Eurovolby 2009 byly prvními volbami, do kterých jsme jako mufloni šli. Vážně jsem si tenkrát myslel, že se tam dostaneme. Zisk mizerných 1,2 % hlasů pak vyústil v to, že jsem sepsal takovýto článek, ze kterého ta frustrace přímo tryská. (A tímto se omlouvám všem tehdejším voličům ODS, na které jsem se tak nesmyslně obořil.)

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem si ani nevěřil na to, že bych se měl hlásit na kandidátku, letos jsem chtěl být co nejvýše. Nakonec mě primárky vynesly na páté místo za samé kvalitní kandidáty, takže si rozhodně nemůžu stěžovat. Myslím, že naše kandidátka byla fakt nabitá osobnostmi a schopnými politiky (kteří bohužel ještě nedostali šanci stát se veřejně známými).

Nicméně letos jsem byl naopak přesvědčen, že uspět nemůžeme. Po výsledku podzimních voleb jsem byl značným optimistou, ale volební kampaň byla neskutečně frustrující. Vypustili jsme do toho jenom z centrálního rozpočtu pět a půl kapra, další obrovské částky přispěli jednotlivci v krajích nebo krajské rozpočty a při započítání ceny obětavé práce mnoha a mnoha dobrovolníků se dostaneme do mnohem, mnohem vyšších částek. Ale i přes tuhle masivní (aspoň na naše poměry) kampaň to vypadalo, že eurovolby vůbec nikoho nezajímají.

Podzimní volby sice byly neuvěřitelně náročné prakticky po celé dva měsíce, co jim předcházely, ale člověk viděl, jak lidi projevují zájem, a musím přiznat, že jsem tou atmosférou byl nesmírně elektrizován. (Což je štěstí, protože některé obce na východě EU ještě nejsou elektrizovány vůbec.)

Tak tedy: Moc jsem nevěřil tomu, že bychom muflony do europarlu dostali. Když ale pár dní před volbami vystoupil Petr Mach v miniduelu na Primě, působil tak dobře, že jsem se nechal zbláznit a myslel jsem si, že se tam fakt snad dostanem. K tomuto přesvědčení mě vedly i neutuchající hejty pravdoláskařů v médiích.

Ve čtvrtek už jsem si zase ale myslel, že to asi nevyjde a jenom se modlil, aby to nebylo někde mezi 4,7 a 5,0. Superdebata se navíc asi moc nepovedla (ale neměl jsem možnost ji sledovat, protože jsem tweetoval) a to závěrečné gesto mě fakt namíchlo, takže jsem šel spát s tím, že jsme projeli další volby. Do rána jsem se trochu uklidnil a myslel si, že výsledek bude někde kolem čtyř procent. Fortuna pak vypsala na zvolení Petra Macha europoslancem kurs nižší než 2:1, takže tím říkala, že sází svoje vlastní peníze na to, že se Petr Mach europoslancem spíše stane. To dodalo poslední zbytky energie na závěrečnou volební agitaci.

EDIT: Prej se (podle @richoleque’a) poloviční šance značí kursem 1,8:1. Ale to jsem nevěděl, takže mě to nemohlo ovlivnit. 🙂

Když odpoledne začaly chodit zprávy z volebních okrsků o účasti, protočily se mi panenky. V tu chvíli jsem si byl skoro jist, že se tam dostaneme a budeme mít hodně dobrý zisk. Když se pak už i ke mně doneslo, kolik našich voličů nešlo k volbám, musel jsem svoje nadšení korigovat. Úspěchu jsem přesto pevně věřil.

V neděli před jedenáctou jsem nažhavil notebook a připojení přes mobil, protože mi bylo jasné, že na volby.cz budou výsledky dřív, než nám je řekne Marcela Augustová v televizi. A taky že jo — na videu jde vidět, že za rohem už se lidi radujou o kus dřív než ostatní u televize. To jsme byli my. 🙂

První úspěch Svobodných přišel skoro přesně rok poté, co nešťastně zemřel náš zakládající člen, dlouholetý místopředseda, sponzor, motivátor a kamarád pan Bachora. Bylo a je mi hrozně líto, že to nemohl oslavit s náma, měl by obrovskou radost.

I výsledky z dalších zemí Evropy jsou pozitivní. V Polsku, na Slovensku nebo v Německu se do europarlamentu dostali liberální euroskeptici. V Británii dokonce UKIP vyhrál volby! Těšíme se na spolupráci.

Bohužel jsme nezískali víc křesel než jenom jedno, takže křesla připadla i takovým veleduchům jako byli moji spoludebatéři na Million Marihuana Marchi, pánům Zdechovskému a Pochovi. Nezbývá nám než propagovat práci Petra Macha, jak to jenom půjde, a ukazovat Evropský parlament a Evropskou unii takové, jaké jsou, což se od jejich portrétu v médiích značně liší.

Tak jako nám v roce 2009 až procento sebral úspěch strany Libertas (kterou mimochodem volil např. náš letošní kandidát 27), tak letos se musím ptát, co musíme udělat pro to, abychom získali hlasy nyní euroskeptických Věcí veřejných a Ne Bruselu ichtyla Adama Bartoše. Dohromady mají skoro procento, které by se nám určitě hodilo. Ale toto procento je pro nás nejspíš z větší části nedobytné. Neumíme vinit ani židy ani dinosaury.

Mám pocit, že někteří moji kolegové ve Svobodných si myslí, že jedno eurokřeslo nám automaticky otevírá dveře všude. Dovolil bych si připomenout, že tzv. Evropští demokraté měli dokonce křesla dvě — Zieleniece a Hybáškovou — a nedostali se nikdy nikam. Máme proti nim tři výhody: 1) máme k dispozici YouTube, Facebook a Twitter, to za jejich europoslancování nebylo; 2) jsme standardní politická strana s jasnou vertikální a horizontální strukturou a jednoznačným ideovým základem; 3) peníze z Brusele nerozfrcáme, ale použijeme je na to, abychom zprofesionalizovali vnitřní chod Svobodných. Tyto tři body nás společně s tvrdou prací dostanou dál, na radnice a do Poslanecké sněmovny.

Jak jsem říkal výše — kandidátku máme oproti jiným stranám neskutečně kvalitní, takže si můžeme dovolit, aby se vrchní kandidáti nechali zvolit do Sněmovny nebo Senátu. A pak se do europarlamentu nakonec dostane kandidát č. 27 Jirka Rybář a jakožto poslední v něm zhasne. 🙂