V sobotu ráno mě zasáhla velmi neradostná zpráva o tragickém úmrtí velkého bojovníka za svobodu pana Bachory. Je velká škoda, že není širšímu publiku znám, protože by si to po právu zasloužil.

Pan Bachora působil na úřadě vlády v době, kdy vládě předsedal Václav Klaus. Poté působil jako tajemník Nadačního fondu Václava Klause, v Centru pro ekonomiku a politiku, v občanském sdružení Laissez Faire, působil v kampani za nevstoupení do EU. Naše cesty se potkaly v okamžiku, kdy založil Stranu svobodných občanů, v níž poté tři roky působil jako místopředseda.

Pana Bachoru jsem poznal jako člověka, jemuž na srdci ležela svoboda jednotlivce tak moc, že neváhal věnovat prakticky veškerý pracovní i volný čas a obrovské finanční prostředky její obhajobě a propagaci. Nikdy se nezdráhal nikomu říct, co si o něm nebo jeho nápadech myslí. Jeho přesně mířené výpady tváří v tvář Mirku Topolánkovi nebo Miroslavu Kalouskovi jsou legendární. Ani prezident republiky nemohl uniknout jeho ostrým nesouhlasným komentářům.

Zůstával oběma nohama pevně na zemi a vše měl perfektně promyšleno. Snad proto dokázal velmi efektivně přesvědčit o svém názoru jak radikální libertariány, tak konzervativce. Byl jedním z velmi úzké skupinky lidí, se kterými jsem si plně rozuměl jak lidsky, tak politicky.

K mojí velké lítosti se pan Bachora domníval, že není dobrý řečník a dobrý autor článků. Nebyla to pravda, ale nikdy se mi ho nepodařilo přesvědčit. O to více ovšem působil vzadu, kde nebyl veřejně tolik vidět.

Přestože pana Bachoru dost možná neznáte, pravděpodobně znáte výsledky jeho soustavné práce. Bez něj by nikdy nevznikla Strana svobodných občanů, celá spousta programových bodů i stranických zvyků má původ právě u pana Bachory. V poslední době se mu dobře dařilo přesvědčovat ostatní, abychom do programu zahrnuli decentralizaci (kantonalizaci, jak tomu rád říkal) a přímou demokracii.

Bez jeho neutuchající pomoci by nemohl vycházet časopis Laissez Faire, jemuž mám tu čest dělat šéfredaktora. Tisíce lidí znají tento obrázek, jehož je autorem a jenž vyšel poprvé právě v tomto časopise.

Přestože mluvil německy pouze velmi málo, sledoval každý den zejména švýcarská a lichtenštejnská média, a pravidelně nás upozorňoval na zajímavé zprávy. Politickou situaci rád glosoval úžasně vtipnými a přesnými bonmoty. Za všechny zmíním ten, který jej dle mého symbolizuje nejlépe: “Nejsem nepřítelem státu. To stát je mým nepřítelem.”

Kromě svobody miloval i přírodu. Není proto divu, že tolik obdivoval Švýcarsko a Lichtenštejnsko — dvě poslední relativně svobodné země s nádhernou přírodou. Redakce LF vyjela v září 2011 na výlet do Švýcarska a Lichtenštejnska, jehož vrcholem byla audience u lichtenštejnského knížete Hanse Adama II. Byly to úžasné tři dny, rád se k nim ve vzpomínkách vracím a budu je ve svém srdci uchovávat navždy.

Pan Bachora byl totiž kromě velkého liberála také úžasně vtipným, laskavým, velkorysým a vždy elegantním člověkem, jakých je skutečně po málu. Byl v nejlepší kondici, proto nás zpráva o jeho úmrtí zasáhla tak nečekaně.

Ve veřejné debatě i v mém osobním životě teď bude nezacelitelná mezera.

Martin Pánek,
19. května 2013