Nová ústava Pavla Kohouta

Pavel Kohout (ten ekonom), kterého si velmi vážím a hrozně rád čtu jeho postřehy, dorazil na sraz libertariánů. Kajícně se přiznal k tomu, že je levičák, ale zodpovědně vám říkám, že to není pravda. Podařilo se mi uzavřít barterový obchod, kdy jsem za jeden svůj výtisk Kompletní slepice získal jeden výtisk jeho nové knihy Úsvit.

Pokud by však Úsvit chtěl číst někdo z vás, tak pravidlo zní jasně: Nejdřív Slepice, potom Kohout!

—

Takže až dočtete tu Kompletní slepici, nákup knihy Pavla Kohouta vřele doporučuji. Sice má trochu twilightový název, ale nenechte se zmást — o dramatické pasáže v této není nouze, není to žádná slaďárna a syžet je přehledný a netrpí epickou rozkecaností.

V první části autor komentuje některé neduhy české politiky a nabízí řešení. Ve druhé části se nachází neparagrafovaný text nové ústavy, který zde bude předmětem mojí kritiky. Chci předem upozornit, že text považuji za velmi zdařilý — a pokud by nebylo zbytí, hlasoval bych pro něj. Ale při projednávání bych vystoupil s následujícím komentářem a pozměňovacími návrhy:

—

Autor si správně všímá, že ústava USA je mnohem lepším dokumentem než ta česká, a to přesto, že vznikla skoro přesně o dvě století dříve. Nesdílím ale jeho pohled, že česká ústava je až tak tragická, jak ji prezentuje. Naopak považuji téměř za zázrak, že Rychetští a Jičínští sepsali poměrně dobrou ústavu.

Autor velice dobře poznamenává, že Listina základních práv a svobod (LZPS) obsahuje nesmyslné pasáže, avšak ve své nové ústavě tento dokument taktéž zahrnuje do ústavního pořádku. Mnohem lepší by však bylo, pokud by opsal americký Bill of Rights, tj. prvních deset dodatků Ústavy Spojených států.

Za zdaleka nejdůležitější věc považuji dvě věci, pro které bych zvednul ruku velmi rychle: (1) Jednomandátový jednokolový většinový volební systém a (2) přímou volbu prezidenta republiky, který zároveň vykonává funkci předsedy vlády (jako v USA).

(1) K volebnímu systému do Poslanecké sněmovny (PSP) nemám výhrad. Snad jen bych přímo do ústavy vtělil povinnost otevřených primárek. Bez otevřených primárek pořád vládnou stranické sekretariáty, tj. to, proti čemuž Pavel Kohout velmi správně protestuje.

(2) S prezidentským systémem taktéž spokojenost. Způsob volby prezidenta je ovšem na zcela vážnou debatu. Je tradice, že v premiérských systémech je volen nevýrazný dvoukolový kandidát, aby nedestabilizoval premiéra. Avšak v prezidentském systému by po mém soudu měl být prezident volen jednokolově.

Za velké pozitivum beru taktéž posílení Senátu (i s tím, že autor výborně zmiňuje výhodnost dvou odlišných volebních systémů pro obě komory), méně se mi zamlouvá silná pozice předsedy Senátu, o které se domnívám, že by mohla být bolavým zubem celé ústavy. Zejména se mi jedná o “zprezidentštění” předsedy Senátu při abdikaci/úmrtí/impeachmentu prezidenta republiky na dobu delší než půl roku. Velice tak trpí Kohoutova přísná zásada nemíchání složek veřejné moci. Proč nepřesunout prezidenturu na viceprezidenta jako ve Spojených státech? Model je vyzkoušený a dobře funguje. Tím pádem je zajištěno i to, že se nebude kupčit s termínem prezidentských voleb, protože ten je navždy určen. Předčasné volby prezidenta v USA neexistují.

Za pozitivum považuji i rozdělení ministerstva financí na několik úřadů, jejichž agenda se nebude překrývat (výběr daní, sestavování rozpočtu, dozorová činnost atp.). Zrušením ministerstva financí zanikne toto superministerstvo a stát ve státě, se kterým si mnohdy neví rady ani vláda v čele s premiérem země. Sice hrozí, že namísto jednoho Sira Humphreyho jich bude pět, ale budou mnohem méně vlivní.

Další aspekty vezmu postupně podle pořadí, jak jsou v knize napsány:

K odvolání ústavního činitele je zapotřebí dvoutřetinové většiny přítomných senátorů. (s. 78) Odvolání ústavního činitele mi připadá jako věc natolik závažná, že si zaslouží pevnější dvotřetinovou většinu všech senátorů.

Komory mají právo trestat absence a nevhodné chování. (s. 78) Zde velmi nahlas protestuji. Práce poslance není práce na píchačkách. Hlasování v komoře je důležitou, ale zdaleka ne jedinou náplní práce poslance. A vyjádřit názor lze i tak, že nedorazím na hlasování. Už vůbec se mi ale nelíbí trestání nevhodného chování, kterým může být např. legitimní opoziční kritika. Opoziční poslanci nutně potřebují velkou ochranu!

Dvoutřetinová většina může vyloučit poslance nebo senátora (s. 79) Nepřijatelné. Viz výše.

Omezení imunity (s. 80) Nemyslím si, že je to správná cesta. Já bych ji naopak posílil. Viz tento vynikající článek.

V daňové části bohužel chybí vynikající švýcarský nápad na ústavní daňové stropy. DPH ve Švýcarsku prostě může být maximálně 6 procent. Tak praví ústava.

Nelíbí se mi ani explicitní zmocnění k regulaci bank. Znamená to, že banky zůstanou poloznárodněným odvětvím. Raději bych viděl v bankovnictví mnohem volnější trh. (s. 82)

Naopak se mi velice líbí paragraf zakazující vykonávání vyjmenovaných výlučných pravomocí jakýmkoliv jiným tělesem než vládou ČR, takže ani Evropskou unií, OSN nebo kýmkoliv jiným. (s. 82)

Nejsem zrovna nadšen z ústavou zaručeného copyrightu (širšího, než jaký zaručuje americká ústava!) a kulturních dotací. :-/ (s. 83)

Celý článek o odvolatelnosti poslanců (s. 84) se mi pranic nelíbí. Není mi jasné, proč nestačí počkat na volby (jak časté asi bude, že poslanec ve funkci např. skutečně zešílí?) a procedura odvolávání poslanců mi připadá příliš snadná a destabilizační.

Namísto toho bych navrhoval lidové veto, jak je přítomné ve švýcarské politice. Pokud nejsou občani spokojeni s přijatým zákonem, můžou ho referendem zrušit. V silnější variantě tím také rozpustí PSP, protože nezastupuje jejich zájmy.

Chválím, že Pavel Kohout nenaskakuje na mediálně populární (protože v současnosti protiklausovskou) vlnu za rušení a omezování prezidentských milostí a svěřuje jejich výkon výlučně prezidentovi republiky. (s. 86)

Prezident má pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy. (s. 87) Přál bych si explicitnější zdůraznění, že pokud má souhlas obou komor, ratifikuje prezident mezinárodní smlouvy ve své vlastní diskreci. Známe totiž mnohé Rychetské, kterým je potřeba věci napsat zcela jasně.

Moc se mi nelíbí ani odvolávání prezidenta (s. 88), ale zde jsem ochoten uznat, že taková procedura zřejmě existovat má, protože jeden “zlý” prezident napáchá mnohem více škod než jeden “zlý” poslanec.

Soudce nadále nelze odvolávat (s. 91), což z nich opět činí nedotknutelnou kastu papalášů, kteří nenesou odpovědnost za svoje rozhodnutí. V ústavě mi velmi chybí přímá volba soudců a porotní soudy, které navíc mohou nulifikovat zákony jako v anglosaském právu.

Není mi jasné, proč ústavní soudce nově navrhuje předseda Senátu (s. 91) a proč je zachována “Motejlova” čtyřstupňová sestava soudů (s. 94).

Velice mi chybí explicitní zákaz posuzování ústavnosti ústavních zákonů. Přivítal bych také nějakou proceduru jak opravit zešílevší ústavní soud, který např. ruší ústavní zákony a volby, nařizuje prezidentovi něco contra legem atp.

V této kapitole se velmi projevilo, že Pavel Kohout nevidí problémy českého soudnictví jako přímo vyvěrající z jejich právní úpravy, zatímco u parlamentu si to plně uvědomuje. Přitom podle mého názoru soudní moc funguje zdaleka nejhůře a také v důsledku její špatné funkčnosti hrozí občanům největší újmy.

Mrzí mě, že ústava nedává České národní bance specifický inflační cíl (s. 95) a nenavrhuje postihy za nesplnění tohoto cíle. Jak autor určitě velmi dobře ví, tato praxe se osvědčila na Novém Zélandu. Vlastnictví devizových rezerv bych na rozdíl od autora přiřadil občanům (a tedy parlamentu), ne centrální bance (s. 96).

Velmi, velmi se mi líbí dluhová brzda (s. 97), která zakazuje deficitní rozpočty a určuje maximální růst výdajů z roku na rok. Já bych sice byl přísnější, ale i tohle je velice dobré. Pravomoc ČNB vetovat rozpočet mi připadá divná (raději to lidové veto) a nedomnívám se, že by byla jakkoliv účinná, protože bohužel víme, že centrálním bankéřům se rozklepou kolena, jakmile je přijde přesvědčovat ministr financí o výhodnosti půjčky pro MMF. :-/

K veřejným zakázkám (s. 100) bych doplnil povinnost zveřejňování všech smluv.

Nelíbí se mi vyvlastňování v případě “významného veřejného zájmu”. (s. 102) Soukromý majetek musí být chráněn a stát nemá podnikat.

Naopak opět velice chválím daňový limit na občana. (ss. 102-103) Nikdo nemá povinnost zaplatit na veškerých daních státu více než 50 % svých veškerých příjmů. Hranice je to podle mě vysoká a měla by být mnohem nižší, ale líbí se mi, že je jasná a zmíněná v ústavě.

Taktéž velmi chválím zákaz financování politických stran skrze státní rozpočet (s. 104) a zakotvení práva na držení zbraně (s. 105), i když i zde bych byl explicitnější.

Líbí se mi zákaz cenové regulace (s. 111) a to i za cenu explicitního ústavního zmocnění k antimonopolnímu sociálnímu inženýrství v “síťových odvětvích”, se kterým samozřejmě nesouhlasím.
Zákaz uvalení daně z hlavy (s. 111) vypadá spíše jako úlitba závistivým voličům sociální demokracie. Autor má pravdu, že daň z hlavy je nepopulární, ale to už je věcí politické strany, která něco takového navrhne, není-liž pravda? Ústavní výmluva, že daň z hlavy je přijatelná u “poplatků” u doktora, na katastru apod. pak působí trochu úsměvně.

Taktéž velmi chválím zákaz, aby stát ovlivňoval profesní odbory. (s. 112) Na téže straně níže vidíme i explicitní umožnění daňové konkurence mezi kraji a obcemi, což považuji za další vynikající část ústavy.

Kroutím však hlavou nad tím, proč však ústava přímo zmocňuje k cenzuře sdělovacích prostředků během války (taktéž s. 112).

Obligatorní referendum k závažným otázkám (s. 114) je další velmi chvalitebnou věcí, diskrece předsedy Senátu ohledně otázky je ale poměrně nebezpečná. Nutnost schvalování samotných ústavních dodatků referendem zde překvapivě chybí.

—

Některými dalšími drobnými výtkami už nechci tento text natahovat. Počin Pavla Kohouta velmi chválím — je tam mnoho velmi pozitivních změn a změn, které by mi velmi vadily je jenom pár. Po zapracování výše zmíněných námitek by se z něj stal vybroušený démant a dokument, na který by mohli být Češi právem hrdí po dlouhé generace.

A velmi doporučuji — laskavým čtenářům i Pavlu Kohoutovi — knihu Stát ve třetím tisíciletí, která obsahuje návrh ústavy vypracovaný lichtenštejnským knížetem Hansem Adamem II.

Verdikt: 90 %, knihu rozhodně přečíst!