Michal Kašpárek, můj oblíbený autor z Finmagu, napsal kritiku Dne daňové svobody. A i když mnohé už vysvětlil Dominik Stroukal, rád bych přece jenom ještě něco dodal.
Předně chci říct, že Michal Kašpárek má pravdu, že zveřejňování průměrné výše zdanění je zavádějící. Avšak ne tím způsobem, jaký má asi na mysli. Mediánový zaměstnanec má totiž Den daňové svobody později. Nechci teď trávit několik dní přesným propočtem, ale počítejte se mnou v hrubých obrysech.
Průměrná mzda je 29 320 Kč, z toho mediánová je 80 %, tedy 23 456 Kč. To odpovídá superhrubé mzdě 31 432 korun. Pokud má tento náš mediánový zaměstnanec dvě děti, je jeho čistá mzda 20 954. Stát mu tedy sebere jednu třetinu ještě před tím, než vůbec nějaký peníz uvidí. Už jenom zdaněním práce se tak dostáváme na konec dubna.
Jenže to není všechno, ze zbývající čisté mzdy musí náš mediánový zaměstnanec nakupovat. Naprostá většina věcí, které nakoupí, bude zatížena daní z přidané hodnoty, některé navíc spotřební daní a některé další ještě bullshitovými poplatky pro OSA atp. Dejme tomu, že tento mediánový člověk spoří 20 % svojí čisté mzdy (nemůžu rychle dohledat skutečné číslo, budu rád za odkaz). Budeme brát, že z těchto 20 % neplatí žádné daně (za úspory si nakoupí investiční zlato a ojeté auto od kamaráda).
80 % z čisté mzdy je 16 763 Kč. Zanedbáme spotřební daně, poplatky ze psa a cenu kremace a dejme tomu, že nakupuje za průměrnou DPH 18 % (opět nevím, jestli je v průměrném koši více položek za 15, nebo 21 %, díky za zdroj). DPH ho tedy stojí 3017 Kč, všehovšudy mu tedy zbyde 13 746 Kč na spotřebu + 4191 na spořicím účtu, tj. 17 937 Kč. Z toho, co vydělal, je to 57 %, tedy na stát pracuje 157 dní, tedy až do 6. června. Den daňové svobody tak tedy bude mít až 7. června, tj. příští týden. A to jsme spoustu věcí zanedbali, kromě již zmíněných také úroky ze státního dluhu, čas strávený vyplňováním formulářů a další vymazlenosti, co si na nás stát připravil.
Jiný zaměstnanec platí nižší daně, jiný mnohem vyšší, živnostník patrně nižší, ale zase musí snášet mnohem větší množství státní buzerace atd. atd. Nevidím tedy nic špatného na tom, když se používá průměr, který je také marketingově a didaktivně uchopitelnější.
—
Kašpárkova pak píše velmi pozoruhodnou větu: “Zprávy o jednom velkém svátku pana a paní Průměrných tak pomáhají zastírat skutečnost, že se v Česku výrazně víc daní práce než výnosy z kapitálu nebo že zaměstnanci a malí živnostníci nemůžou daně ?optimalizovat? prostřednictvím korunových dluhopisů.” DPFO je 15 % a ze zbývajících 85 procent seopět platí 15% daň z dividendy, tj. dohromady asi 28 % za zcela nesmyslného předpokladu, že celý zisk je vybrán jako dividenda a nic se neinvestuje zpět do firmy. To je velmi blízko 33% sazbě, jíž se daní práce (viz výše), a to v tom zdanění práce máme i položky, za něž dostávají lidé protihodnotu jako např. tzv. bezplatné zdravotnictví nebo mrzký důchod.
Druhá část věty není o nic méně pozoruhodná, protože mi vůbec není jasné, jak Kašpárek přišel na to, že zaměstnanci a malí živnostníci nemohou investovat do korunových dluhopisů. Obzvlášť, když právě tito s korunovými dluhopisy začali.
—
Tento graf je potom totální ptákovina:
Skutečný graf, který sestavil ekonom Richard Rahn na základě empirické výkonnosti různých zemí, totiž vypadá takhle:
Kašpárkova argumentace Afghánistánem, Súdánem a Haiti je zcela falešná. Nebo si snad vážně Kašpárek myslí, že za první republiky, kdy byl v ČSR Den daňové svobody v půlce února, to tady vypadalo jako v Afghánistánu? V Česku, v USA i ve Švédsku, bude pokračovat vláda práva a úcta k soukromému vlastnictví i při radikálním zmenšení státního aparátu.
Kašpárkovo závěrečné lamentováním nad výrazem “vyděláváte na sebe” je zbytečné. Jakákoliv míra vstřícné interpretace totiž přeloží výrok jako “sami rozhodujete o tom, jak použijete peníze, které vyděláte, dodnes místo vás rozhodovali politici a úředníci”. Jenom je to moc dlouhé. Ano, stát platí některé věci, které nejsou vyloženě škodlivé. Ale zkušenosti nám říkají, že soukromý sektor je zvládne dvakrát levněji ve dvojnásobné kvalitě. Ekonomickou hantýrkou tomu říkáme: Mezní výdaje státu i na tak nezpochybnitelné věci, jako jsou silnice, školy a policisté, mají negativní výnos.
A proto si připijme, že poprvé v historii, co Liberální institut Den daňové svobody vyhlašuje, se posunula tato meta do května. Do února sice pořád cesta dlouhá, ale někde se musí začít.
—
PS: Jak zpívají Beatles:
Let me tell you how it will be
There’s one for you, nineteen for me
‘Cause I’m the taxman, yeah, I’m the taxman
Should five per cent appear too small
Be thankful I don’t take it all
‘Cause I’m the taxman, yeah I’m the taxman
If you drive a car, I’ll tax the street,
If you try to sit, I’ll tax your seat.
If you get too cold, I’ll tax the heat,
If you take a walk, I’ll tax your feet.