Občas šlápneš do Bruselu
Vim, že na to čekáte netrpělivě už tři měsíce, ale teprve dneska jsem to zjistil. :)
Na maratónu v Xiamenu jsem se umístil na krásném 992. místě z 10363 závodníků, kteří závod dokončili. Kolik se jich zúčastnilo, to netuším.
Všechno si můžete prohlídnout v přehledný tabulce (xlsx).
Maratón začínal v 8 ráno, to znamenalo vstávat aspoň tři hodiny předem, protože dvě hodiny před během se nesmí jíst. Protože jsem se ale těsně před šestou musel dopravit k Leonovi, nastavil jsem si budíka na 4:45. Děs. A to jsem ještě někdy ve čtvrt na tři musel jít na záchod kvůlivá svýmu průjmu, co jsem chytil včera. Continue reading “Xiamen, den šestý — malasong”
Protože loňský maratón se mi vydařil velmi dobře, rozhod jsem se, že na start nastoupim i letos. Loni v létě jsem ohlásil ambiciózní plán na 3:10, kterému jsem se hodlal aspoň přiblížit.
Zjara jsem zaběhl pražský půlmaratón za 1:24:23, což je čas, kterému nemůžu uvěřit doteď. Poté jsem úplně vysadil trénink, běhat jsem zase začal až těsně před maratónem. To jsem ale zjistil, že mě bolí noha, konkrétně levá holeň. Takže poslední tejden jsem skoro neběhal. Taky mě začalo píchat v koleni. Nice.
Postavil jsem se na start a zezačátku se mi běželo dobře. Běžel jsem zhruba na 3:15 s tím, že jsem si hlídal tep a že pokud to půjde, na konci zaberu, takže to kolem těch 3:15-3:20 snad bude. U trati povzbuzovali táta a Eva a na Smíchově se ukázal i Máša. Ostatní se na nás maratonce zase vyprdli.
Všechno šlo ok, zastávku na vyčůrání (někde kolem Florence, nevim přesně, jak se to tam jmenuje) jsem využil takticky na snížení tepu. Přiběhl jsem na otočku do Modřan, kde se závod láme na poloviny. So far, so good.
Radovan na mě měl náskok asi 5 minut. Bylo jasný, že to přepálil, což se samozřejmě později potvrdilo. :) Continue reading “Můj poslední maratón”
Zítra se, tak jako loni, postavím na trať Pražského mezinárodního maratónu známého pod zkratkou PIM.
Neklepou se mi kolena nervozitou jako loni den před startem, ale zato bolí. Což není nic proti tomu, že mě z blíže neznámého důvodu příšerně bolí levá holeň (vynechal jsem kvůli tomu dva tréninky) a na posledním tréninku mě dokonce bolely holeně obě.
Povedlo se mi nenachladit se, což je velká výhoda oproti loňsku. Ale ty nohy asi budou horší problém. Pokud by se to náhodou nijak výrazně neprojevilo, tak myslím, že bych závod zvládl pod 3:20, při mimořádně dobrém výkonu bych možná splnil cíl z léta. Ale tomu moc nevěřím.
Pokud se bolesti výrazně projeví, pokusím se dostat do cíle. Ale ne za každou cenu. Kdybych měl ochrnout, nebo do cíle dojít po sedmi hodinách, vzdám to. Co se dá dělat… Takový výsledný čas kolem čtyř hodin by mě snad zas tolik neurazil.
Celkem dost mě ty zdravotní problémy štvou, protože si myslím, že mám jinak celkem dobrou běžeckou formu. :-/
Už neudělám ty občerstvovací chyby jako loni. Ale zase určitě udělám jiné, běžím to teprve podruhé. Půlmaratóny, které jsou mnohem lehčí, jsem se naučil aspoň trochu až při čtvrtém startu. Běhy, a maratóny speciálně, jsou závodem, kde vyhrává ten, kdo má lepší vůli. Teď budu muset překonat i tu nohu. Continue reading “S vůlí o závod. LiveSTRONG #876”
Dneska při tréninku, kdy jsem byl úplně z formy, jsem se rozhodl. Chci běžet Pražský mezinárodní maratón i příští rok. A chci ho zvládnout pod 3:10 h.
Letos jsem běžel svůj první a dokončil jsem ho v čase 3:25:41. Za jednoznačný cíl jsem si vytkl, že to musí být pod 4 hodiny, a odhadl jsem, že reálně můžu běžet na 3:30, což se povedlo. Nešlo o žádnou hranici života a smrti, o splněný limit, natož o splněný sen. Prioritní bylo při první účast doběhnout a učit se.
Příští rok už budu vědět, do čeho jdu. A teď pár důvodů, proč si myslím, že zlepšení o čtvrt hodiny je reálné.
Článek není o pivu.
26. dubna se na sokolovském stadiónu uskutečnila Velká cena Sokolova v atletice. V jejím rámci mě zajímal pouze běžecký závod na 10 km. O své účasti na něm jsem se rozhodl asi dvě hodiny před startem. Podle toho taky vypadal můj výkon, protože od půlmaratónu jsem úplně přestal trénovat (mj. kvůli lehké nemoci).
Ale říkal jsem si, že bych stejně šel trénovat na PIM, tak proč nezkusit závodní desítku. Navíc večer byl závod s povinnou účastí, totiž pivní maratón.
Vzal jsem si tedy tréninkové botky (neb závodní jsou v Prase), civilní kraťasy (neb závodní jsou v Prase), LiveSTRONG vestu a vyrazil jsem. Postavil jsem se na start s jasným cílem. Atakovat 40 minut, což je tempo 4 min/km, jak jste si správně spočítali. Continue reading “Hladká desítka”
Plán zněl jasně. Co nejrychlejc doběhnout do cíle. Avšak měl 42,195 zásadních překážek. Zde je necenzurovaný zápis.
Jak jsem psal, byl jsem trochu nastydlej. V sobotu jsem tomu ještě přidal, takže jsem skoro nemoh mluvit. Znechutila mě fronta na pasta party, takže jsem se nemoh navečeřet zadarmo :) . Start závodu byl v neděli v devět ráno, což znamenalo poslední jídlo v sedm, což znamenalo jít spát po pravidelné dávce Futuramy na Coolu a vstávat před šestou. Continue reading “Vždycky budeme mít Pařížskou”
Původně psáno pro časopis Economix. Pak jsem si to radši rozmyslel…
V sobotu 28. března jsem se zúčastnil svého celkově čtvrtého půlmaratónu, na pražském jsem startoval letos podruhé. Prozatím jsem si svůj osobní rekord stále zlepšoval, ale cítil jsem v kostech, že teď asi budu muset z nároků slevit.
Trénink mi nešel — měl jsem pocit — a začal jsem propadat malomyslnosti. 40 hodin před závodem, kdy jsem se vrátil z posledního ostrého tréninku, jsem byl psychicky zcela vyřízen mysle, že nemám formu. Kdyby startovné nebylo 800 Kč, snad bych to vzdal.
Dolomitenmann
Jestli vám název připomíná Dolomitenmanna, tak vám ho připomíná správně.
Dolomitenmann, nejdrsnější štafetový závod světa, je závod v běhu do kopce, paraglidingu (s popobíháním) z kopce, sjezdu na kajaku a MTB do kopce a z kopce. Každou z těchto disciplín má na starosti jeden člen týmu.
Velká Kunratická, která se konala už po 75.(!), není závod v běhu, jak říkají organizátoři, nýbrž v plavání, horolezectví a lyžování. Ale já měl za to, že jdu běhat.
Přihlásil jsem se poměrně brzo. Pak se mi tam ani moc nechtělo. S postupem času jsem se ale začal poněkud zvráceně těšit.
Malý exkurs pro mimopražské a pražské, co pouze sedí celé dny na koleji: Bydlím v Kunraticích, což je hned vedle Chodova, což je ta čtvrť, jak je ten hodně velkej krám. Hned za mým domem začíná les, jenž se zove Kunratický. A právě v něm se běží Velká Kunratická. Continue reading “Kunraticenmann 2008”