Ve zbejvavajících dvou dnech jsem se chtěl podívat na Key Biscayne a na Everglades. Neměl jsem pořádně rozmyšlený, v jakym pořadí. Když jsem se ale probudil až v 9:30, bylo rozhodnuto, že jedu na Key Biscayne.

Měl jsem jasno v tom, že na cestu si pujčim bajka. K dipozici byl buď beach cruiser za 23 dolarů ze stojanu (bohužel tady ale jsou ty stojany jenom na vlastní Miami Bach, nikde jinde v Miami nejsou, takže je to tak trochu na hovno) nebo beach cruiser za 15 dolarů z půjčovny nebo horskýho bajka za 35 z půjčovny. Nevýhodou půjčovny bylo to, že bych kolo musel vrátit do sedmi večer a taky to, že byla dál než ten stojan. Starosti mi dělala hlavně ta pevná zavíračka, takže jsem radši nic neriskoval a pujčil si kolo u stojanu.

Nu a vyrazil jsem na Key Biscayne, kde maj jednak Seaquarium a jednak jsou tam prej nádherný pláže s jemnym bílym pískem. Tak jsem na to dupal, jenom mi vlály vlasy. Akorát, že na těch městskejch bajkách s jednim převodem se moc dupat nedá.

Trochu jsem nedomyslel, že po cestě asi budu potřebovat něco jíst a že to nebude stačit až v cíli. No, upřímně, na mapě se ta cesta taky zdála o dost kratší. Přifrčel jsem přes most na ostrov, kterej je ještě kousek před Key Biscayne. A tam stánek s hotdogama, nemoh jsem odolat.

Pořád mi nějak nedošlo, že na zdejší domorodý kmeny je potřeba hotovost a s kartou tady toho člověk moc nepořídí. Vydal jsem se za ten hotdog skoro z posledního halíře. Ale aspoň byl vynikající.

Prodávala mi ho nějaká latinská osoba, nejspíš Kubánka, která se mě tvrdošíjně pořád ptala španělsky, přestože aspoň základní angličtinu ovládala. Zajímavý na tom ale bylo, že jsem jí v tý španělštině rozuměl. Španělštinu už jsem neměl pěkně dlouho a myslel jsem, že jsem všechno zapomněl, ale samo mi to tak pěkně naskakovalo.

Když se mě zeptala, odkud jsem a jako obvykle mi na “Česko” odpověděla “Česklovensko”, musel jsem už zakročit ve španělském jazyce. Bez rozmyslu jsem vypálil: “La República checa y la republica eslovaca son dos…” Chtěl jsem říct “son dos países separados”, ale do toho už mi skočila a řekla “dos repúblicas”. To byl tak elegantní jazykovej trik, že mě samotnýho nenapadnul. Na tu mojí větu zareagovala: “Tu hablas español.?” — “Un poquito.”

Vychutnal jsem si hotdog i se všema fixinsema, jak se sluší a patří. Slovo fixins mě naučil Jeff Probst, to jenom pro pořádek.

Jinak zajímavostí je, že i v Číně na letištích mluvili všichni anglicky, aspoň teda ty všichni, na který jsem narazil já, ale ne v Miami. Říkal mi Ryan, že jednou si kupoval jídlo v nějakym miamskym Subwayi a nerozuměli mu. Obsluha v každym Subwayi v Praze musí umět anglicky. Ale proč se učit anglicky ve Spojenejch státech, že jo? Kdyby neuměla česky obsluha v nějakym českym podniku (rozuměj: v podniku na území ČR), jsem přesvědčenej o tom, že většina Čechů by srala atomový hřiby. Nechat hosty s obsluhou mluvit španělsky nebo vietnamsky by byl v očích hegerovců snad ještě horší přečin než nechat hosty ve vlastním podniku kouřit. (Jo, já vim, že v Praze takový podniky jsou, takže si ty komentáře nechte od cesty. Praha je jiná. Jako Karel.)

Dojel jsem po silnici na Key Biscayne až na místo, kde mi začali vyhrožovat tim, že budu muset zaplatit vstupný do parku. Tak jsem to vzal kousek zpátky na pláž. A legenda nelhala: palmy, jemnej bílej písek, krásná pláž, totální pohoda.

Už chyběla jenom Parvati.

Na pláži jsem spočinul pěknejch pár chvil, počet jsem si v Kindlu (doteď je v něm písek), začal jsem číst Umění válek a Robert’s Rules of Order. Přestože jsem poctivě opakovaně aplikoval opalovací sprej, stejně jsem se trochu spálil, nejvíc na ksichtě.

Rozhodně tohle místo doporučuju pro dovolenou. Nebo vlastně celý Miami Beach a okolí. Přileťte, pujčte si auto a užijete si jak nikdy. Nezapomínejte ale, že na líbánky máte jet do Hangzhou a Suzhou, vy holomci! Prej ale není Miami dobrý na bydlení na rozdíl od zbytku Floridy. To nemůžu posoudit.

Před cestou zpátky jsem se stavil na pumpě, kde jsem si koupil nanuka a nějaký slaný omnomnom. Vypil jsem asi hektolítr vody z místního občerstvovacího místa na zastávce autobusu a vydal se zpátky. Nejdřív jsem ale chtěl prozkoumat, kam vedla taková divná cesta, kterou jsem minul cestou sem. Vedla do takovýho přírodního parčíku se zajímavejma kytkama i zvířatama. Pod mostem na mě číhali dva mývalové. Vy si sice myslíte, jaký nejsou roztomiloušký, ale Floriďani je pěkně nesnášej.

Na konci stezky byl takovej kapitánskej můstek s výhledem na Miami. Nacházeli se na něm dva bajkeři, z nichž jeden si sušil kraťasy, takže tam byl jenom v trenkách. A dole pod tim můstkem se muckaly dvě lesby. Genius loci jak prase.

(Mimochodem, víte, co ve starší češtině znamenalo slovo lesba? Získávání lesního medu.)

Projel jsem Miami, udělal pár fotek a po krátkym hledání jsem dokonce našel cestu zpátky po mostě. Když jsem odevzdal kolo, už bylo po sedmý. Takže ještě štěstí, že jsem si to nepujčil v tý půjčovně.

Dojel jsem na hostel a že si dojdu na kafe do Starbucksu, upravim fotky a hodim je na web. Kafe měli o dost dražší a ptám se na wifinu, protože ATTwifi, jako maj všechny Starbucksy, jsem tu neviděl Barista odpověděl suverénně, že wifina s návzem ibahn je jejich. Tak škoda, že to nebyla pravda a byla to placená wifina nějakýho hotelu kolem. Co to jako mělo znamenat? Tak jsem ořezal a otočil fotky a že je uploaduju v hostelu. Sebral jsem notebook, kafe a odešel jsem.

Na hostelu jsem v pohodě nahrál fotky na FB a když jsem přišel na pokoj, nemoh jsem najít foťák. Ups, musel jsem ho nechat ve Starbucksu. Před hodinou! Doběh jsem tam a foťák jsem našel na už uklizenym křesle na verandě. Ufff…

Večer jsem si ještě objednal ranní trip na Everglades a šel jsem spát. (Teda nešel, protože jsem čet odpovědi Dona Čísla na Ask.fm a řezal jsem se jako blázen.)

PS: Když už jsem tu dneska nakousnul toho Survivora, tak jsem asi o tejden pozdějc zjistil, že v Miami žije Brenda a má tu svojí firmu, kde si můžete pujčit paddleboard. Proč mi to neřekli dřív? 🙂