Jak již bylo nastíněno v minulém díle, z shenzhenského letiště jsme spěchali rovnou do Hong Kongu. Vymyslel jsem tenhle trick, protože z Shenzhenu se dá do Hong Kongu dostat bez problémů a byly sem levnější letenky než do Guangzhou a mnohem levnější než přímo do Hong Kongu.

Prolezli jsme letiště, kde jsem musel odmítnout hromadu taxikářů nabízejících odvez. Šárka mi vyčetla, že se k nim chovám jako debil. Možná jsem jim teda měl říct: “Vážený pane taxikáři, omlouvám se, ale nevěřím vám, že byste mě vzal na taxametr a nemám náladu se s váma dohadovat o ceně,” ale na to jsem jednak neměl o půlnoci náladu a jednak z toho umim čínsky říct jenom to oslovení a “omlouvám se”. Takže jsem je odmítal prostým “ne” a kroucením hlavou. Jak to teď píšu, dochází mi, že někomu neznalému čínštiny může připadat vážně dost sprostý, když člověk na všechny taxikáře v okolí haleká: “不, 不, 不!”, tj. “bu, bu, bu!”

Vymotali jsme se z letiště a taxikářovi povídám: “你好,我们去香港。 /nihao, women qu xianggang/”. Přechody jsou tam sice dva, ale v noci je otevřenej jenom jeden, tak jsem myslel, že to bude jednoznačná instrukce. Jemu to teda pořád nebylo jasný a během jízdy se ještě asi pětkrát zeptal. Sveřepě jsem trval na tom, že jedeme do Hong Kongu, až to nakonec uznal a dovez nás k autobusu, kterej nás měl provézt skrz. 🙂


Shenzhen 1980 vs. 2013

Shenzhen je jeden z příkladů zázraků kapitalismu. Když se v 70. letech ujali v Číně moci reformisté, byl Shenzhen pouhá rybářská vesnice s pár chatrčemi. Jakožto bránu do Hong Kongu, který v té době měli ještě na dobrých dvacet let pronajatý Britové, byl však v roce 1980 designován coby jedna z prvních čtyř speciálních ekonomických zón. Dnes, ani ne čtyřicet let po uvolnění režimu, je to město plné mrakodrapů a továren, z jejichž útrob pravděpodobně pochází polovina vybavení vaší domácnosti, např. OnePlus a Huawei (čte se /chuá-wej/). Díky těmto továrnám v Shenzhenu a dalších městech se za toto méně než půlstoletí dostaly stovky miliónů Číňanů z nesnesitelné chudoby.

Bohužel během noční taxijízdy z tohoto zázraku člověk moc nepochytí.

Autobus přes přechod je výborná věc, před kontrolou vás vyhodí, za kontrolou počká a jede s váma, naskáčete do něj a pokračujete do Hong Kongu. Když ale nejste Číňan (ať už z Číny nebo Hong Kongu), musíte vyplnit takovej imigrační lístek. Neni na tom moc údajů, ale než jsme to stihli vyplnit, autobus ujel. #epic

Takže koupit lístek na novej autobus a dostat se do centra. Hm, ale neměli jsme hongkongský dolary. “Berete karty?” – “Ne.” – “Eura??” “Ne.” Tak jsem zkusil projít zpátky, jestli tam nebude bankomat, to mě zas nepustili policajti. To už jsem celkem propadal zoufalství, ani vedle v shopu mi neuměli pomoct. Až ve chvíli totální beznaděje mě napadlo, co mě mělo napadnout hned: “Neberete yuany?” – “Berem.” Tos mi to nemohla říct rovnou, osobo?

Tak jsme za yuany koupili lístky do Mong Koku a čekali na autobus. Vůbec nevim jak, ale Šárka nějak vytrickovala, kterej autobus tam jede, přestože stál na nástupišti, kde se o Mong Koku neříkalo vůbec nic.

V poněkud napjaté komunikační situaci jsme dojeli kamsi, kde měl bejt náš hostel. Barák jsme našli, ale normální vchod měl takhle v noci zavřeno. No samozřejmě. Najít noční vchod bylo těžší, než jsem čekal, ale nakonec jsme i to zvládli. Trable ovšem ještě nebraly konce. Vejtah, kterej nás měl odvézt někam do toho 16. patra, nebo kde to byl náš hostel, se v půlce cesty zastavil a sjel s náma zase zpátky dolu. Což je samozřejmě ohromná legrace, pokud teda nejste utahaný po náročný cestě a nebojíte se vejtahů. Takže Šárka se moc nesmála. 😀

Druhej vejtah nás tam v pořádku odvez, i když ten ale nejel celou cestu, takže jsme pár pater museli vyjít pěšky. 😀 A majitelé hostelu samozřejmě spali. Zkoušel jsem se jim dovolat z telefonu, co byl na zdi, i ze svýho mobilu (z český i čínský SIMky), ale přestože se mi podařilo s někym mluvit, nevypadalo to, že bych osobu na druhym konci přesvědčil, že nám má přijít otevřít.

V tuhle chvíli už jsem byl přesvědčenej, že budeme muset spát na chodbě, což by bylo adekvátní vyvrcholení celýho toho tripu. Nakonec se ale zjevila ve dveřích majitelka a otevřela nám. Pokoj vypadal tak, že v něm byla nalevo od dveří jedna manželská postel, pod kterou se daly hodit kufry, napravo byla unikátní hongkongská kombinace záchoda se sprchou přímo nad nim a mezi postelí a záchodem bylo místo tak na jeden krok. Když jsem to popisoval na Facebooku, kamarád Roman na to odpověděl: “Chceš říct, že by mi pupek koukal z okna?” Jo, koukal. To snad ani není nadsázka.

Nadšený, že tahle cesta je za náma, usnuli jsme hned jak nemluvňata.


Pohled z našeho pokoje dolu na ulici

Šárčin exkluzivní komentář: “Nejvíc dobrodružnej zážitek to byl… to čekání na zpožděný letadlo, taxík, bus a hledání hotelu za šílený únavy.”

Protože popis cesty se trochu protáh, nebudu už načínat další zážitky z Hong Kongu, ty dodám v dalším zápisku. Napíšu sem ale pár základních věcí o Hong Kongu, který když neznáte, jste n00bové.

Tak předně, v Hong Kongu je mateřským jazykem kantonština, mandarínskou čínštinou Guangdong hua. Tento jazyk je pojmenovaný – jak bystřejším již došlo – podle čínské provincie Guangdong, česky Kanton. Mandarínština i kantonština používají totožný zápis, ale znaky čtou diametrálně odlišně. Jedno z nejznámějších “čínských” slov wok je slovo kantonské, v mandarínské čínštině tato slabika vůbec neexistuje a mandarínské slovo pro totéž je guo. Ostatně i samotné jméno Hong Kong je v kantonštině, mandarínsky se to jmenuje Xiang Gang (a znamená to voňavý přístav). Z dalších slov, která jsou kantonsky, a mohli byste je znát, bych uvedl Čankajšek, šarpej nebo dimsum.

Mandarínská čínština má čtyři tóny a cizincům se z toho při studiu jazyka točí hlava. Kantonština jich má asi jedenáct. Pokud však umíte nějakou základní mandarínskou čínštinu, nemusíte klesat na mysli, všichni místní obyvatelé ji bezvadně ovládají, naopak to samozřejmě neplatí.

S tím totožným zápisem to ale ještě není tak jednoduché, neboť Hong Kong používá tradiční znaky. Jak řekla sinoložka Dominika: Připadají vám čínské znaky složité? Tak tady je mají ještě složitější! Některé znaky jsou totožné, např. znaky pro Hong Kong 香港, jiné jsou podobné, třeba kůň 馬 vs. 马 a jiné jsou pro laika prakticky nerozpoznatelné, např. drak 龍 vs. 龙.

Pokud jste si mysleli, že v Číně se mluví jedním jazykem, tak si to nemyslete. 🙂

Jak známo, Hong Kong byl do roku 1997 pod správou Velké Británie, proto zde na rozdíl od Číny umí i kdekdo z běžného obyvatelstva anglicky aspoň natolik, abyste se dorozuměli na tom, co potřebujete. Uvádí se, že anglicky mluví asi 40 % lidí. Anglicky samozřejmě umí všichni úředníci.

Během tohoto “britského” století plnil Hong Kong několik funkcí: sloužil jako ekonomické a politické útočiště pro ty Číňany, kterým se podařilo se do něj dostat, jako připomínka brutální neschopnosti pevninské komunistické vlády a později jako následováníhodný příklad, když se k moci dostali reformisté.

Pro čtivý rychlokurs o tom, proč Hong Kong během britské vlády tak neuvěřitelně zbohatl a proč se dodnes drží na špičce žebříčků zemí podle ekonomické svobody, můžu než doporučit tento článek, který vyšel v Laissez Faire.

A to je pro začátek asi všechno. Příště o zážitcích z čínského velkoměsta.