V minulém díle jste viděli: Hong Kong, Viktoriin přístav, Viktoriin vrch, pláž a rostoucí HDP. V tomto díle se naše dovolená po dvou týdnech chýlí ke konci, a tak se musíme dostat z Hong Kongu do Prahy. Tato cesta zahrnuje jeden den v Guangzhou, přestup v Pekingu, jeden den v Dubaji a nakonec spoj do Prahy a pak metro do Butovic.

Poslední ráno v Hong Kongu jsme vyrazili na mongkokské trhy nakoupit souveniry pro rodinu a jinou zvířenu. Nákup obsahoval smlouvání v angličtině a čínštině. Opět tak přišla vhod nejdůležitější čínská věta: “太贵了。” (Moc drahé.). Po nákupech jsme přejeli na hongkongské nádraží a vlakem se přesunuli do Číny. Byla to bezbolestná a rychlá jízda, celkem trvala jenom dvě hodiny.


Jest libo vkusný náhrdelník?


V Guangzhou jsme se přesunuli do Fangcun (Voňavá vesnice) do stejného hostelu, ve kterym jsem bydlel před čtyřma rokama. Zápis na blogu zde ». Spousta z vás ale zná zápisky z Guangzhou z mojí prvotiny Kompletní slepice.

Nejdřív jsme vyrazili na jídlo. Našli jsme takú podozrivú reštiku s certifikátem bezpečnosti jídla “C”.


Lákavá restaurace

Měli obrázkový menu, takže jsem se ani nemusel snažit dechiffrovat. Objednali jsme si jídlo, co na první pohled vypadalo dobře:

Ale jak se v tom tak přehrabujem, tak tu vypadá jeden kousek jako malý srdce, tu jako plíce, tu vypadá kost jako páteř… o-ou. Tak jsem to nalistoval v meníčku a zírám na to. A vážně, stojí tam černý na bílym, že jsme si objednali žábu. Akorát že kdybych bejval koukal na ty znaky před objednáním, tak bych stejně nic zlého netuše nejspíš objednal totéž, neboť jsem neměl ani ponětí, že Číňani říkaj žábě polní kuře, 田鸡 /tian ji/. Not my cup of tea, jak říkali už staří Číňané.

Tento den už se nic dalšího zajímavého nestalo. Procházku na Fangcunu následovala detektivka, jak odemknout Šárčin kufr, protože zapomněla/změnila svuj kód na zámku. Večer mi pak někdo volal. Nevzal jsem to a byla to chyba. Znova totiž volali hned brzo ráno, to už jsem to vzal a řekli mi nemilou zprávu, že náš let zrušili. Vzhledem k tomu, že pro nás bylo nutný stihnout noční let z Pekingu do Dubaje, nebyla to dvakrát příjemná zpráva, ale rychle se všechno bez problémů vyřešilo.

Ráno procházka po nábřeží, nákup cukrový třtiny a kokosu. Bylo v něm už málo vody, což naznačovalo spoustu dužiny. Bohužel neni tak úplně jednoduchý se do zdřevnatělýho kokosu dostat. 😀 Nakonec se mi to ale za použití všemožných kuchyňských nástrojů povedlo a pošmákli jsme si.

Potom jsme vyrazili na Pět kozlů a na Přísloví do parku Yuexiu. Kam taky v Guangzhou jinam?


Město Guangzhou trpělo hladomorem. A tak se jednoho dne místních zželelo pěti nesmrtelným, kteří přijeli do města každý na jinak barevném kozlu a každý z nich přivezl klas obilí. Když přijeli do Guangzhou, obdarovali těmito pěti klasy místní a ti už od té doby hlady nikdy netrpěli. Lidu se to tak líbilo, že na místě, kam přijeli, vystavěl sochu těch pěti kozlů, na kterých nesmrtelní přijeli. True story. Akorát možná přijeli na beranech a ne na kozlech. To nevím, protože pro Číňany je to stejný – cikán jako černoch a kozel jako ovce. Obojí je prostě 羊 /yang/, má to rohy, tak co. Viz třeba tento článek na Wikipedii, který se vůbec nepozastavuje nad tím, že volně přechází z výrazu koza na beran a zpátky.


Známé čínské přísloví: Kdo pije z olejničky, v apatyce nekoupí.

Šárce ale nebylo dobře, tak jsme se předčasně vrátili do hostelu, najedli a odjeli na letiště na náhradní let. Ten měl ovšem asi pět hodin zpoždění, v důsledku i nadále trvajícího vojenského cvičení. Na přestup v Pekingu jsme sice původně měli skoro celou noc a plánovali jsme, že se na letišti potkáme s mejma pekingskejma kamarádkama, ale nakonec jsme přestup stihli v podstatě jen tak tak a stihli jsme jenom jedno kafe ve Starbucksu. Pak už jenom let v Emirates do Dubaje…

Moje druhá cesta do Číny byla krásná, super, záživná, ale bohužel příliš krátká. 🙁 A taky docela drahá – dva tejdny mě stály půlku toho, co pět měsíců na výměnnym pobytu. 😀 Snad se do Číny podívám co nejdřív zas.