Boston, díl první

Nejprve k cestě z Philadelphie. Naplánoval jsem si cestu nočním autobusem, abych ušetřil za jednu noc v hostelu a nezabil si celej jeden den sedmihodinovou cestou. Autobus jel o půlnoci, takže jsem chtěl pořídit nějaký noční fotky. Trochu jsem podcenil, že i v deset večer bude vedro jako kráva — po asi půl hodině už se ze mě valil pot proudem. Nedalo se nic dělat, nafotit jsem to chtěl.

Během cesty mě stihli otravovat dva černoši, že už dva dny nic nejedli stejně jako jejich manželky a že jim mám přispět. Fuck off. Já nedřel jsem se roky, abych šetřil tvoje kroky, jak zpívá Pavel Dobeš. A taky jeden policajt se mě ptal, jestli mi může nějak pomoct. Asi jsem vypadal fakt zoufale. :mrgreen:

Když jsem dofotil, co jsem chtěl, vypravil jsem se do metra, ale našel jsem jenom dva zavřený vchody. Ups… Tak jsem se zeptal kolemjdoucího a ten mě doprovodil až do metra. Avšak tam nastalo peklo. Omlouvám se Washingtonu — nejdebilnější systém má Philadelphia. U automatu jde totiž koupit lístek minimálně na dvě jízdy. Aspoň tak to říkala cedule. Řek jsem si, že třeba se to o jednocestnym lístku nezmiňuje. Věděl jsem, že to má stát dva dolary, a kdyžtak to stornuju. Hm, vole. Dal jsem tam dva dolary, lístek nikde, stornovat to nešlo. Doprdele! Co je to za píčovskej automat?

Šel jsem k okýnku a říkám to týpkovi, že jsem tam dal dva dolary a nemůžu je dostat zpátky. Tak mě pustil skrz turniket. Teprve o několik dní pozdějc jsem se dozvěděl, že jednotlivá jízda se platí přímo tomu chlápkovi. OMG!

V autobuse byla tak zkurvená zima, že se nedalo spát. Prej to je v americkejch autobusech normálka. Napadlo by někoho při smyslech pustit klimatizaci na 70 stupňů, když ve městě odjezdu i příjezdu je 100? Sice tady nemám žádný oblečení, kterym bych si pomoh (jenom ponožky), ale aspoň jsem si moh vzít spacák, kdybych tohle věděl.

—

V Bostonu jsem pak rozmrzal půl hodiny. A protože jsem celou noc nespal, snažil jsem se trochu zdřímnout. Pozdějc se ukázalo, že jsem klimbal přímo u budovy Fedu! Kdybych to věděl předem, upaloval bych hodně daleko, protože bych nechtěl mít ve svejch snech noční můry, ve kterejch účinkuje The Ben Bernank.

V devět hodin ráno jsem se odebral do nedalekého Starbucksu sledovat možná rozhodující etapu letošní Tour de France, totiž tu s dojezdem na Alpe d’Huez. Zabydlel jsem se a počítal jsem, že tam budu tak dvě hodiny, tzn. do pěti středoevropskýho letního času. Ukázalo se, že etapa byla ještě další tři hodiny a viděl jsem jí skoro celou od začátku do konce. Zezačátku se mi video dost sekalo, ale na závěr jsem měl excelentní zvuk i obraz.

Bohužel, ve Starbucksu nebyl záchod. Muselo se na něj do budovy nádraží, co byla naproti. Nejdřív jsem myslel, že to vydržim, ale půl hodiny před koncem jsem se vzdal a požádal vedle sedící dvojici, jestli mi pohlídaj věci. Prej beze všeho. Dosprintoval jsem na nádraží… ani jsem nevěděl, že měchýř dokáže zadržet takový množství.

Týpek, co mi hlídal věci, se se mnou potom dal do řeči. Prej se jmenuje Tikalsky, jeho předci přišli do USA v roce 1820 (nebo 1812, to už si nepamatuju) a jsou z Třeboně. :)))

Etapu jsem dokoukal, Tommy Voeckler bojoval jako lev, ale bohužel o žlutej dres přišel.

—

Vypravil jsem se do hostelu, kterej měl bejt někde dál od centra (fail), ale zato jenom za 25 dolarů (epic win). Automaty v metru nespolupracovali ani s jednou mojí platební kartou (českou), což se mi stalo v Americe poprvé. V Číně je to normálka.

Hostel jsem s pomocí domorodců našel celkem rychle. No, už jsem bydlel v hezčích, abych to řek delikátně. Ten hostel ani neměl klimatizaci! Osazenstvo bylo dost divný. Každopádně první, co jsem hodlal udělat bylo konečně se aspoň trochu prospat.

Po dvouhodinovym tlučení špačků jsem se vypravil na první rychlou obchůzku města… a okamžitě bylo jasný, že Boston je nádherný město. Rozhodně nejhezčí z toho, co jsem zatim viděl v USA. Kam se hrabe všema přechvalovanej New York.

Za těch pár dní v Bostonu jsem si ho zamiloval stejně jako Berlín, Šanghaj, Guangzhou a Xiamen. Každý z těch měst je prostě (pro mě) výjimečný a úžasný.

Ale den ještě nekončí.

—

Setmělo, a tak jsem se vrátil zpátky do hostelu. A tam jsem potkal divnou Němku, kterou jsem viděl v hostelu ve Philadelphii. Moc dobře jsem si jí nepamatoval, ale pamatoval jsem si, že se tam pohybovala. A prej jestli s nima nepujdu na pivo. OK.

Takže jsme šli: zrzavej Ir v klobouku a kalhotách od saka (wtf?), divná a rozčílená Němka a já, kterej jsem chtěl spát. Trvali na tom, že pojedeme až na Fenway, že prej tam jsou nejlepší hospody. Cesta trvala snad tisíc let. V tramvaji jsme kecali s nějakou holkou z Alabamy, která tvrdila, že je speech therapist, avšak slovo logopedie jí nic neříkalo. Ale byla to milá holka, všecko.

Dorazili jsme na Fenway, kde se hned ukázalo, co je to za lokaci. Davy fanoušků se valily ze stadiónu, kde zrovna Red Sox vyhráli zápas. (Podle ÚJČ se tu smí psát životná shoda přísudku s podmětem.) Nějaký chlápci nám říkali, že máme jít do Cask n’ Flagon. Nejdřív jsme ale zamířili do Bleacher Baru. WOW. Přímo z hospody šlo vidět na hřiště. Atmosféra i teď po zápase úplně úžasná. V tu chvíli se asi rozhodlo, že pujdu na baseball.

V baru jsem si nicméně objednal Guinnesse, protože jsem nedohlíd na pípu a nevěděl jsem, co si mám obejdnat. Barmanka mi totiž na dotaz odpověděla, že maj tohle všechno a ukázala na pípu. :mrgreen: Pozdě mi došlo, že mi došel veškerej cash, když jsem platil hotově ten lístek na metro. Posledních šest dolarů na Guinnesse jsem sice ještě vypátral, ale dolar na dýško už nezbyl. Hm, smůla.

Ale ten výhled na stadión je fakt úža.

Přes bankomat jsme zamířili do Cask n’ Flagon. Ptal jsem se Ira, co to znamená a prej, že drinks. V tu chvíli mi došlo, že flagon asi bude něco jako flakón, takže to spíš budou nádoby. A taky, že jo. Česky by se to jmenovalo Sud a džbán, což mi připadá jako super jméno a pojmenuju tak svojí hospodu. ;)

Jenže do Sudu a džbánu mě nepustili, protože jsem neměl pas, abych prokázal, že mi je víc než 24. A debil u vchodu trval na tom, že mu musim ukázat pas a ne občanku. Občanka zatim stačila všude, i policajtům, přestože barmanka v Baltimoru se pokusila protestovat. Jako WTF, ty vole. Zalaminovaná průkazka evidentně vydaná vládou snad neni u cizinců z Evropy nic tak výjimečnýho. Každej kromě Britů jí má (možná už i ty Britové, ani nevim). DMNC.

Tak jsme šli přes ulici, tam ani nic vidět nechtěli. Obsluhovaly nás dvě pěkný barmanky, se kterejma jsme si i dobře pokecali. Konverzaci s jednou z nich jsem zahájil já, protože se tvářila dost kysele, tak jsem se zeptal: “Co se stalo?” Tvrdila, že nic a že se přece nemusí pořád smát. Jestli se fakt stalo něco, na co byla nasraná, tak to dokázala úplně profesionálně potlačit a bavila se s náma jako se zákazníkama. RESTECP! Jinak jsme si dali pitcher Miller Lite, což je takovej ten skleněnej džbán, ze kterýho si Američani nalejvaj pivo (můžete vidět třeba v HIMYM). Moc piva v tom neni a stojí to 15 dolarů.

Na cestě zpátky jsme chytili tři poslední metra a dopravili se tak domů.

Celej večer Němka s Irem nadávali na ten hostel. Ir mu říkal old folks’ home a bylo v tom hodně pravdy. Němka byla dost od rány, hádala se se mnou dost dlouho o tom, jestli se člověk může cyrilici (azbuku) naučit za čtvrt hodiny nebo ne. Vůbec jsem nechápal, jak se se mnou o tom může hádat, když já zcela určitě vim, že to jde, protože jsem to tak sám udělal. Kráva.

Mám pocit, že do hodiny se to musí naučit i automatická pračka. Vypnutá. Přiřadit k sobě nějakejch 15 dvojic písmen, to fakt neni tak složitý.

Nechápal jsem, proč si ta Němka furt stěžovala na tom, že ten hostel je v prdeli, když to bylo na netu jasně uvedený. Hlavně jsem nechápal, proč říkala obrovský částky, jaký by klidně místo toho dala za hotel. Tak jako proč nepřitlačila rovnou za lepší hostel?

Druhej den jsem se dozvěděl, že přestože měla v našem hostelu zaplacený dvě noci, v noci si na internetu našla jinej hostel a odjela. Obvious troll is obvious.

PS: Přidal jsem sem Google+ tlačítko, ale nevim, jestli funguje. Vyzkoušejte a dejte vědět. Thx.