Baltimore, část prvá

Gretchen mi večer našla na internetu, že vlak do Baltimoru jede buď ráno před osmou, nebo až pak ve čtyři. Co se dá dělat, vstávat v šest kvůli tomu nehodlám. Tak mě poslala do galerie a v půl devátý ráno vyrazila do práce. A kdo jsem já, abych odporoval doporučením svých hostitelů? Jenže galerie otevírala až v 11:30 a já tam byl v devět.

Tak jsem si řek, že na nádraží bude možná nějakej úložnej prostor, kam hodim bágl a někam se pujdu podívat. Na nádraží se ukázalo, že do Baltimoru jezdí dvě linky a ta jedna jezdí každou hodinu, konkrétně už za půl hoďky. No super, tak tam budu dřív. Cesta stojí sedm dolarů (zapamatujte si, ještě to budete potřebovat).

Dorazil jsem do Baltimoru, jenž prý v lidové mluvě se zove /bolmor/, ale ještě jsem to ani jednou neslyšel. Všichni říkaj /baltimor/ nebo /boltimor/. No ale to druhý možná říkám jenom já. :)

Do hostelu jsem dorazil tři hodiny před otevíračkou, a tak mě poslali ven. To je vůbec poprvé, co se mi to stalo, přestože spousta hostelů má kdejaký regule, v kolik nejdřív se tam smí přijít. Do šanghajskýho hostelu jsem dorazil ještě někdy dopoledne, v době, kdy teprve měnili povlečení. A vůbec nebyl problém, docela jsem se i prospal během toho úklidu. Tak tady v Baltimoru jsem teda shodil velkej bágl do sklepa a šel se projít po historickym městě.

Město je fakt příjemný. Místama mi to tu připadá jako v roce 1814, kdy tu Francis Scott Key složil báseň, jež se později stala textem americké hymny. Ale to mluvim jenom o atmosféře, jinak je to samozřejmě normální moderní město. Místo na koních tu jezděj v medvědech.

Z hostelu jsem měl zavolat Pedrovi. To byl docela vodvaz, volal jsem mu čtyřikrát, než jsem se mu dovolal a moh to s nim probrat. Po jednom z hovorů mě oslovil Džouzif a ukázalo se, že je to Čech, konkrétně truhlář z Budějc na dlouhý cestě po Spojenejch státech. Ještě pozdějc se ukázalo, že je to taková budějovická kopie Machyse.

Večer se konalo hostelový grilování za 5 dolarů, takže jsem nestih dojít do přístavu. Holt až po večeři. Jenže po večeři jsme šli do irský hospody. Já, Ďzouzif, Američanka Emily a Angličanka Harriet. V hospodě jsme potkali ještě dva týpky z New Hampshire, jeden z nich byl Andrew a druhej divnej.

Poprvé jsem pil nějaký americký pivo. Nevim, nejsem pivařskej fajnšmekr, ale nepřipadalo mi to nijak hrozný. Za ten večer jsem ochutnal točenýho Yuenglinga a Millera, z plechovky potom Pabst.

Netrvalo dlouho a Emily se stala středem zájmu jednoho z novohampšířáků. Nabídnul se, že jí namasíruje. On je zhruba stejně starej jako já, jí je 37… Probrali jsme toho spousty. Např. jsem zjistil, že pro Emily z Oregonu i pro Andrewa z Novýho Hampšíře je New York naprostá džungle. Ona to je džungle, wtz, ale kdo má zkušenosti s masama lidí z Prahy, neni tim newyorskym ruchem tolik zaskočenej jak oni.

Historky střídaly historky, piva padaly do břicha (za tři dolary pivo, nekupto). Mj. jsem zjistil, že když člověk jednu historku vykládá už asi postý, neni si už ani jistej, jestli vykládá fakt něco, co se mu fakt stalo, nebo nějakej perfektně vypreparovanej příběh. Asi to přestanu říkat, protože takhle už mě to neba. :)

Večer pádil kupředu a kolem našich dam se začali hromadit chlápci. Následující bohužel děje musím vynechat, protože byste zase řekli, že jsem sprostej. Avšak byla by věčná škoda nezaznamenat některá životní moudra, která jsem ještě pochytil od Emily. Proto se aspoň o jedno podělím takto veřejně, ostatní až po pár pivech v hospodě (a prosil bych Kristýnu Kočí, aby si mě nenahrávala). Když jsme přišli zpátky na hostel, povídá Emily: “After those whiskeys, my vagina is on fire.” A vzhledem k tomu, že jsem seděl vedle a celej večer poslouchal, co se jí honí hlavou, můžu to než podepsat.

Přijdu cca. ve dvě ráno na pokoj a samozřejmě si rozsvítím světlo, abych trefil do postele, na který je navíc spousta bordelu. A hned, co jsem udělal první krok, seřval mě nějakej debil, abych zhasnul světlo. Né vole, já tam asi budu pořádat světelnou show. Kretén. Jak kdybych já moh za to, že ještě ve dvě ráno nespí.

Jinak jsem v tý hospodě nechal 20 dolarů, protože barmanka dala mně a Harriet účet dohromady, kterej zněl na 33 dolarů. A ona platila jenom dvacet. Tak co zbylo mně, gentlemanovi ze střední Evropy, než doplatit zbytek a dýško, přestože já jsem vypil jenom za 9 (nebo 12, podle toho, jestli to jedno pivo fakt platil ten divnej chlápek z Bachelora, nebo ne). Ale zážitek mocnej, za těch 20 to stálo, myslim.

—

Ráno, když jsem se chtěl vypravit na snídani, zjistil jsem nepříjemnou věc. Nemám trika. Zůstaly v hostelu pod postelí, snad. Takže jsem vymyslel plán. Je celkem ještě ranní hodina, takže pojedu za oněch sedm dolarů zpátky do DC, doběhnu do hostelu a za sedm babek se dopravim zpátky do Baltimoru. Pak sednu na light rail (něco mezi vlakem a tramvají) a pojedu za Havlíkama do Cockeysville.

Což nabouralo moje plány, protože jsem si chtěl prohlídnout Baltimore, viď. Xnídani byly zadarmo palačinky, který jsme si ale museli uvařit. Džouzif mi ukázal, jak na to, takže jsem hostel ani nepodpálil. A olej měli ve spreji. Pokrok nezastavíš.

Odhlásil jsem se z hostelu, velkej baťoh hodil do sklepa a sprintoval jsem na vlak. Cestou jsem chtěl do hostelu zavolat, jestli tam ty trika fakt jsou, jenže mi jaksi došel kredit. Tak jsem doufal, že necestuju zbytečně…

Trika tam byly, ale majitelka mi řekla, že kdyby je viděla, tak je dá lidem, že to neschovává. OMG? To by mi jako nemohla zavolat? Naštěstí jsem ve Washingtonu našel zajímavý místa, který jsem ještě neviděl, takže to nebyl tak 100% zbytečnej výlet, jenom 95%.

Zpátky v Baltimoru jsem byl někdy kolem třetí a vypravil jsem se směrem Cockeysville, kde Havlík Bros. zachraňujou životy, okukujou frndičky a — jak se ukázalo — okukujou namakaný černochy.

Stay with us.