Když jsem se připravoval na svoji přednášku o Evropské unii do Paralelní polis, přečetl jsem si znovu kapitolu Mezinárodní řád a jeho možnosti z legendární knihy Cesta do otroctví od F. A. Hayeka.

Cyklus, v jehož rámci jsem vystupoval, se totiž jmenuje Rakušáci v Paralelní polis. Jelikož téma Evropské unie s rakouskými ekonomy nijak přímo nesouvisí a je možné z rakouských pozic – po mém soudu mylně – evropskou integraci obhajovat, posloužilo mi to jako záminka, abych krátce promluvil o Hayekovi a jeho názoru na EU.

Knihu jsem četl kdysi v prvním nebo druhém ročníku svého studia na VŠE a přestože jsem si nepamatoval Hayekovu pozici úplně přesně, pamatoval jsem si ji lépe než nejznámější český Hayekův karikaturista Tomáš Ježek, který se nechal slyšet:

Pravicovou politiku podle Ježka zrazuje i Strana svobodných občanů a její předseda, europoslanec Petr Mach. “Dal se do protievropských proudů, což je naprostá zrada pravicových myšlenek, protože Evropská unie je společný trh. Proti Evropské unii znamená proti společnému trhu, proti společným penězům,” poznamenal Ježek. Trh podle něj nemůže fungovat bez vynucování práva a právě EU tuto roli přebírá.

Co ale říká Hayek, jehož názor na vztah práva a ekonomie Ježek údajně plně sdílí?

Kapitola začíná citátem Lorda Actona:

“Ze všech pojistek demokracie byla odjakživa nejúčinnější a nejpřirozenější federace. […] Federální uspořádání suverénní moc omezuje a drží na uzdě tím, že ji rozděluje a že vládě svěřuje jen určitá vymezená práva. Je to jediná metoda, jak oslabit nejen většinu, ale moc celého lidu.” (s. 179; výpustka v originále, zvýraznění moje)

A tato myšlenka se táhne celým textem, jak ukážou následující citace. Nepozorný čtenář se může chytit slova federace a myslet si, že Hayek podporuje silnou vládu v Bruselu. Hayek však v celé kapitole dává najevo, že myslí velmi slabou federální vládu.

Hayek v kapitole nejprve tvrdě zkritizuje centralizace moci, což je vlastně téma celé knihy:

Dnes už není třeba zdůrazňovat, že dokud každá země smí zavádět všechna opatření, která se jí zrovna v bezprostředním zájmu hodí, nemůžeme si dělat naděje na mezinárodní řád ani dlouhodobý mír. Řadu typů ekonomického plánování lze skutečně realizovat jen tehdy, když má plánovací orgán možnost lidi účinně izolovat od všech cizích vlivů. Výsledkem takového plánování je pak nutně hromadění restrikcí na pohyb osob a zboží. (s. 179)

Představa, že když se soutěž o trhy či suroviny nahradí jednáním mezi státy či organizovanými skupinami, omezí se tím mezinárodní tření, je jednou z nejosudnějších iluzí lidstva. (s. 180)

Problémy související s vědomým řízením ekonomiky v rámci státu nutně nabývají ještě větších rozměrů, když se o ně někdo pokouší v mezinárodním měřítku. (s. 180; moje zvýraznění)

Velmi výstižnou kritiku Evropské unie nabízí Hayek v těchto citacích:

Ale stačí si jen představit problémy, jaké by provázely ekonomické plánování třeba jen v rámci západní Evropy, abychom zjistili, že pro realizaci takového plánu neexistuje žádný morální základ. Jak by se někdo mohl domnívat, že existují společné ideály o spravedlivém rozdělení příjmů, které by přiměly třeba norského rybáře, aby se částečně vzdal ekonomického prospěchu na pomoc svému portugalskému kolegovi, nebo aby holandský dělník platil za své kolo vyšší cenu ve prospěch mechanika z Coventry či aby francouzský zemědělec platil vyšší daně na podporu industrializace v Itálii? (s. 181; moje zvýraznění)

Nemáme na základě čeho rozhodovat, jestli požadavky chudého rumunského zemědělce jsou více nebo méně naléhavé než nároky ještě chudšího Albánce nebo jestli potřeby slovenského horského pastýře jsou větší než potřeby jeho slovinského kolegy. […] V praxi by to vypadalo tak, že velké národy by vahou své moci musely rozhodovat o tom, zda se má rychleji zvýšit životní úroveň makedonského, nebo bulharského zemědělce, či jestli se má západní úrovni rychleji přiblížit český, anebo maďarský horník. (s. 184; moje výpustka a moje zvýraznění)

Z kapitoly potom vyplývá, že Hayek má na mysli velmi omezenou federální vládu s minimem pravomocí, a to pravomocí negativních – např. rušit vnitřní cla.

Ti, kteří by s takovou samozřejmostí pošlapali práva malých států, mají jistě v jedné věci pravdu: pokud státy – velké i malé – znovu získají ničím neomezenou ekonomickou suverenitu, nemáme po válce žádnou naději na pořádek ani trvalý mír. To však neznamená, že by nějak nový superstrát musel získat pravomoci, které jsme se nenaučili moudře používat ani v národním měřítku, nebo že by nějak mezinárodní orgán měl získat pravomoc nařizovat jednotlivým národům, jak mají používat své zdroje. Znamená to jedině to, že musí existovat moc, která by jednotlivým národům bránila v jednání škodlivém pro jejich sousedy, dále pak soubor pravidel definující, co státy smějí dělat, a konečně orgán schopný taková pravidla vymáhat. Pravomoci, které by takový orgán potřeboval, jsou především negativního charakteru. Musí být zejména schopen říci “ne” restriktivním opatřením jakéhokoli druhu. (s. 187; moje zvýraznění)

vyšší politická moc, která by dokázala udržet ekonomické zájmy pod kontrolou a v případě jejich střetu být spravedlivým soudcem, protože sama by nebyla ekonomickým hráčem. Potřebujeme mezinárodní politickou instituci, která – aniž by měla moc nařizovat lidem, co mají dělat – by byla schopna bránit jim v jednání, které by poškozovalo ostatní. (s. 187/188)

Mezinárodní instituci je třeba svěřit nikoli nové pravomoci, které státy v nedávné době získaly, ale minimum pravomocí, které je potřebné k udržení pokojných vztahů, to jest v podstatě pravomoci, jaké má ultraliberální stát založený na principu laissez faire. (s. 188; moje zvýraznění)

Mezinárodní systém, v němž jsou určité striktně definované pravomoci svěřeny nadnárodnímu orgánu, zatímco ve všech ostatních oblastech si jednotlivé země řídí své záležitosti samy, se ovšem nazývá federací. (s. 188)

Hayek tak, aniž by jakkoliv citoval Jamese Madisona, americkou ústavu nebo Listy federalistů, kopíruje model podle americké ústavy. Ta totiž v čl. 1 dává federaci tzv. vyčíslené pravomoci, kterých je přesně 18, a žádné jiné. Relevantní je zejména pravomoc obsažená v tzv. commerce clause: “To regulate Commerce […] among the several States,” což bylo myšleno právě jako negativní pravomoc, pravomoc rušit regulace bránící mezistátnímu obchodu uvnitř federace.

Tento systém je navíc pojištěný v desátém dodatku, který říká: “The powers not delegated to the United States by the Constitution, nor prohibited by it to the States, are reserved to the States respectively, or to the people.”

Což je pravý opak čl. 2 Smlouvy o fungování EU: “Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.”

Pravomoci EU jsou rozsáhlé pravomoci, které si ještě může podle čl. 352 SFEU rozšiřovat. Tedy tvrdit, že Hayek podporuje současný model EU, může jedině člověk, který neumí zpracovat jednoduchý text.

O čem se velmi málo mluví (spíš teda vůbec) je, že americký federalismus navíc funguje tak, že federace nesmí jednotlivým státům nic nařizovat. Pokud tedy federace např. zakazuje obchodování s marihuanou, avšak Colorado ne, mohou si federální orgány do Colorada klidně přijet a proti této nelegální činnosti zasahovat, avšak nemohou nutit coloradské orgány, aby toto činily. Viz Printz. v. United States.

Což je opak toho, že Evropská unie vydává tuny regulací, sama ale nemá žádný exekutivní orgán, který by je vymáhal, a nutí členské státy jednak, aby některé z těchto regulací přijaly do vlastních zákonů a aby tyto zhusta zcela nesmyslné regulace vymáhaly na vlastní náklady vlastními vnitrostátními orgány.

Federalismus není ovšem nic jiného než aplikace demokracie na mezinárodní záležitosti a zároveň jediná metoda nenásilné transformace, kterou lidé dosud vymysleli. Je to však demokracie s přesně vymezenými pravomocemi. Nepočítáme-li neuskutečnitelný ideál spojení různých zemí do jednoho centralizovaného státu (na němž skutečně nemohu nalézt žádné výhody), (s. 188)

Hayek také varuje před tím, aby federálního uspořádání nebylo zneužito.

Malí si však v mezinárodním, stejně jako národním měřítku mohou zachovat nezávislost pouze za skutečné vlády práva, zaručující jak bezvýhradné vymáhaní určitých pravidel, tak to, že úřad disponující touto vymáhací pravomocí ji nevyužije k žádnému jinému účelu. (s. 190)

Shrnuto, podtrženo. Hayekův ideál evropské spolupráce je něco na způsob Rady Evropy, popř. EFTA, kde spolu sice státy zasedají v nějakých centrálních orgánech, ale které nemají velké pravomoci. Hayek zcela odmítá centralizaci a unifikaci, kterou předvádí současná Evropská unie.

Zajímavostí je, jak Hayek dokonale předpověděl vztah EU–Británie.

Angličané si například snad více než jiné národy začnou dosah těchto plánů plně uvědomovat až ve chvíli, kdy zjistí, že v plánovacím orgánu představují jen menšinu a že hlavní rysy budoucího hospodářského vývoje Velké Británie může určovat ne-britská většina. (s. 181)

Británie byla přehlasována ve všech případech, kdy se v Radě Evropské unie pokusila zastavit nějakou evropskou regulaci.

Citováno podle: F. A. Hayek: Cesta do otroctví, Barrister & Principal, 2004, ISBN 80-86598-71-3