Původně psáno pro časopis Economix. Pak jsem si to radši rozmyslel…

V sobotu 28. března jsem se zúčastnil svého celkově čtvrtého půlmaratónu, na pražském jsem startoval letos podruhé. Prozatím jsem si svůj osobní rekord stále zlepšoval, ale cítil jsem v kostech, že teď asi budu muset z nároků slevit.

Trénink mi nešel — měl jsem pocit — a začal jsem propadat malomyslnosti. 40 hodin před závodem, kdy jsem se vrátil z posledního ostrého tréninku, jsem byl psychicky zcela vyřízen mysle, že nemám formu. Kdyby startovné nebylo 800 Kč, snad bych to vzdal.

hervis

Já vím, že to už byl dávno utopený náklad, ale zkrátka by mi to přišlo líto ani se tam neukázat, nemůžu si pomoct. A navíc ten pocit v cíli, kdy si myslíte, že vám žaludkem prochází stádo pásovců, ten nevynahradí nic na světě. (Tady trochu kecám. Důkladná silvestrovská noc ho dokáže nahradit bezchybně. Odporúčám ;))

V pátek jako mávnutím koulezného proutku jsem začal cítit v kříži, že by ten závod nemusel být až tak marný a dokonce jsem se naň začal těšit. A to jsem si ještě před usnutím říkal, že to je můj poslední půlmaratón, že na něj trénuju jak blbec (= můj mezní užitek z tréninků už klesl někam na úroveň mezního užitku sledování vékávéček) a výsledky (= výnosy) nikde.

V pátek večer ještě lehké proběhnutí, při kterém jsem se naopak cítil poměrně dobře. Ale ta pachuť z tréninků tu pořád byla.

V sobotu ráno nasnídat, vypít kafe, podle počasí vybrat oblečení, připevnit startovní číslo, páskou olepit důležité partie těla (ano, hlavně tyhle partie!) a dokodrcat se plným metrem k fildě.

Tam se převléct, protáhnout, vykadit… sakra vykadit se není kde… návštěva Rudolfina to vyřeší a šupky hupky na start. Zezačátku v Libni jsem běžel volně, ale přesto jsem měl na čtvrtém kilometru velmi dobrý mezičas. Ještě jsem se tím nemínil rozptylovat, ale když už jsem ve třetině závodu měl naběhnuto na 1:28:30, začal jsem tušit, že by z toho mohl být osobáček. Nechval dne před večerem, ještě chybí 14 kiláků.

Teď přijdou ty nejlepší pasáže — Příkopy, Václavák, Národka — spousta fandů kolem trati. Tak jsem se soustředil na fandy, že jsem zapomněl na nejdůležitější mezník — 10 km. No, to se holt nedá nic dělat, musel jsem si čas dělit až jedenáctkou. Čas se mi zdál solidní a únava zatím nikde. Ke konci druhé třetiny jsem ale pojal podezření, že běžím nějak pomalu. A tak jsem od 14. kilometru (Nusle) přidal forsáž.

Zanedlouho jsem předběhl maníka s balónkem 1:30 (to je chlap, co běží takovým tempem, že přiběhne do cíle přesně v čase, který má napsán na balónku).

Nebyl jsem si sice zcela jist, jestli nastolené tempo udržím, ale zdálo se, že jo. To už jsme se točili na Smíchově a přicházeli poslední tři kilometry, do kterých jsem přidal ještě trochu forsáže. Teď už vydržím, to je jisté. Nejenom, že z toho bude osobák, ale bude to pod 1:30, o čemž se mi ani nesnilo. (Bodejť, když se mi zdává o Cobbovi s Douglasem. Noční můry mívám o ekonomických plánech Bohuše Sobotky.)

Poslední kilometr od Národního divadla zpátky k fildě už se běží úplně do mrtva. Tak jako se závodní auto musí pro průjezdu cílem rozpadnout, musí se závodník po proběhnutí cílem zhroutit vyčerpáním. Jinak nedal VŠE!

Bránou borců probíhám v čase 1:28:34, takže vyextrapolovaný sedmý kilometr se ukázal jako velmi přesný odhad.

Sice jsem se nezhroutil, ale dobře mi rozhodně nebylo. V cíli si vezmu minerálku, ionťák, čaj, banán, jablko, medaili, zahřívací fólii a utíkám na Masáž Zdarma™. Pomeranč nenakrájeli, tak ten neberu. Mám štěstí, vyšly na mě Dvě Mladé Masérky®, brunetka a blondýna. Každou nohu si vzala na starosti jedna.

Teď se korzuje po prostrou startu a cíle a vedou se chlapské řeči a přitom se ukazuje, kdo je větší chlap. To se dokazuje krkáním, pliváním a zvedáním těžkých věcí. Mezi řečí se taky smí zmínit, kdo měl jaký čas. Po hodině dobíhají i poslední členové výpravy, a tak můžeme místo opustit.

A v květnu poprvé na maratón. To bude vražda…