Další den jsem se rozhod dojít k Bílýmu baráku [Obamovi]. Všechny ty federální domy jsou tady ve Washingtonu totiž na jednom místě. Takže plán zněl jasně: Dojít tam, kde jsem včera skončil a zhlídnout zbytek. Později se ukázalo, že jsou sice na jednom místě, ale to místo je docela velký, mnohem větší, než se zdá.

Včera jsem skončil na stanici metra Smithsonian, která je někde mezi Capitolem a Washingtonovo památníkem, tam jak trénovala ta nahatá holka fotbal. Jinak by mě zajímalo, proč tak drsnej a fyzicky náročnej sport jako je fotbal berou v Americe za holčičí sport, srsly. Takže nejdřív jsem zamířil k tomu památníku, neasi.

Musim tady zopakovat nejlepší hlášku Mrtvého teroristy Achmeda. Památník George Washingtona totiž vůbec nevypadá jako on. Připomíná spíš poctu Billu Clintonovi.

Od památníku Jirky Washingtona jsem směřoval k památníku Abraháma Lincolna, kam se jde přes památník Druhý světový války. Ve fontánce se tu smí smočit nohy (tak jako jsem to udělal už v jedný z předchozích fontánek), což jsem vřele uvítal. U každýho z památníků by člověk moh strávit hodiny kocháním. Jenže čas jsou prachy, viď.

Největší zklamání přišlo, když jsem zjistil, že vypustili reflecting pool, mj. dějiště týhle scény z Forresta Gumpa:

U Lincolnova památníku jsem zjistil, že Bílej dům jsem přešel, ale zato že jsem ne úplně daleko od hřbitova v Arlingtonu. Vydal jsem se tam a cestou tam jsem ještě potkal památník Korejský války. Arlington už neni v DC, ale ve Virginii, takže to bysme měli třetí stát z 50, co jsem navštívil (ale to New Jersey se mi asi úplně nepočítá :)).

Do Arlingtonu se musí přes řeku Potomac (co je to za blbý jméno?). Než jsem tam došel, začalo pršet, No super. Než jsem se stačil zorientovat v návštěvní budově, pršet zas přestalo, takže jsem vyrazil na obhlídku. Celej ten hřbitov je dost nepřehlednej, několikrát jsem se ztratil, přestože jsem měl plánek, a než se mi povedlo vůbec začít s trasou, musel jsem vyplejtvat tři pokusy.

Ty nekonečný zástupy bílejch náhrobních kamenů jsou ale docela nepříjemnej obrázek…

Než jsem došel k památníku pro sestřičky, kde ale neni Kate Beckinsalová, spustil se naprostej chcanec. Nepamatuju se, že bych někdy v životě takhle strašně zmok. Jenom snad zrovna asi před měsícem na kol, kde mi to ale tolik nevadilo (akorát to odnes muj Android 😕 ). Byl jsem totiž na samym konci hřbitova a tam nikde neni, kde se ukrejt, takže jsem musel hezky mašírovat zpátky na základnu, což trvalo dobrejch 15 minut. Zkrátka: byl jsem úplně durch. (Jako Matýsek.)

Naštěstí je hned u hřbitova metro, takže jsem nemusel podstupovat další strastiplnou cestu. Ale zato jsem si musel rozměnit prachy. Systém washingtonskýho metra je totiž tak debilní, že debilnější jsem ještě neviděl (a to už mám pár systémů za sebou: Praha, Londýn, Berlín, Mnichov, Peking, Guangzhou, Šanghaj, Nanjing, New York). Musíte tomu automatu hodit přesnou částku (v horšim případě) nebo mu hodit víc, ale vrátí vám zpátky jenom 5 dolarů (v tom horšim případě).

Aby se vám vyplatilo mít kartu, musíte jet aspoň dvacetkrát, což turistovi nehrozí. Jak poznáte, kolik máte platit? Musíte si to najít na lístečku. A bacha, přes den se asi pětkrát mění taxa, takže musíte sledovat i čas… a navíc nikde neni řečeno, kolik máte platit, když jedete přes hranice těch časovejch pásem (nastupujete v 17:50, ale vystupujete v 18:10). Když si koupít špatně, což se mi samozřejmě stalo hned při první jízdě, musíte na výstupu doplatit, jinak vás to nepustí ven. Zatim jsem ale nezkoušel přeplatit, takže nevim, jestli to vrací. Tak debilní metro nemaj ani v Brně!

Bohužel, v tomhle hostelu bydlej nějaký nudný lidi, nikdo se tu s nikym nebaví, takže neni co podnikat ve skupince. Suxx.