Prý máme slavit, říká pan prezident.

Rád bych, věřte mi. Ale nemůžu se zbavit té trpkosti v ústech. Že jsme měli šanci a nádherně jsme si to zpackali. Měli jsme šanci, kterou jsme nádherně zpackali. Vlezli jsme přesně tam, kam jsem loni psal, abychom nelezli.

Nebo lépe řečeno, proti naší vůli nás tam zatáhlo stádo hloupých, nesebevědomých a shrbených přisluhovačů. Bojovali jsme do posledního dechu. Až se nás příští generace budou ptát, můžeme jim pohlédnout zpříma do očí. Přemohli nás penězi, které ukradli z našich kapes, přemohli nás vydíráním, lhaním a korumpováním.

V tuto chvíli nás láme velká beznaděj. Nemohli jsme udělat víc, a přece to tak dopadlo. Ale vidím tu i světélko naděje. Poslední tisíciletá říše, kterou vyhlásili sociální inženýři, trvala nakonec pouhou jednu dekádu… Budu považovat za zázrak, pokud se tato nová tisíciletá říše dokáže zhroutit bez války.

Ale není to prostě fér. Do Unie jsme vstupovali, když jsem teprve bral rozum. Dvacet let svobody a demokracie jsem si neužil, a ani jsem nemohl. Zatímco generaci mých rodičů padla svoboda (ruku v ruce s demokracií) do klína v nejlepších letech, naše generace v nejlepších letech přišla o demokracii a tím pádem zákonitě přichází i o svobodu.

Co zpočátku vypadalo jako pohádka, se pokazilo. Pokazilo, aniž přesně víme, co jsme udělali špatně, co jsme mohli udělat lépe; proč, jak nebo kdy se to vlastně pokazilo.

30. listopadu zapijme pád republiky.