tedy pokud je volný místo. Pokud neni, tak se musíte o to víc mačkat, protože místa na stání je tam málo.

Když se přijede do stanice a vlak už stojí, čeká se pořád ještě asi 10 sekund, než se dveře otevřou. Čeká se asi na Godota, nebo já nevim. Připadá mi, že lidi vevnitř nechápou, že by měli sami od sebe očekávat, že někdo za nima taky může chtít vystoupit. Lidi občas nadávaj na cestující v Praze, ale tam tyhle věci podle mě běží jak na drátku. Akorát důchodci teda požadujou, abyste je pustili ke dveřím už tak hodinu před tim, než budou vystupovat. (V poslední době už se to u mě setkávalo s poněkud zlou reakcí, protože pouštět důchodce v momentě, kdy řidič DPP řeže nějakou zatáčku, neni zrovna bezpečnej podnik.)

Jestli mi někdo dokáže vysvětlit, proč nemaj ve Washingtonu namluvený názvy stanic nějakym profesionálem s dobrou výslovností a nepouštěj to ze záznamu, dám mu snad diplom. Názvy tady hlásí řidič. V naprostý většině je to nějaký zamumlání, který nejsem při nejlepší snaze schopnej dešifrovat. Najít název stanice někde napsanej ve stanici taky skoro nejde. Navíc jsou všechny vestibuly naprosto totožný, ne jako v Praze, kde jsem se naučil celkem rychle poznávat stanice linky C podle vestibulů. Ve vlaku samozřejmě neni ani žádnej displej jako v pražskym metru, kterej by vám říkal, kam jedete.


Unifikovaný vestibul.

 
No a to nejlepší jsem si nechal na konec. Prakticky neexistuje den, aby se vlak metra někde nezastavil, protože je před náma “zácpa”, protože se někde něco opravuje nebo tak. Intervaly jsou hlavně o víkendech naprosto děsivý — hodně přes deset minut.

Nejhorší věc, co se mi zatim stala: Některý stanice jsou nad zemskym povrchem a ve vestibulech je tim pádem v zimě pěkná zima. Čekám takhle na svoje metro nějakejch — ať nežeru — osm minut. Metro přijede, nastoupíme, jedem a najednou stojíme a čekáme. A čekáme. A čekáme. A čekáme. Bylo to někdy v noci z pátku na sobotu po pařbě First Friday (hodinu drinky zadarmo a to bych nebyl Čech, abych si neobjednával po dvou) a pak pařba u Brittany, navíc konec pracovního tejdne, takže jsem byl kromě opilosti taky dost unavenej. Sedim teda v tom vlaku, chce se mi strašně spát… a najednou se ozvalo, že před náma se něco opravuje, takže musíme zacouvat zpátky do stanice — do toho promrzlýho vestibulu! Tam jsme čekali naštěstí už jenom chvíli a další vlak nás odvez.

Asi to nezní tak dramaticky, ale v tu chvíli jsem chtěl vraždit. Teda kdybych nebyl tak utahanej.

V Šanghaji používaj dost podobnej systém. Žádný lítačky a účtuje se podle dýlky jízdy. Ale nemaj tam nic jako rozdělení dne na špičku. Jízdný mi připadalo celkem drahý, ale to jsem srovnával s Prahou. Už si nepamatuju ty taxy, ale na tejden ježdění mi stačilo 50 yuanů (150 Kč), to projedu ve Washingtonu spolehlivě za dva dny. (Kdo jste to četli v knize, tak mi řekněte, kolik jsem projezdil přesně. 🙂 )

Navíc metro v Šanghaji odsejpá, je krásně čistý a moderní a v každý chvíli víte přesně, kde jste. Jo a taky tam nemůžete skočit pod vlak, protože tam maj dvoje dveře.

Samozřejmě nevynášim žádnej soud o efektivitě nebo neefektivitě jednotlivejch veřejně vlastněnejch dopravních podniků, protože neznám účetnictví. Uživatelská pohoda je ale ve Washingtonu otřesná.

Pokud jste aspoň tři osoby a jedete jenom v rámci DC, pak se vám docela dobře rentuje taxík, protože jezdí mnohem rychlejc a navíc nemusíte cupitat někam deset minut na metro a pak zase deset minut z metra a zaplatíte tak 3–4 dolary na jednoho. Myslel jsem ale, že smyslem metra je dostat lidi ze silnic pod zem…


Křížení linek.