To bylo tak. Začal jsem pracovat, takže jsem konečně našetřil pár halířů na to, abych strávil pár dní v Číně. Bohužel to ale zase znamenalo, že jsem dobu cesty po Číně musel drasticky omezit, protože počet dní na dovolenou neni zas moc velkej.

Plán byl přiletět do Pekingu, projet Čínu křížem krážem a z Taipeie odletět zpátky do Prahy. Při prvnim pokusu jsem zarezervoval zpáteční letenku až na konec srpna. Při druhym pokusu už sice správně na konec července, avšak zpátky z Pekingu místo Taipeie. Týhle druhý chyby jsem si všim až měsíc po zaplacení letenek. Co naplat.


Letní palác


Odlítali jsme v pondělí 14. července po poledni. Asi čtvrt hodiny před odjezdem jsem si teprve koupil přístup na proxy server, kterej jsem spokojeně využíval, když jsem byl v Číně posledně. Sice podražili, ale to se nedalo nic dělat. Muh Facebooks!

Letěli jsme přes Dubaj s Emirates. Až teprve teď jsem si všim, že slovo emirates se nečte /emirejts/, nýbrž /ˈemərəts/ obdobně jako pirates se nečte /pájrejts/, nýbrž /ˈpaɪɹɪts/ nebo /ˈpaɪɹəts/. Do Pekingu jsme dorazili v úterý odpoledne pekingskýho času (+ 6 hodin rozdíl oproti pražskýmu času).

Než jsme prolezli imigračnim, vybrali peníze, dojeli airport expresem do centra, metrem na naší stanici a pak pěšky do hotelu, bylo docela pozdě večer. Hotel se deklaroval jako tříhvězdičkovej, ale nebylo to teda nic moc, ženská na recepci navíc byla pěkně nepříjemná. Na pokoji nebyla wifina, ale jenom ethernetovej kabel, kterej ani nešel natáhnout až do postele. A nově v Číně nefunguje Google. Hmmmm… :-/

Zašli jsme si na večeři do hospody, co jsme našli jako první. Dal jsem si jídlo velmi prosté, ale moje velmi oblíbené. 饺子 /jiaozi/, v ČR prodáváno jako taštičky. Tak dlouho jsem to nejed. #omnomnom

Další den ráno jsme si šli vyměnit prachy do banky. Toto extempore trvalo asi hodinu. Člověk na tyhle čínský radosti dost lehce zapomene, ale ony se tvrdě připomenou hned od začátku. Šárka si chtěla vyměnit peníze už na letišti, ale tam měli takovej spread, že mi z toho šilhaly voči. Takže na letiště jsme výměnu peněz udělali pánkovským způsobem, tj. výběrem z bankomatu. Sice to má asi horší kurs (a v Číně se z bankomatu navíc dá najednou vybrat jenom málo peněz) + poplatek, ale zato člověk ví, že ho bankomat nevezme na hůl, a taky s sebou nosí menší množství hotovosti. Když jsme onehdy jeli s panem Bachorou do Švýcar a já si měnil osm tisíc Kč v hotovosti, byl jsem celou cestu do směnárny a za směnárny jak na jehlách.

Peníze jsme teda úspěšně proměnili a pak jsme vyrazili do Zakázanýho města, což — jak jistě víte — bylo sídlo čínských císařů, kam měl běžný Číňan vstup zakázán (odtud název, neasi). Je to impozantní město ve městě, jehož důkladná prohlídka by zabrala celej den. Devět Oscarů získal film o jeho posledním obyvateli s názvem Poslední císař, na kterej se budu muset znova podívat, jak jsem zjistil.

DSCN5765

V době naší návštěvy bylo v Pekingu vedro jak blázen, teploty kolem 37 °C a značná vlhkost. Vzhledem k hustýmu smogu se člověk ale aspoň nespálil. Kdysi jsem tu psal, že v Jinanu už smog není, co býval, a že se teda Jinan nachází v sestupné části Kuznetsovy křivky. Avšak Peking je jiný příběh, tady je stav smogu v lepším případě setrvalý, ale podle výpovědí se situace spíše zhoršuje. Uvidíme, jak to bude dál pokračovat.

Při naší návštěvě Zakázanýho města jsme narazili na pár problémů. Náš hotel byl nedaleko severní brány, tak jsme chtěli Zakázaný město projít naopak. Došli jsme k severní bráně, ale ta byla jenom pro východ. Bejval bych dal ruku do ohně za to, že minule šlo chodit obouma směrama. Tak jsme holt museli Zakázaný město obejít a dostat se k jižní bráně. Nemusí se jít až k Bráně nebeskýho klidu, ale když už jsme byli tak blízko, tak jsme tam jít chtěli. Jenže tam nás nepustili přes security check (nechápu proč). No tak jsme teda prošli Zakázaný město poslušně z jihu na sever a k Bráně nebeskýho klidu se dostali až jindy.


Klikni na mapku a můžeš studovat důkladnějc

Ale vypadá to, že já mám na Zakázaný město nějakou smůlu. Minule jsem ho navštívil promrzlej a nenajedenej, tentokrát mi bylo nějak špatně asi kvůli cestovní únavě. Asi mi neni přáno.

Po výlezu z hradeb si Šárka chtěla koupit tamní párek na klacku. Já už jsem dostatečně zkušenej Číňan, abych věděl, že si v Číně nikdy a za žádnejch okolností nemám dávat párek. Nevim, čim to je, ale čínský párky prostě nejsou dobrý, ať jsem zkoušel, jaký jsem zkoušel. Konkrétně tenhle na klacku je navíc takovej nasládlej a nedá se to jíst. Po cestě jsme ještě našli prodejní místo mýho oblíbenýho tanghulu. To je údajně zimní jídlo, já to vždycky kupoval normálně na ulici. Teď to vytáhli odněkud z mrazáku. Čvachtal jsem si, ale míň, než na co jsem zvyklej.


Párek vs. tanghulu

Po Zakázanym městě jsme jeli na otočku do Letního paláce, což bylo pro změnu místo, kde si císař válel šunky přes léto, protože uprostřed Pekingu je občas celkem hic a protože tři čtvrtě povrchu Letního paláce zaujímaj vodní plochy. I tady by člověk moh strávit celej den, ale nejzajímavější místa člověk proběhne celkem rychle. Ještě rychlejc je proběhne v zimě, kdy je na Kunmingskym jezeře led. Vyzkoušeno za vás.

Večer se jednak spustil strašlivej lijavec a jednak jsme se sešli s Jialin, holkou, kterou jsem před čtyřma rokama potkal v hostelu v Guangzhou a která teď pracuje jako trip designer pro čínský milionáře. Jejich výlet po USA prej vyjde na 1,5 miliónu Kč. Jialin nás vzala do restaurace, kde objednala zajímavý čínský jídla. To kantonský bylo pěkně silný, co se nějaký zvláštní chuti týče. Šárka to nemohla jíst vůbec, já sněd několik soust, a pak — přestože mi to chutnalo — už jsem tu chuť taky nedokázal překonat.