PIM 2010Protože loňský maratón se mi vydařil velmi dobře, rozhod jsem se, že na start nastoupim i letos. Loni v létě jsem ohlásil ambiciózní plán na 3:10, kterému jsem se hodlal aspoň přiblížit.

Zjara jsem zaběhl pražský půlmaratón za 1:24:23, což je čas, kterému nemůžu uvěřit doteď. Poté jsem úplně vysadil trénink, běhat jsem zase začal až těsně před maratónem. To jsem ale zjistil, že mě bolí noha, konkrétně levá holeň. Takže poslední tejden jsem skoro neběhal. Taky mě začalo píchat v koleni. Nice.

Postavil jsem se na start a zezačátku se mi běželo dobře. Běžel jsem zhruba na 3:15 s tím, že jsem si hlídal tep a že pokud to půjde, na konci zaberu, takže to kolem těch 3:15-3:20 snad bude. U trati povzbuzovali táta a Eva a na Smíchově se ukázal i Máša. Ostatní se na nás maratonce zase vyprdli.

Všechno šlo ok, zastávku na vyčůrání (někde kolem Florence, nevim přesně, jak se to tam jmenuje) jsem využil takticky na snížení tepu. Přiběhl jsem na otočku do Modřan, kde se závod láme na poloviny. So far, so good.

Radovan na mě měl náskok asi 5 minut. Bylo jasný, že to přepálil, což se samozřejmě později potvrdilo. 🙂

Za chvíli jsem doběh Marcela… a pak to přišlo. Píchlo mě v levym koleni tak ukrutně, že jsem málem vyjek. Za pár kroků zas, a za pár zase. Tak to bylo v prdeli, vážení přátelé. Do cíle asi 18 kilometrů a já se cejtil tak na pět — a to ještě s maximálním nasazením.

Nutno podotknout, že bolest v holeni se mi jakžtakž podařilo rozběhnout, stejně jako křeč, co mě brala prvních 10 km do pravýho chodidla.

Ale nebyla to jenom bolest v koleni. Najednou, prostě z kroku na krok jsem cejtil, že je to všechno v hajzlu a že asi nedoběhnu. V cyklistické angličtině se tomu říká “to bonk” — jedete na poslední kopec v etapě, najednou vám dojde veškerá energie a ztratíte 10 minut. Jan Ullrich by mohl vyprávět, jak přišel o TdF 1998.

Jenže, a to je právě to divný, já jsem v zásadě zůstal v pohodě až do cíle, co se energie týče. Ale prostě na tom záhadnym místě přímo pod Vyšehradem mi odešly nohy… a už nepřišly. Vyšehrad je pro mě asi prokletý místo nebo co.

Přeběh jsem na Smíchov na občerstvovačku, kde jsem se zastavil, pojedl, popil, posolil — a přemejšlel jsem, co dál. Jedna věc byla jasná — naděje na jakejkoliv rozumnej čas byly tytam a docela vážně jsem přemejšlel nad tim, co musim udělat pro to, abych nedoběh do cíle až po čtyřech hodinách.

Varianty byly celkem tři: odstoupit, dát si pauzu tak 5 minut, zkusit doběhnout na další občerstvovačku a problém odložit. Nikdy v životě jsem tak reálně nezvažoval odstoupení ze závodu. Teď jsem si byl takměř jistej, že to nemůžu doběhnout.

Doběh jsem na občerstvovačku, a na další. Měl jsem pocit, že jsem se dokonce trochu vzpamatoval a protože sil jsem měl fakt dost, plánoval jsem, kdy asi tak bych měl zrychlit. Čas z loňska 3:25:40 přece jenom ještě nebyl ztracenej, protože jsem měl dost naspořeno z první půlky. Ale ty nohy prostě nemohly… Měl jsem pocit, že by mě předběh i Dr. House. Bez hole.

Běžel jsem znatelně pomalejc kilometr od kilometru. A byl jsem z toho úplně na prášky. Tohle byl fakt závod o nervy. Nějak jsem se dobelhal na Malou Stranu a běžel jsem do Libně. A protože muj výkon se pořád dost zhoršoval, hlásil jsem, že v cíli určitě nebudu dřív než ve 3:45, přestože do cíle zbejval už vlastně jenom kousek.

V tu chvíli jsem si přál vzít někde nějakou větev a zahryznout se do ní. Ty nohy mě bolely tak neuvěřitelně, že jsem si chtěl sednout na chodník a zbytek závodu probrečet. Běžel jsem tak tempem 6 minut na kilometr a fakt jsem si myslel, že ani to do cíle neudržim.

Začal jsem prostě celkem dlouhý úseky chodit pěšourem. Nějaký kolega vedle mě přemlouval, že už je to jenom kousek a že to zvládnu, ale já si představoval, že budu rád, když do toho cíle dojdu. Když mě přebíhal balónek 3:30, ukázalo se v plný nahotě, jak na tom jsem. Když vás totiž přebíhá někdo, kdo běží tempem 5 min/km a vám jeho tempo vám připadá brutální, pak jste na tom secakra blbě!

Naštěstí poslední 2,2 km jsem už ani jednou nezastavil a doběhl jsem je v celkem slušnym tempu. Kde se to ve mně vzalo, nechápu. Do cíle jsem přiběh za 3:32, což je minutu nad pětiminutovym tempem. Čas nic k chlubení, ale udělalo mi škodolibou radost, když jsem zjistil, že Honza Sokol to jednou zaběh ještě o dvě minuty hůř. :mrgreen: (Avšak tenhle týpek to letos zaběh za 2:30. Slovy: za dvě hodiny, třicet minut. Ten tou tratí snad proletěl jako pták!)

Ale bylo to fakt vítězství ducha nad hmotou. 18 km, tj. asi 90 minut jsem si neskutečně vytrpěl… a to jsem se ani netěšil do cíle na pivo, protože už ho tam nedávaj. 🙁 Každopádně to byl muj poslední běžeckej závod až do odvolání. Zdraví 0, motivace 0.

V cíli jsem si převzal medaili a padnul jsem na zem. Nebo naopak, už si to nepamatuju.