Důvody pro vystoupení z EU nikdy nebyly silnější

První řádka Římské smlouvy říká, že smluvní strany jsou “rozhodnuty položit základy stále užšího svazku evropských národů” a politici v tomto rozhodnutí po desetiletí pokračovali, aniž by se lidí zeptali na jejich souhlas.

Ptát se lidí na souhlas byl v Evropské unii vždycky riskantní podnik, protože když se lidem dalo slovo, obvykle nesmyslné návrhy EU zamítnou. Jako když Irové řekli “ne” Smlouvě z Nice, když Švédové a Dánové řekli “ne” nebo když Francouzi, Nizozemci a znovu Irové řekli “ne” té milované Evropské ústavě Lisabonské smlouvě (připomeňme si, že tyto dvě smlouvy jsou v každém ohledu identické).

Nechávat o návrzích hlasovat v referendu je tudíž v Bruselu velice obávaný krok. Eurokrati dávají přednost postupu po byrokratických krůčcích. Téměř všechny státy EU mají politický systém, který je náchylný ke krizím koaličních vlád. Proto se média zajímají především o místní politickou detektivku a eurobyrokracii nevěnují příliš velkou pozornost — což dělá mandarínům z Berlaymontu velkou radost a občanům velké starosti. Když už se ale občanům dá možnost, aby se vyjádřili, má jejich odpověď poměrně obvyklou podobu.

Německý básník Bertolt Brecht kdysi řekl: “Nebylo by jednodušší, kdyby vláda | Lid prostě rozpustila a | Zvolila si jiný?” O to se EU bát nemusí. Nikdy nebere “ne” jako odpověď a postupuje, jako by se nechumelilo. Namísto zvolení jiného lidu postupuje EU někdy tak, že udělá ústupky vůči rebelujícímu členskému státu a že ho začne šikanovat v médiích, že přejmenuje danou smlouvu, nebo že plebiscit zopakuje — nebo nějakou kombinací uvedného.

Velká Británie z členství v této Unii nikdy neměla žádný užitek. Vstoupila přesně v době, kdy skončil Wirtschaftswunder a kdy její přirození spojenci a obchodní partneři v anglosféře začali rapidně růst; dnes je od nich Británie separovaná Jednotným celním sazebníkem a nekonečným přívalem směrnic regulujících všechno od počtu krav, které může mít farmář, až po zahnutí banánů.

Zatímco David Cameron nedodržel svoji “železnou záruku”, že uspořádá referendum o EU, v průzkumech veřejného mínění výrazně posílila Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), což ji dovedlo až k 26% zisku volebních hlasů v lokálních volbách přesně rok před evropskými volbami, ve kterých UKIP doufá ve vítězství. I Lord Lawson se přidal k zástupu lidí, kteří požadují odchod Británie z Evropské unie. Přestože byl Lord Lawson celoživotní thatcherista, opustil kabinet premiérky Thatcherové kvůli tomu, že na rozdíl od ní byl na začátku devadesátých let silným podporovatelem Evropského mechanismu směnných kursů.

Británie platí neuvěřitelné sumy do instituce, nad kterou nemá žádnou moc, ve které vzniká 84 % jejích zákonů, jejíž účetnictví rok za rokem neprojde auditem a která z finanční krize obviňuje londýnské City a dychtí po odplatě.

Dnes už vidí každý, že euro bylo vždy odsouzeno k neúspěchu: nezaměstnanost ve Španělsku a v Řecku se blíží třiceti procentům, nezaměstnanost mladých v Řecku vystoupala až na 65 % a vlády ukázaly, že se nebudou stydět bezohledně okrást svoje občany o peníze v bance.

Často se říká, že Británie se nemůže izolovat od Evropy. Ale to je fakticky špatný výrok. I po vystoupení z Evropské unie bude Británie stále smluvní stranou Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru stejně jako Norsko, Island nebo Lichtenštejnsko. Alternativou může pro Británii být dojednání série bilaterálních dohod po vzoru Švýcarska.

Samozřejmě se politici v EU a v Británii vystoupení velmi brání. Odchodem z EU, která má desítky tisíc úředníků v samotném Bruselu, a vstupem do EFTA, která má jenom sto úředníků celkem, nemůže Británie nic ztratit, avšak získat může velmi mnoho.

David Cameron se nyní nachází pod obrovským tlakem od UKIPu a svých vlastních poslanců. Velkou část tohoto tlaku může uvolnit tím, že schválí zákon, který v Británii svolá referendum.

Důvody pro vystoupení Británie z EU zcela určitě ještě nikdy nebyly silnější.

—

Překlad mého vlastního článku z května 2013.