Slyšte, milé uživatelky, dvě příhody z pražské podzemní dráhy.

Příběh prvý:

Jedu za Washekem (jenž se snaží v hospodě platit nezákonnými penězi). Už na Chodově se mnou na nástupišti čeká ženská a telefonuje. Vystupuju na Wilsoňáku (aka Hlavní nádraží). Ženská jede dál. Někde v půlce trasy jsem si ale uvědomil jednu věc: ona celou dobu v metru telefonuje. Držela telefon u ucha a sem tam do něj něco řekla.

Byl jsem jako ve Zdenisově vidění. Jak mohla telefonovat v metru? Hned jsem si to zkontroloval, jestli to náhodou už nejde. Můj Vodafone samozřejmě v tunelech vypadával. Záhada.

Metro
© Plumm 2008


Příběh druhý:

Víte, jak jsou v těch vlacích takový ty tři sedačky, kde jsou dvě vedle sebe a proti nim třetí? Tak tam seděly dvě holky a já. Ty holky vystoupily a nastoupily jiný. (Já vim, zatim je to děsně napínavý.) No zkrátka a dobře, ty holky si sedly a začly si povídat.

Říkal jsem si: hergot, co je to za jazyk? Nastražil jsem uši. Usoudil jsem, že to je slovenčina a dokonce jsem tý blondýně vedle sebe rozuměl. Ale tý naproti jsem nerozuměl ani slovo. Sice mluvila potichu a to metro děsně hlučí, ale říkal jsem si, že kdyby to byla fakt slovenčina, tak bych snad aspoň jedno slovo pochytil. Proto jsem poslouchal pozorněji.

A dospěl jsem k tomu, že to slovenčina neni. Nebo aspoň že to neni ta slovenčina, co jsem zatim slýchával. Poslechem jsem dospěl k tomu, že to, čím mluví, je něco mezi češtinou, polštinou a slovenčinou. Z toho mi tedy vyšlo, že to musí bejt slezština, o níž vím toliko to, co o ní řekla Ewa Farna. (Mojí druhou volbou byl nějaký mně neznámý dialekt slovenčiny.)

Sebral jsem veškerou svojí odvahu a řekl jsem silným hlasem: “Můžu se na něco zeptat?” Blondýna vedle mě se zeptala, jestli na to odkaď jsou. Přitakal jsem. “Z České republiky,” zvěděl jsem. Tak jsem položil doplňující otážešku, odkaď jako přesně. Tak mi řekli, že ze Slezska. Ve stručnosti jsem popsal, jak jsem dospěl k tomu, že jsem si myslel, že jsou ze Slezska.

Bloncka řekla, že lidi si myslej, že mluvěj slovensky, polsky, nebo rusky. Tak to pardón, ale ruštině se to nepodobalo ani trochu.

No a zajímavý bylo, že najednou začaly mluvit spisovnou češtinou. Perfektně artikulovanou a čistou. (Aspoň co jsem měl za těch pět vět čas poznat.) To jsem se podivil. Pak vystoupili na I. P. Pavlovově.


Poučení z těchto příběhů? Jako vždycky. Rozhlížet se na přechodech, nebrat si bonbóny od cizích lidí a nepít na ovoce.