Z nebe bude Margaret Thatcherová, nejlepší přítel, kterého kdy Spojené státy měly, pozorovat nyní nevyhnutelnou dezintegraci ponuré evropské tyranie úředníků, jejíž neúspěch předvídala, i když za to zaplatila koncem v politice.
Margaret byla jedinečná: zarputilá bojovnice za lidi proti vládě, za daňové poplatníky proti byrokratům, za zaměstnance proti odborům, za Nás proti Nim, za volné trhy proti státnímu řízení, za privatizaci proti znárodňování, za svobodu proti socialismu, za demokracii proti komunismu, za prosperitu proti národnímu bankrotu, za právo proti mezinárodnímu terorismu, za nezávislost proti globální vládě; vizionářka mezi trpaslíky; akční žena mezi snílky; státník mezi politiky; ničitelka tyranií od arogantní Argentiny přes invazivní Irák až po barbarský Sovětský svaz.
Měřítkem krátkozrakosti a nevděku jejích parlamentních kolegů je to, že ji vyhodili z úřadu poté, co slavně odvětila “Ne, ne, ne!” na podvodný návrh nejvyššího soudruha komisaře z Bruselu, že Evropský parlament eunuchů by měl nahradit národní parlamenty, že tajná klika anonymních soudruhů komisařů by se měla stát evropskou nejvyšší vládou a tápající Evropská rada jejím senilním senátem, a tím tak znovuzapočali smutný, zřetelný úpadek země, kterou Margaret na krátkou a nádhernou chvíli učinila opět velkou.
Nikdy nezapomněla na výjimečný vztah, který dlouho a šťastně spojoval Starou zemi s Novou. Sdílela vznešenou ambici vašeho velkého prezidenta Ronalda Reagana, že všichni po celém světě by měli mít šanci žít svůj život, užívat si svobody a oslavovat štěstí, které vám vaši Otcové zakladatelé odkázali ve své poslední vůli a závěti, v Ústavě Spojených států Amerických. Vím, že mnozí moji přátelé ve vaší svěží demokracii oplakají její smrt se stejně procítěným pocitem ztráty jako já.
Libozvučné eulogie a třpytivá velebení budou pronášena lidmi význačnějšími, než jsem já. Ale já, který jsem měl tu čest sloužit jako jeden z jejích šesti politických poradců na vrcholku jejího premiérství, si budu oddaně pamatovat ji a jejího zesnulého manžela Denise nejenom pro to, co udělali, ale i proto, jací byli; nejenom pro ty velké státní akty, ale pro tu drobnou lidskou laskavost, které věnovali neméně myšlenek a energie.
Když bojovala nejlepší britská poválečná premiérka prohranou bitvu o svůj politický život, napsal jsem jí dopis, ve kterém jsem na ni naléhal, aby dále bojovala s notorickými kverulanty, kteří ji obklíčili. Přestože s obtížemi vládla své zemi, zatímco odrážela rány své strany, odpověděla mi ještě téhož dne vlastní rukou, jak vděčná je, že jsem jí napsal, a slíbila, že bude pokračovat, pokud bude moci.
Odpověď jsem neočekával a nezasloužil jsem si ji, ale mistryně neočekávatelného mě odměnila nezaslouženým. Nemalá část jejího úspěchu totiž tkvěla v neochvějné loajalitě, kterou povzbouzela v těch, ke kterým sama byla neochvějně věrná.
Margaret si vychutnávala svou sovětskou přezdívku “Železná lady” a vždy si byla vědoma, že jakožto britská první premiérka, musí být ostatní viděna jako dostatečně tvrdá, aby stačila na tu práci — jako jediný muž v kabinetu.
Říká se o ní, že na vládní večeři se jí číšník zeptal, co si dá. Odpověděla: “Dám si steak.”
“A co ten salát?”
“Ti si taky dají steak.”
Avšak její reputace, že nikdy neposlouchala, byla zcela neopodstatněná. Pokud jí někdo dal nevyžádanou radu, řekla úplně otevřeně, co si o tom myslí. Ale potom se vždy odmlčela. Rádce měl dvě možnosti: Ukončit to a tváří v tvář její odpovědi utéct, v kterémž případě k němu měla málo respektu, nebo si stát za svým a argumentovat.
Pokud byl rádce dobře informován a dobře odpověděl na její první salvu ostře formulovaných otázek, řekla mu: “Chci o tom vědět víc, drahý.” Po špičkách chodila šelmovsky ke knihovně ve své studovně, kde za těžkým svazkem uchovávala láhev ucházející whisky a dvě sklenice.
Na svém posledním oficiálním setkání s ní, které bylo v programu jako desetiminutová rozlučka, jsem se zeptal, zda jí mohu dát poslední drobnou radu. Souhlasila, ale naježila se, když jsem jí řekl, o co mi jde. “Nebuďte tak hloupý, drahý! Víte dobře, že s tím v žádném případě nemůžu souhlasit.” Potom, jako obvykle, čekala na reakci. Stál jsem si za svým. Salva otázek. Ze zadní části knihovny přišla whisky. Byl jsem tam ještě o hodinu a půl později.
V následujícím roce, během jejích třetích parlamentních voleb, jsem vyprávěl tuto historku v novinách Evening Standard. Do hodiny poté, co noviny vyšly, mi přišlo poděkování z její kanceláře. Opět neochvějná loajalita. Zvítězila se stomandátovou většinou.
Do posledního okamžiku ji nikdy neopustil její politický instinkt. Jednoho dne ji Sir Ronald Miller, osobitý dramatik, který pro ni psal projevy, vzal na jeviště divadla Haymarket, které vlastnil. Podívala se do hlediště, pootočila se k Ronniemu a řekla: “Jaké nádherné místo pro politické mítinky!”
Během těch dlouhých porad, při kterých psali projev před každým velkým vystoupením, Ronnie navrhoval věty a Margaret je několikrát předělávala. Velice často přeběhla k Denisovi, který seděl nedaleko a popíjel gin s tonikem. Zkoušela na něm ten bonmot, na kterém pracoval. Pokud se mu nelíbil, řekl nesouhlasně: “Ne, ne — to se nechytne!”
Před několika lety ji pozval tým jejích poradců na večeři. Dvě hodiny byla opět starou ráznou Margaret. Seděl jsem naproti ní. Při pozdním večeru jsem viděl, že je unavená a ukázal jí palec nahoru. Okamžitě ožila, rozzářila se a gesto opětovala — s oběma palci.
Není těžké pochopit, proč byli Margaret a Denis Thatcherovi u služebnictva v č. 10 na Downing Street nejoblíbenějším párem od Macmillanů. Teď se setkávají znovu a já se slovy sv. Thomase Mora modlím, aby byli v nebi šťastní. Oba si to zaslouží. Dopřejme Margaret státní pohřeb. Nic menšího nebude stačit.
—
Originál textu zde »