Možná sledujete z povzdálí americké prezidentské volby a vůbec nechápete, k čemu je sbor volitelů. V roce 2000, když George Bush prohrál s Alem Gorem na celkový počet hlasů, ale i tak se stal prezidentem, mi bylo třináct a vůbec jsem to nedokázal pobrat.

Trvalo mi to pár let, ale myslim, že už to docela chápu. Tady je pár mých skromných poznámek o americkém systému pro české publikum.

Pro spousty lidí v cizině i ve Spojených státech je kontraintuitivní, že Spojené státy jsou federace, nikoliv centralizovaný stát. A to federace skutečná, nejen psuedofederace jako Německo. Rozdíl mezi Německem a USA je v tom, že německé státy sice mají některé pravomoci (např. školství nebo pracovní zákony), ale zásadní věci se vždy rozhodují na úrovni federace, kdežto v USA se většina věcí rozhoduje na státní úrovni – a to včetně trestního práva.

Americká federální vláda si sice postupem času protiústavně přisvojila spoustu pravomocí, které jí vůbec nenáležejí, ale státy jsou nadále velmi silné.

Jak řekl Ronald Reagan ve svém inauguračním projevu: “Federální vláda nevytvořila státy; státy vytvořily federální vládu.”

Ústava USA říká: “Každý stát jmenuje – způsobem stanoveným jeho vlastním parlamentem – volitele […]”. Ústava nijak nepředepisuje, jak se tito volitelé mají určit. Pokud bude floridský parlament chtít, aby se určovali losem a třeba michiganský parlament odhlasuje, že volitele jmenuje guvernér, zatímco v ostatních státech se bude prezident volit občany, je to ústavně v pořádku.

(Státy si to nemohou nicméně určitě zcela svévolně, musejí dbát na další části ústavy. George Bush tak vyhrál u Nejvyššího soudu 7-2, že floridský přepočet porušoval právo na rovnost před zákonem. Fajnšmekři čtou zde.)

Logika věci potom říká, že pokud byť v jednom státě nevolí všichni občané, těžko se prezidentem USA může stát ten, kdo obdržel nejvíce hlasů občanů.

No dobře, říkáte si možná, ale má to ještě i nějaký další smysl?

Má. Volení prezidenta sborem volitelů má za důsledek to, že se kampaň vede na větším počtu míst, než kdyby se hrálo pouze na hlasy. Vést prezidentskou kampaň je extrémně nákladné a efektivnější je samozřejmě vést kampaň tam, kde zasáhne víc lidí. Proto by se při přímé volbě kampaň soustředila na Kalifornii, Floridu, New York, Texas a dalších pár vybraných míst s vysokým počtem obyvatel.

Sbor volitelů znamená, že jakmile má např. Hillary Clintonová v kapse New York a Kalifornii – kde vůbec nezáleží na tom, o kolik vyhraje – může soustředit svoje síly a peníze na menší a méně hustě osídlené státy, jejichž hlasy také potřebuje, ale v případě přímé volby by jepotřebovat nemusela. Sbor volitelů tak zajišťuje, že i malé státy a státy se zcela odlišnými demografickými statistikami mají ve volbě prezidenta svůj hlas.

(Pokud jste odpůrci demokracie, můžete to považovat za špatnou věc, ale to neznamená, že to není pravda.)

A může volitel hlasovat jinak, než jak má určeno? Zřejmě ano, ale tahle otázka by asi musela být definitivně rozřešena Nejvyšším soudem. Dosavadní praxe je popsána zde.

Volitelé hlasují pouze jednou pro prezidenta a jednou pro viceprezidenta. Pokud žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu, volí prezidenta Sněmovna reprezentantů a viceprezidenta Senát.

Je letos šance, že se prezidentem stane kandidát, který nezískal nejvyšší počet hlasů? Podle Nata Silvera je taková pravděpodobnost asi 12 % (což není zrovna málo), že Trump překvapí, udělá dobrý výsledek, vyhraje dost hlasů volitelů, ale přitom Clintonová získá bezcenná množství hlasů v Kalifornii a v New Yorku, takže vyhraje “přímou volbu”.

Držte si klobouky.