Další den jsme měli na plánu trip na Velkou čínskou zeď do Badalingu. Snažil jsem se ještě večer sehnat jízdní řád vlaku, což se mi moc nedařilo, ale nakonec jsem to díky Jialin vyřídil.

Vstáváme a Šárka naházela do kufru tolik věcí, že jsem musel použít všechny tricky, co jsem znal – samozřejmě včetně přejetí parním válcem –, aby se mi povedlo kufr zavřít. Co mi bylo platný, že jsem svuj vlastní kufr balil na lehko, aby se mi dobře přenášel. Vážil sice pod deset kilo, ale já musil tahat kufr dvakrát těžší.

Na nádraží jsme se nechali odvézt taxíkem. Taxíky jsou v Číně levný, i v Pekingu a Šanghaji. Platili jsme nějakejch 20 yuanů (asi 70 Kč) za celou tu jízdu. Za to v Praze člověk dojede jenom za roh.

No tak si jdeme koupit ty lístky do stejný místnosti, kde jsme byli včera a kde nám řekli, že máme přijít dneska. A tam nám říkaj, že “this office doesn’t sell tickets”, což je zajímavá výpověď, když se to jmenuje Ticket Office. A posílaj nás kamsi vejš.

Dostali jsme se teda kamsi vejš, kde se stály fronty na lístky zas. Rozdělili jsme se do dvou front. Mně se povedlo dostat na řadu dřív a dostalo se mi zvláštního vysvětlení. Lístky do Badalingu se prodávaj ještě jinde, v takovym kiosku venku. A tam psali, že vlaky jsou vyprodaný až do 12 a že na vlak ve 2 odpoledne budou prodávat lístky až od jedenácti. Ty kokso. :-/ Počkali jsme ještě, jestli Šárce řeknou totéž. Jo, na chlup. Do dvou jsme už čekat nemohli, protože v pět jsme měli jet do Šanghaje.

Takže jsme mohli jet buď autobusem nebo taxíkem. Autobus jsme neměli naplánovanej, tak jsme se pokusili domluvit s taxíkářem. Taxíkář chtěl za cestu tam a zpátky i s čekací dobou 600 yuanů (něco jako 2000 Kč). Snažil jsem se to usmlouvat, ale nedařilo se mi. Pak jsem měl pocit, že jsme cenu snížili na 400 yuanů a jeli jsme. Šárce to připadalo drahý, takže se tvářila takhle:

Taky jsem zjistil, jak funguje pocitovej překlad. Třeba se přeloží slovo surcharge ve dvou po sobě jdoucích větách jednou jako sleva a jednou jako příplatek. :mrgreen: Taxíkář byl pohodář, měl moderní auto, čínský taxíkáři jindy mívaj něco na úrovni Škody 105, a za jízdy kouřil cigáro.

Do Badalingu jsme dojeli asi za hodinu a půl (je to nějakejch 80 kiláků). A taxíkář najednou chtěl peníze. Po krátkym pokecu vyšlo najevo, že chtěl 400 yuanů jenom za cestu tam. Ale to nemůžem potřebovat. Tak jsme se s nim znova dohodli zase zpátky na těch 600 yuanech s tim, že tam počká dvě hodiny a pak nás odveze zpátky.

Samozřejmě to moh bejt nějakej šejdíř, čehož jsme se trochu obávali, ale mně tak ani moc nepřipadal nebo jsem se aspoň uklidňoval tim, že mi tak nepřipadá. Všude měl samolepky s licencema a s číslama, kam máme zavolat, kdyby něco. No a navíc, když chtěl zaplatit až na konci, tak tim se riziko nějakýho šejdířství dost eliminovalo. Proč by nám ujížděl s kuframa? Já jsem tam nenechal nic cennýho, notebook jsem měl na rameni, Jediný, k čemu by si šofér pomoh, by byly moje trenky a fusekle. A to zas nevim, jestli je o co stát.

A mohli jsme jít na Velkou čínskou zeď. 😎

Páni, tam bylo lidí, že to jsem snad ještě neviděl. Bylo prakticky nemožný se tim davem prodírat. Vůbec si neumim představit, jak bysme to dělali ještě s kuframa v ruce. 😀 A taky byl všude smog, takže z těch krásnejch výhledů nezbylo skoro nic. Tady máte malý srovnání, jak to vypadalo v červenci 2014 a jak v lednu 2011 (tady je zápisek, bohužel mi chybí fotky – kdyby mi s tim chtěl pomoct nějakej brigádník, tak se přihlašte, dík):

Přestože jsme na Zdi pobyli dvě hodiny, vypadalo to jako chvilička. Pořád jsme se museli prodírat lidma, fotili fotky a potili se ve strašlivym vedru, který sahalo ke čtyřicítce.

Po cestě do Pekingu, který uběhla rychle, jsme si dali wonton soup v nádražnim bufetu. Levný a výborný papu. Vlak do Šanghaje jel z jižního nádraží (teď jsme byli na severnim). Všechno tentokrát proběhlo naprosto bez komplikací, na nádraží jsme si ještě na ochlazení dali ledový kafe ve Starbucksu a prohlídli jsme Cosmo Bride. Měli jsme to ukrást pro předsedu nebo pro Marco Numerata. 🙂

Vlak do Šanghaje jede rychlostí 300 km/h a v Šanghaji je za nějakejch pět a půl hodiny. Jede i přes nádraží v Jinanu. Jak rád bych tam vystoupil a šel se tam projít. Budu tam znova muset zavítat co nejdřív…

Dodatek k nakupování lístků:

Vlakem jsme jeli proto, že nám Číňani řekli, že je to tak dvakrát levnější než cesta letadlem. Bláhově jsem jim uvěřil a nic nekontroloval. Nebyla to pravda, letenka i lístek do vlaku (do rychlovlaku do ekonomický třídy) přišel na zhruba 550 yuanů. Výhoda lítání je ta, že letenky se daj bez problémů koupit po internetu a na letišti jsou lidi, co mluví anglicky.

Jízdenky na vlak se taky údajně nějak daj koupit po internetu, ale jak jsem pochopil, buď vám pak přijdou poštou, nebo si je stejně musíte vyzvednou na nádraží, což ztrácí ten půvab.

Jak už jsem psal před čtyřma rokama, Čínský dráhy maj detašovaný prodejny lístků v různejch zákoutích města, nejenom na nádraží. A tam může člověk přijít a nakoupit okamžitě, nemusí čekat hodinu ve frontě jak debil. Problém je, že cizák jednak neví, kde tyhle detašovaný pracovistě jsou, a jednak tam nikdo nemluví anglicky. Nechtělo se mi bojovat s čínštinou, ale příště to už dělám, protože radši strávim deset minut vyjasňováním toho, co chci, než hodinu ve frontě na nádraží.

A proč tady v těch kioskách mimo nádraží nenakupujou Číňani? Lístek tu prej stojí o pět yuanů (15 Kč) víc. A tak Číňan radši postojí ve frontě. Chápu, že každej má jinej náklad obětovaný příležitosti a každej má jinou averzi k frontám, ale tohle mi připadá jako tak ukrutně nevýhodnej obchod, že si neumim představit, že takovej ordál podstoupí někdo dobrovolně.

Samozřejmě kromě důchodců, který stání ve frontě berou jako social event, ve kterym hrajou s ostatníma důchodcema slovní fotbal omezenej na slova obsažený v lékařskym slovníku.


Se svou první knihou Kompletní slepice na místě, kde jsem vyfotil její obálku. Můžete si ji zakoupit v e-shopu společně s mojí druhou knihou cestovatelsko-ekonomických zážitků na adrese ČástečnáKráva.cz.