iHned informuje o petici europoslanců k rukám štrasburského starosty. Europoslanci ve své petici píší: “Jednou měsíčně se stáváme ekonomickými ‘rukojmími’.” A dále pokračují: “Proto Vás žádáme, abyste proti těmto praktikám hotelů rozhodně zakročil. Nechceme sloužit jako ekonomický nástroj Štrasburku.”

Petice je zakončena neuvěřitelným odstavcem: “Evropský parlament přispívá bohatství města, ale to by nemělo zacházet tak daleko, že se kvůli naší přítomnosti zvednou ceny. My, kteří zůstáváme ve Štrasburku v průběhu plenárních zasedání, si tento minimální respekt zasloužíme.”

Podle použitého slovníku by si člověk myslel, že na příjezdu do Štrasburku hodí na poslance hoteliéři deku, sváží je a oberou je o všechen plat, co mají na účtech. Lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský dokonce píše, že hoteliéři jsou loupežníci a na Evropské unii si mastí kapsy.

Z ekonomického hlediska je vysvětlení zvýšených cen poměrně prosté. Nabídku hotelů berme v krátkém období jako fixní. Příjezd europoslanců, jejich asistentů, tlumočníků a dalších zaměstnanců jednou měsíčně do Štrasburku představuje posun poptávkové křivky směrem doprava. Tomu musí logicky odpovídat zvýšení ceny – neexistuje efektivnější způsob, jak alokovat volná místa v hotelech. Alternativou je přidělovat místa podle zásluh a známostí, losem nebo prvním ve frontě.

Tomáš Zdechovský na Twitteru zpochybňoval, že jde o tuto situaci, a tvrdil, že ve skutečnosti jde o kartelovou dohodu:

Tvrdil, že mu vadí hotely za 120 euro, přičemž dieta za jeden zasedací den europoslance činí 304 euro, tedy dost na to, aby se bez problémů ubytoval a za deset euro si dal oběd v parlamentní eurokantýně i s dezertem.

Tomáš Zdechovský vypočítal (spíše však vyčetl z kávové sedliny), že ceny se mají zvyšovat pouze o 70 %.

Přístup poslance Zdechovského je pochybný z několika důvodů. Neříká, jak přišel na to, že hotely uzavřely kartelovou dohodu. Ano, zdražují všechny, ale účtují různé ceny. To není známka kartelu, ale právě výše uvedeného posunu poptávkové křivky. Zdechovský vůbec neuvažuje situaci, že některé hotely vydělávají právě jenom v týdnu plenárního zasedání, a tento týden jim pak dotuje provoz po zbytek měsíce. Neříká, jaké náklady hotely mají ani s jakým ziskem operují. Střílí od boku.

Přitom situace, že se cena mění napříč celým odvětvím v určitý čas, je zcela běžná. Posilovny a fitness centra mají vyšší ceny večer než přes den (kdy musí téměř prosit, aby si někdo šel zacvičit), lyžařská střediska rozlišují ceny v sezóně a mimo sezónu, např. v Hongkongu nebo Washingtonu se v průběhu dne mění cena metra podle toho, zda lidé zrovna hromadně jedou do práce, nebo ne.

Zdechovský též neuvádí, jakým jiným systémem bude alokovat prázdná místa v hotelech, protože při příliš nízké ceně je jisté, že poptávané množství bude vyšší než nabízené množství, to je ekonomická trivialita. Ale možná se lidovcům stýská po ekonomice nedostatku a po nekonečných frontách.

Jde o další pokus evropských politiků přihrát výhodu sobě samým v rozporu s ekonomickou realitou. Rudé inženýrce Redingové tolik vadily roamingové tarify, když cestovala mezi Belgií, Francií a domácím Lucemburskem, že se je rozhodla zakázat. Politikům devadesátých let zase vadilo, že se museli obtěžovat se třemi typy bankovek a mincí, že se rozhodli zakázat měnovou konkurenci a členským státům naoktrojovali euro. Tito politici mají nástupce i v dnešním parlamentu.

Europoslanec má přece právo platit jedněmi penězi, nestarat se o roaming a nemuset reagovat na ekonomickou realitu trhu s hotelovými pokoji. Příště zřejmě přijde na řadu jednotná cena piva, aby poslanci nemuseli přemýšlet nad výběrem hospody.