Po půl roce nadešel ideální čas na další zápis z mojí cesty do Číny v létě 2014. V minulém díle jste viděli Šanghaj, konkrétně chrám Jing’an a čtvrť Pudong. Dnes se spolu již podruhé podíváme do města Hangzhou.

Abysme nemuseli absolvovat stejný martýrium s lístkama na vlak jako v Pekingu, nabídnul se Čočík, že nám koupí lístky u okýnka ve městě. Už jsem to nejspíš někde popisoval, ale pro jistotu ještě jednou: V Číně si totiž můžete lístky na vlak koupit nejenom na nádraží ? kde se stojí kilometrová fronta ? ale taky u okýnek rozmístěných různě po městě, kde vůbec žádná fronta neni. Asi se, tak jako já, divíte, v čem je háček. Lístek u okýnka mimo nádraží stojí prej o pět yuanů víc, tj. v dnešnim kursu asi o dvacku. Někomu se to teda možná vyplatí, ale na dovolený fakt nemám dost času na to, abych ztratil hodinu života kvůli dvacetikoruně. (Tim spíš, když nám tuhle cestu z vrozené měkkosrdcatosti zaplatil Čočík.)

Od dob, co jsem v Hanzhou nebyl, v něm postavili metro. Který je vevnitř takhle barevný:


Dopravili jsme se teda k Západnímu jezeru, vypůjčili kola a nasedli na spanilou jízdu kolem jezera. Ještě před vypůjčením jsme si koupili tuhle dobrotu:

Ale zjistili jsme, že vůbec nevíme, jak se to má jíst. Prodejce ochotně vysvětlil, že ta zelená věcička se musí vydloubnout a pak se to jí. No a vůbec to nebylo dobrý, nikdo to nechtěl žrát.

Bylo krásný počasí, bez smogu a pěkný vedro, jak to mám rád. Kochali jsme se panoramaty a všude přítomnými nevěstami…

To byla myslim vůbec první nevěsta, kterou jsem kdy v Číně viděl v tradiční červený barvě. Do tý doby jsem měl štěstí jenom na moderní nevěsty v bílejch šatech.

Dojeli jsme samozřejmě až k pagodě Leifeng. Původně vypadala trochu jinak, ale v roce 1924 spadla.


Vlevo původní pagoda před pádem, vpravo maketa moderní pagody.

Za dynastie Ming napadli pagodu japonští piráti, kteří se domnívali, že obsahuje zbraně, a spálili dřevěné prvky, takže z pagody zbyla pouze kostra z kamene. Číňané věřili, že cihly z této pagody umí odvrátit nemoci i potrat, a proto cihly kradli. A pak to nakonec celý spadlo. Nová pagoda se otevřela v roce 2002.

S pagodou se též pojí legenda o nesmrtelném bílém hadu, jeho kamarádovi zeleném hadu a jejich nepříteli želvě. Želva uvěznila bílýho hada právě v tý pagodě.

Když jsem přijeli k pagodě, měli jsme už takovou žízeň, že jsem na místě vypil snad tři litry vody. Pagoda je velice moderní, s eskalátorem vedoucím k ní a s výtahem uvnitř. Za sklem člověk může pozorovat zbytky původní pagody. Nahoře pak na člověka čeká krásný výhled na Západní jezero.

Odpočinuli jsme si, zmrzlinu pojedli, nasedli na rozžhavený kola a jeli zpátky. Hangzhou nejde ani popsat jinak než výběrem fotek. Doporučuju všem, aby tohle město navštívili. Je to fakt ráj na Zemi, jak říkal už Marco Polo.

DSCN6505_resize

DSCN6497_resize

DSC04693_resize

DSC04691_resize

Po odvezdání kol jsme potkali skupinku Číňanů, co se učí anglicky, a ti dostali za úkol ptát se nás na zemi, odkud pocházíme.

DSCN6507_resize

Den jsme zakončili v KFC, potom jsme už pospíchali na vlak a zpátky do Šanghaje na večeři v hostelu. Jíst občas v západních fast-foodech je v Číně poznaná nutnost. Ne vždycky máte totiž vyhladovělý a po únavnym dni čas a náladu na dohadování s čínskou servírkou v čínštině o tom, co vlastně chcete, a pak si ani nečvachtáte. Šárka mi to nevěřila, ale pak zjistila, že mám pravdu. 🙂

A na závěr jeden time-lapse: