Berlin 2007

Braniborská brána

Kdo má delší článek, ten tomu víc rozumí. Toto je zápisek z mého třetího pobytu v Berlíně. Zápisek z toho druhého čtěte zde. Pozor, je rozdělen na více stránek.

Neděle — cesta

„Co budem dělat o prázdninách?“ — „Co já vim?“ — „Moje ségra bude měsíc měsíc v Berlíně.“ — „Tak jedem do Berlína, tam je pěkně.“

Tak jsme jeli. Já a Milan. Nejeli Máchys ani Zdenis, takže jsme se neměli komu smát.

Cestu jsme naplánovali důmyslně tak, aby ničemu nepřekážela. Ani sledování Tour de France, ani triatlonům. A tak jsme se rozhodli, že vyrazíme v neděli 29. července ve 23:55 z Florence se Student Agency.

Zarezervoval jsem si lístek, mailem mi přišla odpověď, že je to všechno oukej, tak jsem se hodil totálně do pohody. Do pohody se hodila ale i SA, takže když jsem chtěl lístek zaplatit, tak mi mladík na pokladně řek, že tuhle rezervaci má Martinec Milan a že si můžu leda trhnout nohou. Dělám si srandu. Příjemný člověk za pultem se to snažil všelijak dohledat a napravit, takže mi nakonec vystavil novou rezervaci.

Mezitím si u něj nějaká dáma radši zaplatila normální jízdenku, a když jsem říkal, že návod na rezervaci té otevřené je přece na druhý straně tý jízdenky, dostalo se nečekaně výstižné odpovědi: „Já jsem úplně blbá.“

Měli jsme to úplně perfektně promyšlený, že pojedeme posledním autobusem SA v neděli z Varů do Prahy. Byl to dokonalej plán. Měl ale jednu mouchu. Když jsme si chtěli rezervovat jízdenku, zjistilo se, že posledních pár volných míst je v 16:00. To nepřipadalo v úvahu, protože jsem musel na ten prokletý chodovoplanský triatlon. Okrem toho jsem chtěl vidět poslední etapu TdF, něco o ní rychle hodit na bikeri.cz a nechtěl jsem bejt celej den v Praze s velkym báglem jak blbec. Zachránil nás táta, protože nás odvezl.

Berlín ze Siegessäule

Metrem jsme se dostali na Florenc, kde už jsme napjatě očekávali žluťákův příjezd. Najednou byly na tom Florenci (pro mě je to ten Florenc, ale MK se z toho může pominout) tři autobusy, ale podle mojí rychlé rekognoskace nejel žádný do Berlína. Po chvíli blbého čumění vyrazil slepouš Milan na podrobnější rekognoskaci a zjistilo se, že to, co se tváří, že jede do Hamburku a Brém, jede taky do Berlína. Takže jsme mohli do Berlína a nemuseli jsme do Brém jako brémští městští muzikanti.

Doteď mi tedy není moc jasné, proč nám kromě jízdenek kontrolovali i doklady.

Nastoupili jsme do autobusu a samozřejmě, zrovna na mym místě musí sedět nějakej buk. Tak mu říkám: „Tady asi sedíme my.“ On na to něco mumlal, tak jsem řekl: „Hier sitzen wahrscheinlich wir.“ Zase něco mumlal, tak jsem zvolil poslední záchranu: „These places are ours.“ Tomu naštěstí rozuměl, jinak bych ho snad musel majznout svojí otvírací kudlou (moc se nesmějte, já s ní tluču do kdečeho). Sice nechápu, jak může jet z Prahy do Hamburku někdo, kdo neumí ani česky ani německy, ale budiž. Ale proč si nebyl schopen na svojí jízdence přečíst číslo svého sedadla, ani poté, co jsem mu to dvakrát řekl, to nepochopim. Šel se ptát stevardky.

Na dobrou noc nám bohužel pustili nějakou seagalovinu, takže jsem si radši čet noviny a pak se neúspěšně snažil usnout. Zklamalo mě, že na žádném kanálu nehrálo Listen To Your Heart po celou dobu cesty, jak tomu bývá zvykem.

Nakonec, tak kolem půl čtvrtý ráno, se mi přece jen podařilo dostat se do jakési mezifáze mezi spaním a bděním. Najednou jsem otevřel oko a koukám ven a ono to tam vypadá zatraceně jako dálnice před Berlínem. Koukám, koukám a my zme fakt před Berlínem! Až mi srdce zaplesalo.

Za chvíli jsme projeli kolem ICC, takže to je jasný, že jsem musel hned zamachrovat, že to znám :mrgreen: . A taky jsme jeli kolem Funkturmu, kterej jsem neznal (spíš jsem na něj dávno zapomněl). U něj nás ten autobus nakonec taky vypliv.

Tam už na nás čekala Frau Dipl. Ing. Martincová. Moje obavy, spojené s mojí první vzpomínkou na ní z roku 1998, se naštěstí nenaplnily. Asi už jí došly ty spreje 😉 .

Za 25 ojro jsme si koupili tejdenní permici na MHD. MHD v Berlíně je mnohem složitější než v Praze. V Berlíně jezdí metro (aka U-Bahn), autobus, tramvaj, S-Bahn a kromě toho ještě taky vlaky, taxíky, velotaxíky a fat-tire bajky. My jsme využívali jenom U-Bahn a S-Bahn. S-Bahn jest vlak (nikoliv tramvaj), který nemá troleje a dobíjí se asi ve stanici. Na nic lepšího jsme nepřišli.

Pondělí — Alexandrovo místo

FernsehturmKolem šestý jsme dorazili na pokoj, Milan začal být rozmazlován, dostal nejlepší postel a pak jsme zachrápali. V devět jsme byli násilím vzbuzeni a vykopnuti do víru velkoměsta. Milan chtěl jít pěšky (!) na Alexanderplatz, který byl později překřtěn na Alexandrovo místo. Šli jsme tedy pěšky. Naštěstí už první den pochopil, co to vymyslel za blbost, a pro příští dny se tohoto nápadu vzdal a všude jsme se hezky vozili.

Na Alexandrovo místě jsem ještě nikdy nebyl. Aspoň o tom nevím. A ono ani není o co stát. Stojí tam Rotes Rathaus a stojí tam věž. Nevěřte legendám, že v Telecafé nahoře je draho. Říká to každej, ale neni na tom zbla pravdy. V Telecafé stojí zmrzka 5 €, kafe 4 €. Ale možná se tam platí vstup, to nevim tak přesně. Zato vstup do tý věže, to se panečku prohnete 8,50 €! Říkám vám, že to za to nestojí. To radši jděte na Siegessäule, kde je vstup třetinovej, nebo do Reichstagu, kam je vstup zadarmiko a uvidíte úplně to samý, neb Berlín je placatej jak židovský nohy. Díky tomu se v něm taky nedá vůbec orientovat.

Pak jsme prošli kolem Humboldtovo unyversity, ruský ambasády a já nevim čeho všeho ještě až k Braniborskej bráně. Odtamtud se nedá jít jinam než k Reichstagu a to kolem stánku s nápisem „Wurst :)“. Do budovy Říšského sněmu se ale stála dlouhá fronta, tak jsme se na něj vyprdli. Já už jsem tam ostatně byl dvakrát, dokonce i v plenárním sále (taky dvakrát).

Pak jsme šli k ruskýmu památníku a pak zas zpátky na Alexandrovo místo, protože jsme měli jít s Frau Dipl. Ing. Martincovou na Fernsehturm. Předtím jsme ale stačili nakoupit v Galerii, což je nejlepší krám, co jsem kdy viděl (protože jsem neviděl KaDeWe). Tenhle obchodní dům je úplně narvanej věcma. Tam se vám spraví nálada okamžitě. Přímo pod věží jsme si dali Döner. Hned jsem předved šoumenský číslo, protože jsem se dostal na řadu a nějak jsem nevěděl co říct. Další dny už mi to šlo přece jenom líp.

Po shlédnutí z věže jsme odjeli zase do hotelu. Bydleli jsme — a teď se podržte — v Pankowě. Já věděl už dlouho, že ve východnim Berlíně je taková městská část, ale nikdy mě nenapadlo, že se to jmenuje jako já. Ale to bylo samozřejmě to první, co Milana napadlo, když ten název uviděl. Takže Milan vlastně objevil, že se to jmenuje po mně 😎 . Inu, nomen omen.

Scénář byl pak každý den stejný. Supermarket, přílez na hotel, žrádlo, sprcha, telka, zhasnutí, vyprávění příběhů o černý ruce a další fekální historky, záchvaty smíchu, usnutí, spánek, vstávání.

Jo, ale ještě jsem zapomněl na Stammtisch. Stammtisch je Tisch (tedy stůl) pro Stammgäste (tedy štamgasty). No a tohle byl Stammtsich studentů jazyků, kolegů Frau Dipl. Ing. A tam jsme poznali celkem tři lidi, všechno to byly holky.

První byla pěkná Japonka, která se všemu úplně suprově divila, ale neuměla moc německy. Anglicky uměla dobře, ale blbě mi rozuměla, tak jsem na ní pak začal mluvit jak na retarda, jenže později se ukázalo, že bydlela sedm let v Emeryce a že mi nerozumí z důvodu obrovitánského hluku. Strašně se divila, když jsem jí řek, že in da Czech Republic v zimě zamrzaj rybníci a že na nich pak hrajem hokej.

Další dvě byly Švýcarka, která umí jenom francouzsky, a Španělka. Švýcarka se učí německy v Berlíně namísto v Bernu proto, že prej Švýcaři mluví německy jak chachaři a Němci jim nerozumí. Myslim, že zaprvé to neni tak horký a že zadruhé bydlí i ve Švýcarsku lidi, co umí mluvit hochdeutsch (to bych skoro řekl, že to v zásadě umí všichni němečtí Švýcaři). Ze Španělky z Madridu, fanynky Realu, jsem tahal moudra o výslovnosti slov Valencia a Mallorca. Bylo mi sděleno, že prvé se čte Balensia, přičemž s se vyslovuje jako když si šlapete na jazyk, a že druhé se čte Majorka, nikoliv Maljorka, i když by se to tak číst mělo, a to z důvodu toho, že na Mallorce maj nějaký svoje super trouper nářečí, ve kterym se to píše Mayorca. V tom aby se Zdenis vyznal!

Taky jsem se dozvěděl, že Tiergarten neni zoo, že zoo je Zoologischer Garten, což je hned vedle Tiergarten. A k tomu, aby se to nepletlo, ještě existuje Tierpark, což je zoo pro východní Berlín.

Úterý — Zoologischer Garten

Tak jsme se druhej den vypravili do Zoologischer Garten na Knuta a další přiblblá zveřátka. A že těch přiblbých tam mají fakt hodně. Třeba myš, co žije v noci a skáče jako klokan. Nebo zajíce, co žije v noci a skáče jako klokan. Nebo prase, co se drbe nohou na noze, žije jenom v noci a asi to vůbec neni prase, ale to si už nepamatuju. Ptáky s fousama, s plochym zobákem. Prase se třema klama, i když má mít správně čtyři. Mláďatovskou zoo, kde pobíhaj úplně splašený kůzlata a když se kozy nepohodnou při lízání kostky soli, daj si hlavičku a jdou lízat dál. Hroší mláďata, co se perou, až krvácej. Vlky, co bydlej s medvědama a choděj pořád za sebou. Mungo, co běhá jak splašený. Nějakýho vlkovo kámoše, co neví, kam zahrabat maso. Papouchy líný lítat. Tučňáky, co stojej jak sochy. A další a další úchylné tvory. Extra si musíte zaplatit vstup do akvária, kam to stojí stejně jak do zoo. Když reklamní poutač hlásá „Sie werden staunen (Budete žasnout)“, tak tomu věřte. To se ani nedá popsat. To se prostě musí vidět. Ale z těch murén jde fakt strach. Jednu věc přece jenom popsat musim. Je tam elektrickej úhoř, o kterym se dozvíte, že to vlastně vůbec neni úhoř, kterýmu měřej, kolik vysílá elektriky a ukazujou to. A co si myslíte, že taková mrcha udělá? Když ho začnu natáčet, tak vyplave na hladinu a dopřává si výpadek elektrického proudu, takže jsem natočil velký kulový.

Milan mi asi stokrát (možná aji víckrát, protože o tom pak mluvil ještě celej tejden) řekl, že ho uklidňuje, jak se tam ty ryby vznášej. Takže mu asi budu muset koupit akvárko. Uvidíme, jak se budou rybičky mít rády s Robíčkem, který má Milana rád, „protože mu leze po triku a všude“.

Taky jsme došli k tomu, že psi jsou chudáci, protože maj za nejlepší kámoše lidi. Že to je jako kdyby lidi měli za nejlepší kámoše rejnoky. Jak jsem tam viděl ty rejnoky, tak to by vůbec nebylo špatný. Navíc rejnok je učitel v mořský škole a vozí Nema.

Bernardýn nese soudek s rumem.
– Jé, hele, nejlepší přítel člověka.
– No jo! A nese ho pes.

V akváriu jsou taky pavouci, kudlanky, hadi, ropuchy, kanál s kajmanama, co skáčou placáky do vody, a další hnusy. Když jsme se vocamcaď vypotáceli, nacházeli jsme se u nějaký fontány. Přišel ke mně nějakej sexan, vrazil mi beze slova do ruky foťák a se svojí holkou vlez na fontánu. Zapojil jsem veškerou svojí empatii, až jsem pochopil, že chce vyfotit. Tak jsem mu udělal dvě fotky.

Hned u výlezu ze zoo je rozbořenej kostel Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche. Ten znám jak svý boty, protože když jsem byl v Berlíně podruhý, tak jsem kolem něj prošel každej den asi dvacetkrát. Nevidím na něm nic extra.

Což mi připomnělo, že ty lidi jsou totální blbci. V tý zoo je asi milión zajímavejch zvířat a všichni jsou u Knuta, což je lední medvěd, na kterýho se vykašlala jeho matka. Dneska už to ani neni rozkošný mláďátko, ale normální lední medvěd, co se válí na šutráku. Fakt bomba.

Ze zoo jsme se vrátili totálně vyčerpaný až někdy před sedmou. Byl to nejdelší berlínskej den. Milan, kromě toho s rybama,… ale nic.

Středa — Siegessäule

Ve středu ani nevim, co jsme šli dělat. Už vim! Šli jsme na Siegessäule. Výhled je tam fakt pěknej, ale vevnitř je to hnusný. Ze Siegessäule jsme spatřili Bellevue, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tak jsme tam šli. Tam bydlí präsident. Vedle je pěkná černá budova, kde má úřad. Samotný zámek Bellevue se mi líbil. Potom jsme se rozhodli dojet na Charlottenburg. Jmenuje se to hrad, ve skutečnosti je to ale hnusnej zámek. Tak jsme šli zase rychle zpátky na Kurfürstendamm, což se zkracuje na Ku’damm [kchůdam] a Milan to přezdil na Kundamm. Je to největší a nejdražší berlínská ulice. Je na ní taky KaDeWe (Kaufhaus des Westens) — to má bejt největší obchoďák v Berlíně, ale Milan to se mnou nechtěl hledat :-/. Aspoň jsme si vybrali, co si koupíme za auto. Bude to Bentley, co stojí necelých 206 tisíc. Eur.

Haus der 100 BiereTaky jsme si prohlídli Potsdamer Platz (Postupimské náměstí), překřtěn na Postupimovo místo. Dohodli jsme se, že tam budem pracovat. Nejlíp v Hausu sta piv. Když jsme tu byli jindy kvůli záchodu v Sony Centeru, fotila se tam reklama na nějakej mobil s takovym andílkem. Než se ale Milan vykecal do telefonu, byl celej andílek pryč 🙁

To bylo pro dnešek vše až na večerní fekální historky, u nichž jsem se smál jako dlouho ne. Frau Dipl. Ing. totiž vypráví historky s poměrně nudnou pointou, ale vypráví je tak osobitým stylem „ňák jsme se opili“ (jak se to asi tak člověku stane?), že jsem doslova a do písmene slzel smíchy a vzbudil jsem určitě celý Pankow.

Ještě k berlínským ulicím. Známé (= já je znám) jsou především čtyři. Unter den Linden (Pod lipami), která vede od Braniborské brány na východ (= směrem k Alexandrplatzu). Straße des 17. Juni (Ulice 17. června), ty vede zase na druhou stranu až k Siegessäule. Pak ten Kurfürstendamm (Kurfiřtský val) a pak Bernauer Straße (nevím co nebo kdo je ten Bernau nebo Bernauer, takže nemůžu sloužit překladem).

Čtvrtek — Berliner Mauer

V této ulici se totiž nachází památník zdi. Ano té Berlínské zdi. A proč tady? No protože tady stál zdi v cestě kostel, a tak byl tento rudými kolchozníky sestřelen. Prostě prasárna par excellence. Milan (kdybyste měli pocit, že všechno vymyslel on, tak je to skoro pravda 😉 ) vymyslel, že ještě pojedem na East Side Gallery, kde je zdi ale pořádnej kus. A celá je pomalovaná různými pěknými i hnusnými obrazy. Mně osobně se nejvíc líbily ty obrázky těch obchodníků tam, byly fakt vtipný. Třeba jak jede chlapík pod závorou, ta mu trhá střechu, a východoberlínský celník mu s jeho pasem v ruce povídá: „Nu, das gäääd nüsch.“ („No, to nejde.“ v berlínském dialektu).

Nakonec jsme jeli na Checkpoint Charlie, což byl dříve hraniční přechod přímo uprostřed Berlína. Nevyměňovali se tu ale agenti, to je zřejmě bohapustá lež, protože jsem nikde nevypátral nic, co by toto tvrzení dokazovalo. Agenti se vyměňovali na mostě v Postupimi.

Pak jsme ještě šli na další kousek zdi a tam byl jeden prodavač prospektů, kteýmu víc vynášelo vracení cizích flašek než prodávání těch prospektů. Byl to správnej pošuk 🙂 .

Ráno, když Milan žral a já jenom blbě čuměl, ke mně přišel bezďák a říká: „Ihr sprecht scho Deutsch.“ Zavrtěl jsem hlavou, čímž jsem jednoznačně prokázal, že jsem mu nerozuměl 🙂 . Pak to zkoušel anglicky. Taky jsem vrtěl hlavou. Pak si na mém tričku přečetl Praha a nutil mi svoje buřty. Máchys by si sice rád vzal, ale já jsem je odmítl.

Kromě toho na vás budou dotírat muslimky, co uměj německy mnohem líp než vy, ale budou vám tvrdit, že maj tisíc dětí, že zrovna přijeli, že potřebujou pomoc (= peníze) a že jim máte dát šanci. Tůdle nůdle, vás znám už z Amberka. Taky budou malý cikánský děti hrát na harmoniku a žebrat. Na ty se taky vykašlete. Jednou do metra přistoupili dva chlápci, svlíkli nástroje a já jsem řekl: „A jéje!“ Myslel jsem si, že budou zas žebrat. A oni řekli: „Musikkontrolle. Keine Angst. 🙂 “ A zahráli krásnou, ale nádhernou písničku. Myslel jsem, že trénujou na nějaký přectavení. Pak ale vytáhli kelímky a žebrali. To mě zklamali. Tyhle dva kdyby se živili legální hudbou, tak maj peněz, že si budou moct koupit každej den aspoň desatery nový ponožky, jedny boty a jednu kabelku.

Zpátky do dění. V hotelu jsem perfektně načasovanou otázkou docílil toho, že Milan ještě neusnul a rozhodli jsme se, že se pujdem podívat na noční Berlín, protože ten je nádhernej. Z metra jsme vylezli u český ambasády, která má pěknej barák a nízkej plot. Britská a americká ambasáda jsou střežený policajtama a před nima je uzavřená ulice.

VlajkyV noci je pěkně osvětlená Braniborská brána i Reichstag, tomu navíc svítí kopule. I ve dne krásný dům Bahn Tower, sídlo společnosti Deutsche Bahn, dostává v noci další přidanou hodnotu. U Reichstagu jsme byli o půl hodiny pozdě. Pouštěli do desíti. Tak zase až jindy.

Pokud by to někdo nevěděl, tak Reichstag je ten domeček, co nechal zapálit Hitler, svedl to na komunisty a všechny je pak pozatýkal. Na konci století ho opravili, udělali mu skleněnou kopuli a přesunuli do něj Bundestag, který do té doby sídlil v Bonnu.

Pátek — Hohenschönhausen

Po dalším přívalu fekálních historek jsme usnuli. Na pátek jsme neměli nic v plánu, takže jsem rozhodl, že půjdeme do Hohenschönhausen do vězení Stasi. Už jsem tam byl. Je to tam dobrý, ceny nízký. Co víc si přát. Akorát je to daleko od nejbližšího metra i S-Bahnu. Mně se tam líbilo snad víc než minule. Taky ten průvodce na mě líp zapůsobil, i když měl kadenci slov asi 1000 za minutu, ale rozuměl jsem mu překvapivě dobře.

Byl tam vězněn šest týdnů a nikdy nebyl v Gummizelle (ani nechtějte vědět, co to je), takže měl docela štěstí. Jeho výklad byl hodně zajímavý. Nevím, co si z té dvouhodinové prohlídky odnesl Milan, protože asi moc nerozuměl, ale pro mě byla skvělá.

Průvodce taky říkal známý vtip:

– Soudruhu, jak to, že jsi nebyl na poslední schůzi KSČ?
– Kdybych věděl, že je poslední, přišel bych s celou rodinou.

Jinak to ale bylo docela neveselé. Na konci jsme průvodci slíbili, že vždy za všech okolností budeme lidé. A měl na nás prosbu — máme všem doporučit, aby se do toho vězení šli podívat. To činím s radostí. Jděte tam. Všichni. Prohlídky jsou i anglicky. V pondělí je vstup zdarma. V jiné dny za tři eura, pro studenty za 1,50 €.

Pak jsme šli ještě na pizzu na večeři do La Cucina, kde jsme dostali pizzu mnohem větší než talíř a kde obsluhovala milá mladá Italka. Ale měli gramatickou chybu v jídeláku! Gramatickou chybu teda měli i na samolepce v hotelu, kde jsme bydleli. No hrůza 🙂 .

Sobota — cesta

To bylo to poslední, co jsme v Berlíně podnikli. Cestou metrem na nádraží k Funkturmu mi Milan ještě vysvětlil, co je to vrchol čůráctva. To vám ale nemůžu říct. Autobus SA přijel o 70 minut pozdě, možný důvod mě nenapadá žádný. Ale dali nám to předem vědět v smsce, jsou to kádři. V autobuse byla moc pěkná stevardka, a přestože neměla evidentně skvělou náladu, nijak mě neotrávila. Jaký je to rozdíl oproti řidičům autobusů na trase KV-Sokolov.

Místo večerníčku nám pustila film Sluneční stát. Bože! To byla kokotina na n+1. Nikdo na to nikdy nekoukejte. Je to absolutní vocasovina. Pro velký úspěch nám to pak pustili i cestou z Prahy do KV 🙂 . Protože jsme mysleli, že nestíháme autobus v šest, ale nakonec jsme ho stihli, rezervovali jsme si s Milanem jízdenku celkem třikrát 😉 . Z Varů jsme byli odvezeni Milanovo famílií. U nich doma už se chystala mrkvová omáčka :-[===.

Závěrem říkám, že Berlín je pěkný čistý město a o zábavu v něm není nouze. Moc rád se tam zase vrátím. Jako turista už znám poměrně dobře západní Berlín, ale neznám východní Berlín a neznám, jak se tam doopravdy žije. Ještě jsem stále neokusil mnoho berlínských věcí. Byl to super výlet. Narozdíl od lyžování v Garmischi byl i bezprostřední dojem bezchybný. A tak je to spravne a tak to má byt!

Článek ještě doplním o fotky a odkazy, ale teď jsem z něj trochu znaven 🙂