V minulém díle jsme strávili poetického Valentýna v průtrži mračen. V tomto díle se podíváme na turisťák kolem Taipeie, uvaříme vejce v přírodních pramenech, vylezeme na Sloní horu, podíváme se do muzea a setkáme se s liberlandským velvyslancem. Zůstaňte s námi.

Nejdřív si odbydeme liberlandského velvyslance. Setkání s ním se totiž odehrálo už včera, tj. na Valentýna před tripem na Festival lampiónů, ale zbytečně by to narušovalo monotematický článek. (A taky jsem na to zapomněl.) Jeho Veličenstvo prezident, once and future king, jeho excelence, syn boží na zemi a vládce všech moří Vítek Jedlička mě pověřil doručením nějakých listin svým zastupcům na Tawianu, v Hong Kongu a Singapuru.

V Taipei se se mnou tedy sešel velvyslanec, výrobce liberlandských mincí a český libertarián Jirka, který přesídlil do Taipeie za prací. Dali jsme si oběd na účet liberlandského zastoupení (děkuji), předal jsem lejstra a vyfotili jsme se s vlajkou. Zval jsem i Marietu, ale nějak necítila se dostatečně reprezentativně na tuto top diplomatickou událost a radši šla nakupovat. 🙁

Magicky se přeneseme přes deštivé odpoledne s lampióny a přesuneme se rovnou do 15. února, kdy jsme si naplánovali cestu po památkách taipeiských. Začali jsme fénováním bot, ktré nestačily přes noc vyschnout (tento #lifehack jsem neznal) a vydatnou snídaní (vafle, zmrzlina a kafe) a dojeli jsme metrem k Čankajškově památníku. Upřímně to neni nic moc. Velkej barák a v něm sedí chlap a kouká na otevřený prostranství. To ten Abrahám Lincoln to má ve Washingtonu mnohem působivější. Čankajšek navíc ještě musel koukat na nějakej stan, kde probíhala jakási akce ohledně filmu Frozen (Ledové království). Možná, že když je hezký počasí, tak je to tu celkem i pěkný, ale takhle to fakt nebylo ono.


Čankajšek. Pokud se divíte, co je to za divný jméno, tak je to jakási složenina z Jiang (mandarínská čínština) a Kai-Šek (kantonská čínština). Jak je to s jeho jménem, si můžete podrobně přečíst na Wikipedii.

Potom jsme se rozhodli jet do muzea, konkrétně do Národního palácového muzea, které obsahuje mnoho klenotů z čínské historie, které byly odvezeny z Pekingu do Šanghaje a Nanjningu, aby nepadly do rukou Japoncům během druhé světové, a později je Čankajšek odvezl na Taiwan, aby nepadly do ruky Maovi.

Kdo mě znáte, víte, že já na muzea moc nejsem. Většinou mě výstavka moc nebaví a naprostou většinu věcí stejně hned zapomenu. Jediná výjimka, na kterou si můžu vzpomenout, je muzeum v Šanghaji, které jsem navštívil během svojí první návštěvy Číny. A tak jsem si říkal, že by to nemuselo bejt tak špatný. A hlavně jsem nechtěl před svým intelektuálním doprovodem vypadat jako naprostej křupan, co ani do muzea nezavítá.

Takže jsem se smířil s tim, že se budu muset během prohlídky tvářit hrozně zaujatě a fascinovaně kdejakym jadeitovym výstřelkem a kdejakym hrncem, co používal kdejakej potentát v osmym století. A třeba mě k tomu napadne i nějaká historka, co jsem pochytil z četby nebo od čínskejch domorodců a budu se moct vydávat za znalce.

Do muzea jsme dojeli Uberem a všechno bylo od začátku špatně. Plno lidí, fronta, nepříjemná obsluha, všechny bágly včetně brašny na foťák (i s foťákem samozřejmě) nás donutili nechat si ve skříňce před vchodem atd. atd. No, zkrátka, velmi rychle se ukázalo, že jsem hodil svoji mysl do takového zenu, že mě to muzeum štvalo míň než Marietu. Což, jak určitě muži potvrdí, není dobrá věc. 😀 (Pardon my sexism.) A přestože tam byly pěkný kousky – ale jak jsem avizoval už předem, nic jsem si nezapamatoval – byli jsme nuceni muzeum velmi rychle opustit. Rychlá sváča v muzejním bistru během čekání na Uber zpátky do města. Z muzea nemáme žádný fotky, když se tam nesmělo fotit, pouze si v srdcích neseme zážitek s davem Číňanů v muzeu. 🙂

Na zbytek dne připadl výšlap na Sloní horu. Je to teda spíš takovej ne moc velkej kopec uvnitř města, ze kterýho se daj ale dělat pěkný fotky.

Na poslední den Marieta naplánovala hike kolem Taipeie. OK, na turistickej pochod už jsem nešel pěknejch pár let, ale jsem starej skaut, takže jsem si sbalil ešus, čutoru, lančmít a kápézetku a mohli jsme vyrazit. Ne, kecám, dali jsme si snídani ve Starbucksu a pak jsme jeli hodinu metrem přes celý město na stanici Hongshulin (červený shulin). Během týhle hodiny jsem nemoh pít kafe, protože v taipeiskym metru sice smíte pití držet, ale ne pít. Shit happens. Na cestě se k nám přidala i Finka Jennifer a vyrazili jsme!

Následují (ne)komentované fotky…


Začíná se pískovci nad Taipeiem. Pak se jde všude možně lesem…


…až člověk dojde na vyhlídku. Zase se pokračuje lesem…


…i kolem rozbouraných památek…


…až člověk dojde na toto místo…


…s velmi zvláštním odpočívadlem…


…a ještě zvláštnějším interiérem. Kdybych nevěděl zvenčí, že je to kostel, myslel bych, že je to sídlo komunistický strany.


Po desetikilometrové túře se pak zase přijde zpátky do města mezi architektonické skvosty.


Cesta končí u horkých pramenů Beitou, kde jsou cedule upozorňující Číňany, že si v nich nemají vařit vejce, jako byli zvyklí z dřívějška. 😀

Abychom se pořádně zrelaxovali, pronajali jsme si jednu horkou lázeň na hoďku a půl. Bohužel jsme netušili, že nám nedají větší vanu, když jsme tři a ne dva, jak je standard. Vyšší cenu si ale samozřejmě neúčtovali. Bylo tam trochu těsno, musim říct, ale zase kdo by se nechtěl mačkat v jedný vaně s dvouma mladejma blondýnama. Máme i nějaký fotky, ale nevim, jestli je vhodný zveřejňovat takovýhle věci na internetech. :X

Cena horké lázně se liší podle toho, jak moc fancy si připadáte. Můžete jít i na pláž zadarmo, ale na to byla trochu zima. Nebo můžete do hodně drahýho hotelu; my jsme nakonec zalezli někam, kde to sice nevypadalo nějak extra epesně, ale zato cena byla přijatelná. Myslim, že to stálo zhruba 1500 dolarů, což je asi tisíc Kč. Ale paměť už mi tolik neslouží, tak dělejte, jako bych nic neřek.

Večer jsme zalezli s Čechem Jirkou na pivo do nějaký hospody v anglickym stylu, pokecali o životě v Taipei a v noci se vypravili směrem do Hong Kongu. Tím tedy končí taiwanský zápis, ale cesta po číně mimo Čínu ještě ani zdaleka ne, takže nezoufejte. Vím, že jsem sliboval ještě nějaké komentáře k politice, ekonomice a dějinám Taiwanu, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Na to si budete muset počkat až do druhého vydání Kompletní slepice, kde najdete i tento výlet na Taiwan. A aspoň vás to trochu naláká, že tam budou nějaký informace navíc. 🙂

Každopádně díky Marietě, že mě vytáhla jak na Taiwan, tak na tenhle závěrečnej vejšlap. Super zážitky. Tak zanedlouho nashle v Hong Kongu. 😉